9. 2. 2023

Česká tragédie: věčný návrat téhož

Do našeho veřejného prostoru se vrací znovu a znovu nevítaný host – duch padesátých let. Duch, ne jejich tělo, prozatím alespoň. Jak ale víme z filmových hororů, duchové se rádi převtělují, hledají si těla a nacházejí je!

Vrací se sem jako do svého starého domova, možná trpí Heimweh. Přichází pokaždé v jiném přestrojení, jednou je zahalen v sovětské vlajce, podruhé v té americké, potřetí v duhové a někdy i v té zelené. Často pokřikuje Jsem Západ!, jindy slibuje vítězství pravdy a lásky. Vábí ho sem patetické přetížení názorového pole, například heslo Jeden za všechny, všichni za pravdu jako marketingová strategie v prezidentských volbách. Slovo pravda je tu typickým zaslepujícím zobecněním, prázdným signifikantem (empty signifier) s neurčitelným, ale mobilizujícím významem. Jeho nutkavé používání je příznakem obsedantně-kompulsivní poruchy – pravdoláskařství.

Vymezme si prostor, v němž se duch padesátých let cítí doma, těmito čtyřmi citacemi: "většina národů (pociťuje) svou existenci jako samozřejmý úděl (…) (existence českého národa, jenž dokonce prošel i předsíní mrtvých) nebyla (…) nikdy samozřejmost (…) Otázku samého bytí národa podmiňují obrozenci (…) jedině kulturním významem svého jazyka, nenahraditelnosti hodnot (…), jež jsou s ním spjaty (…) malé národy mohou bránit svůj jazyk a svou svébytnost jedině kulturním významem svého jazyka (…), proto každý, kdo (…) podráží nohy (…) kulturnímu rozvoji, podráží nohy samému bytí tohoto národa" (z projevu Milana Kundery na IV. Sjezdu československých spisovatelů)

"My jsme v slavném Únoru vyčistili horizonty dějin své země a svých národů, vyčistili jsme si také svou kulturu a smetí jsme vyvezli do stoup (…) Česká a slovenská kniha se stane důležitou zbraní" (Jiří Taufer, 1951, Tvorba 20, č. 1).

"Vydávali Lipany a Bílou horu za šťastné události v našich dějinách a dobu největšího útlaku našeho národa – Temno – za nejslavnější dobu našich dějin." (Ze zprávy ČTK o procesech s katolickými spisovateli, 1952)

"Kritik má být generálem a šikovat spisovatelské roty k bitvě o duši lidu, v níž se musí používat vojenské taktiky i lsti." (Klement Gottwald, 1949)

První citát patří do kontextu boje o obnovu svobodného veřejného prostoru v šedesátých letech, ostatní pak do doby stranicko-státního teroru proti nezávislé kultuře. I když patří do protikladných politických kontextů, je mezi nimi hluboká historická souvislost: jsou příznakem neudržitelného přetížení a patosu veřejných prostorů "nesamozřejmých národů". Milan Kundera tím přívlastkem označil národy, které žijí v bludu, že musejí dokazovat své právo na samostatnou existenci "velkými kulturními výkony". Důsledkem je, že určité ideje nebo i umělecká díla jsou vnímány jako hrozby nebo naopak pilíře nároku na samotné "bytí národa". Autorizovaní interpreti duše národa a strážci jeho svrchovanosti pořádají na nositele takových názorů a autory takových děl štvanice jako ve slavném filmu Jana Němce O slavnosti a hostech.

Patos pluralita ironie

Emancipace názorového pole od přetížení a eschatologického patosu je podmínkou racionální názorotvorby v demokratických společnostech. Ve stabilních demokraciích dlouhá tradice názorové plurality vede k relativizaci sporů ve veřejném prostoru, historická situovanost a omezenost všech hledisek se stává sdílenou zkušeností, odlehčující ironie prostupuje politickou kulturu celého národa. Demokracie se tak jeví jako systém, v němž všechny myšlenky jsou v konfliktu, a jsou tedy viditelně nedokonalé.

"Úlevná" relativizace názorů, zakoušená díky trvalé názorové svobodě, je podstatným rysem demokracie, nazývám ji duch marginality: názory nevystupují jako nástroje spásy, záchrany duše národa nebo sjednocení polarizované společnosti, názorové konflikty se týkají jen marginálních změn, více či méně zakotvených v potřebách celé společnosti.

Francouzský politický filosof Claude Lefort vidí ve vyprázdnění společnosti od předem vymezených míst pro moc, autoritu, sociální vztahy a formy komunikace podmínku demokratizace. Nová demokratická historie společností začíná ztrátou všech orientačních bodů a následnou problematizací každého nároku na "legitimnost" nejen politické moci, ale i institucí, legality (nároku na preventivní poslušnost, který je v ní zakódován), pravidel, vědění a tradičních sociálních rozdílů. Znepokojující labilitu systému je nicméně třeba vyvážit, a takové vyvážené demokracie nazýváme liberální.

Trauma z prázdna

Místa vyhrazená autoritám jsou prázdná, labilita přítomnosti je traumatizující, kdykoli se kdokoli může vynořit jako autorita a získat legitimitu díky názorové svobodě, moc nemá nikde své přirozené místo. Labilitu přítomnosti může náhle většina společnosti i v liberálně-demokratických systémech začít vnímat jako "zející propast", do které by se společnost jako celek mohla zřítit: názorové pole zaplaví úzkost z relativizace jistot, roste poptávka po "radikálních vůdcích", kteří vrátí lidem řád a klid a "našim nejvyšším hodnotám" jejich "neotřesitelnou" pozici ve společnosti. Moderátor se ptá premiérky Liz Trussové, jak by se cítila, kdyby musela dát příkaz k nukleární válce. Myslím, že je to důležitá povinnost premiéra a jsem připravena to udělat bez váhání – odpověděla. Ani hodnoty Britů, ani žádného jiného národa ale za zničení světa nestojí, všechny jsou jen historicky omezené plány a představy smrtelníků.

V českém veřejném prostoru je patetické přetížení kultury výjimečně intenzivní, už od dob národního obrození se společnost dělí na vlastence a poněmčené, na husity a papežence. Vyvolává potřebu vykázat moci, autoritě a sociálním hierarchiím znovu pevné místo ve společnosti, to obehnat pravdou, láskou a povinnými interpretacemi minulosti; na některé názory pak přišít žlutou hvězdu a vystavit je veřejnému pohrdání. V Česku budiž příkladem zavilé pranýřování inscenované pod heslem Antibabiš: třeba divoká mediální kampaň v kauze zamoření Bečvy, mediální hysterie kolem kauzy Čapí hnízdo nebo v akademickém prostředí třeba zběsilá mediální kampaň proti Středisku bezpečnostní politiky FSV UK za údajné "braní peněz od Číňanů", následná žaloba byla ale Městským zastupitelstvím v Praze definitivně zamítnuta jako bezdůvodná.

… jako kámen

Přetížení názorového pole vede k věčnému návratu téhož – pateticky vyostřeného ducha padesátých let. Nejhlouběji popsal ducha těch let Milan Kundera v románu Žert. Nikdo se nezasměje nad pohlednicí, jejíž provokativní text diktovala pisateli obyčejná žárlivost, což by se dalo snadno lidsky pochopit. V patetickém přetížení názorového pole je dopis absolutisticky konfrontován s dopisem Julia Fučíka z vězení, s onou slavnou chválou "života, za nějž se šel bít". Pohlednice se ocitá v magnetickém poli patosu, kde se její text stává důkazem zrady – "a strana (národ, Západ) je pevnost, která v sobě žádné zrádce nesnese".

Později v Knize smíchu a zapomnění Kundera uvažuje o magické moci tance v kruhu. Řada je otevřený útvar, ale kruh se uzavře a vypadneš-li, není návratu, "i planety se pohybují v kruhu, a když se z nich utrhne kámen, je tažen odstředivou silou neodvratně pryč". Jsou lidé, jimž je dáno umřít uprostřed kroužení, a jsou jiní, kteří se utrhnou a padají. Ti, kdo tančí v kruhu, se odpoutávají od pozemské tíže, vznášejí nad městy s věznicemi plnými vlastizrádců a kavárnami plnými "nepřátelských ideologií" a "cizích vlivů" a kovovými hlasy recitují, že pravda a láska zvítězí. A lidi pozorují ten "nádherný věnec těl" nad jejich hlavami, a mnohým z nich je líto, že nejsou jeho součástí. Tanec v kole a hesla jako "jeden za všechny a všichni za pravdu" jsou nejhorším dědictvím českého názorového pole, už po více než dvě staletí přetíženého patosem.

Duch padesátých let nemizí, nemizí ale – díkybohu - ani ti, kdo raději než tančit v kruhu nad zemí, si zvolí utrhnout se a padat jako kámen zpět na ni.