9.2.2016

České kyvadlo

Jan Werich někde říká, že dějiny všech národů jsou kyvadla, velké národy se kývají pomalu, malé kmitají a lidé z nich často padají. Český národ je malý a kmitá mezi dvěma základními polohami.

Letos v únoru uplynulo 90 let od vzniku Vest pocket revue, začátku kratičké, ale výjimečně vlivné éry, kdy V+W spolu stáli na jevišti Osvobozeného divadla a bojovali za moderní českou identitu, pevně spjatou s kosmopolitní demokracií a nadnárodně pojatým státem.

V roce 1950 Voskovec, zadržovaný na ostrově Ellis Island jako podezřelý z komunismu a "předčasného antifašismu", píše Peroutkovi do N. Y., že je hrdý na to, že "svým divadlem pomohl trochu k pražské porážce kandidátky Nic Než Národ". Byl v Praze tehdy pestrý život, lidé se hádali, nesouhlasili spolu a V+W se s Peroutkou příliš rádi neměli.

Když se zdvihl olověný vítr, v povětří začal poletovat hnědý prach a usedal na všechno, "zásadním věcem ... humanismu nebo lidským právům či západní škále hodnot" náhle šlo "o kejhák" a lidé jako V+W či Peroutka se ocitli na palubě stejné lodi. A s nimi demokraté všech barev, společně se smáli národoveckým křiklounům a "bili do Henleina, Hitlera, českých antisemitů a fašounů". A máme tu první polohu našich dějin, nazvěme ji západnická ("Západník, to jsem byl vždycky, vzhlížel jsem se ve své matce, která byla napůl Francouzka" - dodává Voskovec). Všechny odstíny českého západnictví spojuje téma české modernosti, ta pro svou patetickou radikálnost sice často ztrácela kontakt s demokracií, ale nikdy ne nadlouho. První republika byla nedokonalým dílem Západníků, velmi přibližným vtělením kosmopolitní demokracie a ústavního státu, ale měla šanci se v budoucnu upevnit *a upřesnit. Jak se dovídáme z knihy Pavla Kosatíka, v zahajovací řeči vysílání Rádia Svobodná Evropa Peroutka řekl: "Jestliže jednou napíši knihu o své zemi, dám jí název Věčný začátek... fakta jsou taková, že naše svoboda za pouhých třicet let dvakráte dospěla k největším národním katastrofám." Dvanáct let po slavné premiéře Vestpoketky přišel Mnichov, V+W utekli za oceán, krach státu přinesl potřebu hněvat se na viníky a hněv je nejčastějším, ale špatným lékem na trauma z porážky. Viníci, které zastánci druhé republiky předhodili obecné nenávisti, byli hrdinové té první. Vlády se zmocnila česká národovecká a katolizující pravice, obdivující "dokonalé Hitlerovo řešení" otázky židovské, kterou je třeba "radikálně a rázně" vyřešit i u nás (Ladislav Jehlička).

Celá demokratická západní modernost byla vyhlášena za protinárodní, židovstvím prolezlou umělou kulturou, jejíž nositele - TGM, Beneše, Čapky - je třeba vyříznout z národa jako nákazu. Československo prý bylo útvarem cizím tradicím a historii národa, ten se zhroutil pod břemenem, které na něj vložili "požidovštělí" kosmopolité sloužící "cizím zájmům". Je nutno začít znovu od obnovy starých národních tradic, stavovské společnosti, hierarchie.

A je tu druhá poloha českého kyvadla: politika parazitující na hněvu a strachu, hájící identitu jako jediný smysl národní existence - Tato země je naše! - a bojující proti falešné světovosti odnárodněných a privilegovaných kavárenských intelektuálů, kteří riskují přežití národa kvůli svým sobeckým zájmům. V dokumentu Všichni mají pravdu Heleny Všetečkové vidíme zástup národovců, jejich vůdce je vyzve kleknout na kolena a přísahat, že budou vždy bojovat za zájmy národa; které to jsou, ale neříká.

Projev Milana Kundery na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů byl jedním z nejslavnějších výkonů kosmopolitního, svobodomyslného pojetí naší identity - hranice je třeba překračovat, ne střežit, jen překročením hranic v nejširším historickém smyslu dáme svému nároku na samostatnou existenci v Evropě pevný základ.

A do širšího povědomí vnesl tehdy výraz nesamozřejmý národ: "Nepříliš šťastná, přetrhávaná historie českého národa, jenž dokonce prošel i předsíní mrtvých, umožnila nám nepodlehnout (klamavé iluzi, že existence národa je samozřejmá). Existence českého národa nebyla totiž nikdy samozřejmá a právě nesamozřejmost patří k jeho nejvýraznějším určením."

Podívejme se na tuto dnes dost patetickou formulaci z hlediska dějin kolektivní psychologie národa. Ano, zkušenost "předsíně mrtvých" za sebou nechala stavy ducha, které se vracejí jako české zombie - velkou poptávku po strachu z nepřátel a hněvu na zrádce, strach z říše rakouské, německé, ruské, bruselské, americké, hněv na spiknutí židů, bankéřů, zlodějských privatizátorů, na politiky, kteří nechrání nás a naše hranice.

Globalizace propojila celý svět v jednu síť, ale také přinesla strach z deregulace a neomezené konkurence mezi lidmi, kteří nám berou práci, hněv na neznámé konkurenty a ty, kteří nás nechrání před globálními hrozbami.

A tak minulé zkušenosti fungují jako banky strachu a hněvu, kde si můžeme hněv a strach půjčit: Mnichov, protektorát, padesátá léta, srpnová okupace, privatizace devadesátých let - dnes muslimové. Hněv a strach si tam lidé mohou půjčit na velmi nízký úrok a převléknout je do nových šatů.

České kyvadlo kmitá mezi Západníky a národovci, obě ty polohy jsou zčásti oprávněným výkladem našich dějin, jedna přinesla otevřenou společnost, druhá hněv na ni. Nyní ale musíme jako Voskovec Peroutkovi říci jednoduše: Nejde o to, kdo je napravo a kdo nalevo, západní škále hodnot jde zase o kejhák, nejen u nás, ale v celé střední Evropě. A nezáleží na tom, že těch žhářů a křiklounů se šibenicemi na transparentech je zatím málo, otrava se šíří rychle.

Milan Kundera definoval nesamozřejmost jako "nejvýraznější určení našeho národa". Podcenil ten problém. Nesamozřejmost je totiž nejvýraznějším určením i té západní škály hodnot, často jí jde "o kejhák". Právě dnes například!