22.9.2016

České kyvadlo II

Václav Žák mě vyzval, abych si uvědomil rozdíl "mezi politickou praxí a pouhým popisem politických procesů" a abych voličům sdělil, zda budu "podporovat příchod imigrantů, nebo budu brát do úvahy přesvědčení veřejnosti, že rizika spojená s příchodem velkého počtu žadatelů o azyl převyšují jejich potenciální přínosy" (Karty na stůl: přijímat, nebo ne?, Právo 2. 9.).

Myslím, že praktická politická otázka není, zda přijímat, či nepřijímat migranty, ale naopak jak osvobodit otázku imigrantů od mobilizující nacionalistické a náboženské rétoriky a vidět ji jako humanitární krizi, která Západ eticky zavazuje. Papež František ji nazval největší humanitární katastrofou od konce druhé světové války, počet ohrožených na životě přesahuje počet obyvatel Itálie.

Humanitární krizi definuje slovník jako "momentální nerovnováhu v oblasti základních potřeb pro život, kdy je daná oblast neschopná fungovat samostatně". Má Česko politickou i morální povinnost přispět k záchraně lidských životů a zajištění základních potřeb migrantů v odpovídajícím mezinárodním rámci EU a OSN? Na tuto praktickou politickou otázku odpovídám jednoznačně Ano.

Druhá praktická politická otázka zní: Kdo je migrant v globální společnosti a proč? Zygmunt Bauman připomněl, že v roce "1975 OSN evidovalo dva milióny migrantů, v roce 1995 to bylo 27 miliónů", a dodává: "I když se lidé nehýbou, místo jejich pobytu je jim často vytrženo zpod nohou, takže se stejně cítí v pohybu."

Přeměnu mas v migranty způsobil Západ užíváním své globální ekonomické a vojenské moci, má proto povinnost řešit i následné humanitární krize. Umí je ale řešit jinak než humanitárním bombardováním?

Jedním z hlavních faktorů syrské krize byla klimatická změna, dlouhotrvající sucho, které "vytrhlo zpod nohou" lidí jejich zemi. První útoky proti cizincům po "brexitu" ve Velké Británii byly například namířeny proti Polákům, ne proti muslimům. Jsou Poláci v Londýně migranti? Jsou jimi Řekové, které vyhnala z jejich vlasti politika "austerity" vnucená Řekům Německem?

Nedávno mi řekl jeden český lékař, že odešel pracovat do Německa ne proto, že doma málo vydělával, ale proto, že mezilidské vztahy na pracovišti byly tak odporné, že skončil v těžké depresi. Je ten člověk migrant? Jsou migranti Romové, kteří dostali v Británii azyl, protože se cítili v ČR diskriminováni?

Na tyto praktické politické otázky odpovídám Ano ve všech bodech.

Jak už jsem připomněl, Swiss economic institute uveřejnil index nejvíce globalizovaných zemí světa. Česko je v tomto žebříčku třinácté, před Španělskem a Lucemburskem. Index globalizovanosti se počítá podle intenzity ekonomických a informačních toků a hustoty kulturních kontaktů na různých úrovních. Migranti jsou přirozenou součástí takto globalizované země, náš zaměstnavatel a mnoho našich spolupracovníků jsou pravděpodobně cizinci, podobně jako mnoho našich sousedů a přátel, na našem nočním stolku je pravděpodobně cizojazyčná kniha, chystáme se na služební cestu do Frankfurtu a naši blízcí příbuzní žijí třeba v Londýně.

Nejvýznamnější praktickou politickou otázkou v třinácté nejglobalizovanější zemi světa je, jak - jako Evropané, křesťané a demokraté - můžeme zabránit tomu, aby nahnědlé síly, rozptýlené ve všech našich politických stranách, využily humanitární krize masové migrace k protievropské identitární kontrarevoluci, která je stálým pokušením našich politických dějin.

V kleci ideologie

Francouzský sovětolog Philipe Beçancon napsal, že se dějiny SSSR kyvadlově pohybují mezi relativním "uvolněním občanské společnosti" a "válečným komunismem", který ji opět zažene zpět do klece stranicky řízené ideologie.

Mezi politickým systémem a občanskou společností panoval v SSSR (ale i v carském Rusku) vztah odcizení: občanská společnost a politický systém se rozvíjely jeden na úkor druhého, traumatizují se navzájem.

Válečný komunismus zahání občanskou společnost do klece stranické ideologie, bez její tvořivé síly ale průmyslový stát nemůže růst, proto ji musí zase "částečně" z klece propustit, aby se obnovila ve své tvořivé energii. Přichází čas chruščovismu, jsou "připuštěny chyby minulosti", vychází Jeden den Ivana Děnisoviče, občanská společnost přebírá iniciativu (částečně); a pak zase přichází Brežněv a tak pořád dokola.

I politické dějiny moderního českého národa charakterizuje rozkol mezi politickým systémem a občanskou společností, která vnímá politický systém více jako predátorského vetřelce než jako svou sebereprezentaci.

Odcizení mezi občanskou společností a politickým systémem je už od dob národního obrození hlavním důvodem, proč se česká společnost vyvinula antipoliticky - Rakousko jako "vězení národů", druhá republika, protektorát, komunistický systém v jeho trojí fázi totalitní, reformní a normalizační, rozkol mezi havlovským dobrem a klausovským zlem v devadesátých letech, to vše vyústilo v rozkol mezi občanskou společností a politickým systémem.

Tento rozkol ale charakterizoval i první republiku, Čapek říká TGM v jednom rozhovoru z dvacátých let, že "mnoho lidí se přiznává, že jsou politikou znechuceni... ty aféry a inkriminace... ty narážky z politického zákulisí, to všechno nám bere důvěru k politice... obyčejný a slušný občan... se k politickým věcem obrací zády".

Myslím, že české politické dějiny jsou kyvadlem, které se pohybuje mezi "rozhodným obratem k Západu", který byl podle Karla Čapka "smyslem dvacátého století", "demokratickou světovou revolucí", na níž se český národ aktivně podílí a která byla zakódována v nadnárodním demokratickém Československu. Za své politické osamostatnění děkujeme... Západu a světové revoluci, v níž demokracie zvítězila nad teokracií a která povede k přirozené federalizaci národů - napsal TGM.

Identitární kontrarevoluce

Druhou polohou českého kyvadla je pak identitární kontrarevoluce, která vyhlašuje demokracii, Západ a ideu evropské federace za nepřirozenou úchylku dějin. "(Budovatelé první republiky)... naštěpovali na českého ducha zmetka internacionálního myšlení, slepeného z protestantství, z idejí francouzské revoluce... naočkovali do lidu šalebné ideje demokracie, laické humanity a morálky a rozvrátili v něm představu řádu" - píše Jan Čep v Národní obnově 26. 11. 1938.

České kyvadlo se ocitlo v poloze "světová demokratická revoluce" několikrát ve svých ještě ani ne stoletých dějinách. V roce 1938 byl boj o Československo bojem o demokracii v Evropě, v roce 1948 to měl být "socializující se stát svobodných lidí, stát nestranné justice a opravdové demokracie, ani opona, ani most, ale článek demokratického řetězu, který obepíná svět a drží tuto zeměkouli pohromadě" - jak řekl Jan Masaryk 20. 3. 1947 v Národním shromáždění.

A znovu v roce 1968, kdy Jan Patočka nazval demokratický socialismus nalezeným "smyslem našich dějin" a Milan Kundera v něm viděl "ideu", která staví Československo do středu světových dějin jako stát, v němž probíhá jedinečný pokus "nalézt na otázky moderní společnosti odpověď demokratickou a zároveň socialistickou".

Nejhorší dědictví

Pokusy o založení státu na "světové demokratické revoluci" ale opakovaně končily katastrofou a kyvadlo našich dějin se pak v reakci na trauma přesouvalo do polohy identitární kontrarevoluce.

Příkladem budiž třeba slitina obrozeneckého nacionalismu a komunismu (ten dodnes ovládá ve významné míře náš identitární diskurz) nebo couvání do přítmí pohostinných meziprostorů, v nichž vládnou kroniky nad dějinami a kde "vítězství sestává jen z bití", jak je zvěčnil Bohumil Hrabal. Tato poloha na sebe bere i smířlivou existenciální podobu "pábení" nebo "solidární lidskosti" vesniček našich střediskových.

A přišel rok 1989. Vstup do EU, posvěcený referendem, znamenal návrat Čechů a Slováků do "demokratického řetězu, který obepíná svět a drží tuto zeměkouli pohromadě".

Když je české kyvadlo v poloze "světová demokratická revoluce", zdá se, že rozkol mezi politickým systémem a občanskou společností bude konečně vyřešen: ve společnosti získávají hegemonii vize Masaryka, Peroutky, Čapka, V+W, Václava Havla, Charty 77, reprezentantů evropského, západního, otevřeného Československa.

V poloze identitární kontrarevoluce pak převládají vize různých postkomunistických nacionalistických budovatelů zdí proti "cizím elementům", ultrapravicových spasitelů Evropy a Západu před sebevraždou, věrozvěstů nezkažené periferie, kteří jasnozřivě denuncují zkázonosné tendence Bruselu a jiných "světových mocenských center".

Příkladem identitární kontrarevoluce budiž program Mladé národní jednoty z listopadu 1938: přistěhovalectví jinonárodních živlů bude zakázáno, bude pořízen národní katastr, cílem je rozmnožení národa.

Na síti jsem narazil na program současné Národní demokracie: obnova státní svrchovanosti, vystoupení z EU a NATO, ochrana tradiční rodiny, zavedení zlaté koruny, zásadní redukce úřadů a razantní snížení daní. Doprovodným jevem českého kyvadla je pak vzteklé plivání na ty, kdo ho do polohy "světové demokratické revoluce" posunuli.

Globalizace vyvolává strach a pocit ohrožení, před nímž lidé prchají do iluze uzavřeného teritoria a svrchovanosti odvozené z národní identity. Uprchlická krize je pro mnoho politiků rozptýlených ve všech politických stranách záminkou, jak znovu české kyvadlo zhoupnout do polohy identitární kontrarevoluce, a navázat tak na nejhorší dědictví našich politických dějin.

Věřím, že v roce 1989 se české kyvadlo definitivně zastavilo v poloze "světová demokratická revoluce". A Senát by toho měl být pojistkou.