16.11.2016

Čína - velmoc v postbipolárním světě

V projevu k německým vojákům chystajícím se na trestnou výpravu do Číny po boxerském povstání řekl německý císař Vilém II.: "Zajatce nebrat, padne-li vám kdo do rukou, naložte s ním, jak sami uznáte. Stejně jako si před tisíci lety udělali jméno Hunové vedeni králem Attilou, nechť si i jméno Německa v Číně zapamatují tak, aby se už žádný Číňan neodvážil na Němce byť jen křivě pohlédnout."

A vojáci svého císaře poslechli. "Milá matko, 26. srpna jsme zastřelili 400 Číňanů. Napřed byli zbiti, že byli napůl mrtví, a svázáni šňůrou, pak se šňůra vytáhla a přivázala k copům. Napřed si museli vykopat díry a pak byli zastřeleni. Byl to hrozný pohled, ale přesto jsme byli spokojeni..."

Je to úryvek z dopisu německého vojáka Heinricha Wanrowa, zaslaný polní poštou z Číny 4. 9. 1900. Peking byl již obsazen Brity, když tam poslušný voják Wanrow dorazil se svým plukem. Za povstání proti koloniální moci museli Číňané podle protokolu z roku 1901 zaplatit 1,4 miliardy zlatých marek a čínský dvůr byl odsouzen k ponižujícím omluvám.

Po více než dvě století byla Čína ceněnou kořistí Západu, vztahy k ní byly "pragmatické". Nejcyničtější byli jako vždy Britové. "Hledíme (na Čínu) jako na nejslibnější pro náš budoucí obchod a pro světový obchod vůbec. Vláda je absolutně rozhodnuta za každou cenu - v případě nezbytnosti i války - nedopustit, aby se tyto dveře pro nás uzavřely," čteme v prohlášení z roku 1898.

Henry Kissinger píše ve svých pamětech, že na otázku "co si myslí o roli francouzské revoluce v dějinách", odpověděl Čou En-laj, že by bylo předčasné soudit. Tisíciletá říše počítá čas jinak než efemerní státní útvary ve střední Evropě: sláva, ale i ponížení a utrpení miliónů se do ní vpisují jako trvalé vrstvy, které ve svém celku tvoří pevné vědomí různých podob vlastní věčnosti.

Konec bezmoci

V knize Století odchází historici Petr Křivský a Aleš Skřivan shrnují situaci takto: "Čína, kolos na hliněných nohou na východě Asie... V očích Evropanů představovala především... odbytiště výrobků gigantických rozměrů. Válečný konflikt s Japonskem v letech 1894-1895 vrhl ostré světlo na všechny slabiny Nebeské říše a současně se stal signálem k zápasu velmocí, které se snažily uchvátit co největší podíl z kořisti."

Následovala desetiletí ponižující čínské bezmoci, která vyvrcholila japonskými masakry za druhé světové války.

Čínská republika, vyhlášená 1. ledna 1912, byla mezinárodně uznaná, ale vláda v Pekingu byla prakticky bezmocná. Až v roce 1920 se hnutí Kuomintang pod vedením generála Čankajška podařilo Čínu znovusjednotit a zavést "politiku jedné strany" s cílem ji modernizovat a demokratizovat. Ve druhé svěČína tové válce komunisté a nacionalisté spolupracovali, Čína byla uznána za vítěznou mocnost 2. světové války. Právem, byla věrným spojencem, Benešovu exilovou vládu uznala již v roce 1941.

Ve zcela finančně i materiálně vyčerpané "vítězné" Číně se ale občanská válka mezi komunisty a nacionalisty znovu rozhořela, komunisté zvítězili a v roce 1949 dostali pod svou kontrolu většinu území.

Poražená armáda původní Čínské republiky se stáhla na ostrov Tchaj-wan, kde za podpory USA ustavila totalitní stát, který USA uznaly za představitele Číny. Každé zpochybnění této politické loutkohry vedlo v padesátých letech v USA k obvinění z komunismu, teprve zásluhou Kissingerova realismu vláda prezidenta Nixona prolomila tabu a Washington konečně uznal "politiku jedné Číny".

Modernizace zaostalé Číny trze vala dlouho a stála mnoho utrpení. Teprve v devadesátých letech se Čína vynořuje jako první průmyslová velmoc třetího světa. Politický systém, který rámuje tento epochální úspěch, nazvěme autoritativně řízený neoliberalismus: kompetitivní ekonomika, autoritativní politika, tržní ekonomika pod vládou oligarchie, chráněné proti konkurenčním mocenským nárokům.

Na rozdíl od antitržního sovětského "socialismu" je tato cesta k ekonomické modernizaci úspěšná, pokud za měřítko úspěchu přijmeme tempo ekonomického růstu a stabilitu a efektivitu státní moci.

Obraz Západu

Formule pragmatické vztahy s Čínou znamená, že se udělá tlustá čára mezi ekonomikou a politikou. Myslím, že vztahy s Čínou nesmějí být jen pragmatické, ale naopak založené na intercivilizačním dialogu, na snaze porozumět historické zkušenosti Číny s brutální mocenskou asymetrií, kterou nastolily v minulých dvou stoletích velmoci zrozené z průmyslové revoluce a kterou studená válka proti "komunistické Číně" ještě prohloubila.

Největší překážkou intercivilizačního dialogu je v českém mediálním provozu etablovaný zcela nekritický obraz Západu, kterého je vyškrtnuto, co se nehodí do (sebe)oslavného narativu. Prolomit ten falešný (sebe)obraz se musí stát prioritou české politické kultury, je to politický kýč, jako třeba tato černobílá formulace Martina Putny: "...(existují) jen dvě strany: Strana evropská demokratická s křídlem sociálním, liberálním, zeleným a křesťanským. A Strana populistická prokremelská s křídlem komunistickým, fašistickým a bezbarevně žvástovním.

Ta první věří, že záleží na pravdivých informacích. Ta druhá si myslí, že záleží jen na přesvědčivosti, s jakou říká to, co se právě hodí."

Na pozadí voleb v USA je ahistorická svévole této polarizující vize zřejmá, nezávisela snad tamní volební kampaň na všem jiném než na "víře v pravdivé informace"? A nezávisí snad moc nadnárodních korponované rací na nekonečné manipulaci informacemi, jak ukázala bankovní krize v roce 2008?

Není snad "bezbarevně žvástovní" populismus mainstreamem také v západních zemích, jak dokázal třeba brexit?

V dokumentu Martina Marečka Zdroj hovoří ázerbájdžánská disidentka o impériu západních naftařských společností v její vlasti jako o dědicích impéria komunistů.

Hybrid

Jiří Přibáň řekl v nedávném rozhovoru pro Právo, že čínské hospodářství závisí "na otrocké práci bez sociálního a nemocenského pojištění".

Zaprvé je to nespravedlivý soud, v USA jsou bez lékařského pojištění milióny lidí (mluvilo se o tom i v prezidentské kampani), a přesto nikdo tento argument nepoužil v diskusích o TTIP; a v Británii bylo ustaveno národní lékařské pojištění až po druhé světové válce, to už zde průmyslová revoluce trvala sto padesát let, zatímco v Číně trvá sotva třicet. Zadruhé to není pravda, na stránkách Světové banky se můžeme informovat o postupných reformách směřujících k ustavení všeobecné social security a health care v Číně, která má jednu a půl miliardy obyvatel, jedním z klíčových poradců pláČtu reformy byl eurokomisař Vladimír Špidla. Dodejme, že průměrný věk byl v roce 1960 v Číně 45 let, po roce 2000 je přes 75 let, jak si lze ověřit ve veřejně přístupných statistikách. Čínské univerzity neustále zlepšují svůj rating, desítky tisíc Číňanů studují v zahraničí a prudký rozmach čínského výzkumu nemůže být založen na otrocké práci.

Zatřetí je to pokrytecký soud, protože by pak byl Západ ve svém celku největším vykořisťovatelem čínské "otrocké" práce, přesunul přece do Číny obrovskou část průmyslové výroby.

v MfD (7. 11. 2016): "Ocelové srdce Ameriky, Pensylvánie, bilo pro demokraty. Pece zhasly, teď jsou v Číně. Města zchudla, místní... dezertovali k Trumpovi, který jim slíbil, že pece zase zapálí. Ale sám kupuje ocel také v Číně."

Postkomunistický mediální mainstream v Česku se identifikuje s podvědomým rasismem bývalých koloniálních velmocí, každé narušení jejich nadřazenosti popisuje ne jako osvobození se od koloniální minulosti, ale jako "ohrožení mezinárodního pořádku". Hybridní režim současné Číny je například neustále zjednodušeně nazýván "komunistickým", aby měli lidé u nás dojem, že se tomu mohou vysmívat jako dávno "překonané minulosti".

Otočí se kolo zpět?

Falešný (sebe)obraz Západu má ve své české variantě tři vrstvy.

Tou první je mediálně legitimizovaná redukce dějin Západu na civilizační normy, které se prosadily až koncem šedesátých let, po velké vzpouře mládeže proti pokrytectví systému.

Civilizační normy jako rasová a sociální rovnost, genderová tolerance nebo uznání jiných kultur jsou křehkým výdobytkem politických bojů posledních čtypár řiceti let, ne nějakým přirozeným vývojem západních společností - například právo na rozvod je v Itálii definitivní až od roku 1970. A matematik Alan Turing, slavný rozluštitel německého šifrovacího stroje "Enigma", byl v Británii odsouzen po válce jako homosexuál k chemické kastraci a následně spáchal sebevraždu. Kolo legislativy je ale vrtošivé, může se začít - a už i začíná - točit opačným směrem, prezidentské volby v USA dokazují, že "vše je možné", žádná práva nejsou vybojována navždy.

Druhou vrstvou je mediálně legitimizovaná redukce empirických popisů sociální a politické reality demokratických států na pouhé "nehody v jejich fungování", které demokratický systém "přirozeně" překoná.

V "teorii" mají Afroameričané občanská práva, ale v "realitě" jsou oběťmi policejního násilí, podobně jako američtí indiáni -

úryvků ze zprávy novinářky Amy Goodmanové, šéfredaktorky Democracy now: "Jsem obviněná z kriminálního přestupku... jeli jsme... do rezervace Standing Rock, abychom pokryli protesty proti stavbě ropovodu Dakota Acces... v místech, která domorodí obyvatelé považují za posvátná... ochranka ropovodu vypustila na protestující indiány psy a postříkala je pepřovým sprejem... filmovali jsme násilí ochranky... (média z celého světa) zveřejnila část našeho videa se psem, kterému z úst a nosu odkapává cizí krev." V českých mainstreamových médiích o tom nepadla ani zmínka.

V "teorii" na Západě zákon mučení zajatců zakazuje, "v realitě" je USA praktikovaly v boji proti "nepřátelským bojovníkům"; v "teorii" nejsou na Západě političtí vězni, v "realitě" je jich plno.

"Na Západě jsou političtí vězni, nejen já... nemluví se o nich otevřeně, protože by to bylo v rozporu s mediálním narativem západního establishmentu" - řekl nedávno Jualian Assange ze svého exilu na ekvádorském velvyslanectví v Londýně. Z mainstreamových médií se nedozvíme, že dívky, které ho obvinily ze znásilnění, přiznaly, "že vše si vymyslela policie", že OSN klasifikovalo celou záležitost jako nelegální a ekvádorský tribunál prohlásil, že Julian Assange je "politicky pronásledován USA". Třetí vrstvou je mediálně legitimizovaný narativ, který připisuje etablovaným velmocem vyšší legitimnost než velmocem vzmáhajícím se. Slouží k tomu totalizující pojmy jako evropské hodnoty, křesťanství, civilizace, věda nebo lidská práva, pomocí kterých se etablovaným velmocem připisuje civilizační role obhájců "univerzální politické pravdy" a jako takové jsou nadřazeny velmocem vzmáhajícím se.

Do tohoto kontextu patří i hollywoodská inscenace zvaná "Tibet", která funguje jako jakýsi duchovní protipól materialismu a konzumismu pro celebrity a konformistické intelektuály. Jak jsem už mnohokrát připomněl, od římských dob rozlišujeme mezi imperiem - svrchovanou mocí - a pouhou potestas - mocí lokální. Imperium je moc "vyššího řádu", je založena na univerzálně platném politickém nároku, který je morálně přijatelné prosadit i nukleární válkou; potestas - moc lokální - může být jen velká, ale nikdy ne svrchovaná.

Toto mentální schéma ovládá i dnešní pojímání Číny a třetího světa vůbec v našem mediálním provozu - Čína nemůže reprezentovat univerzální politický nárok a být velmocí, protože nerespektuje práva, která establishment etablovaných velmocí prohlásil za lidská.

Henry Kissinger připomíná v knize Uspořádání světa, že "deset z patnácti případů vzájemné interakce mezi etablovanou velmocí a vzmáhající se velmocí skončilo válkou". Čína i USA sdílejí navíc mocný narativ o své jedinečnosti, jejich historické (sebe)obrazy tendují k iracionální víře ve vlastní výjimečnost (american exceptionalism a čínská Říše středu).

Americký unipolarismus je neefektivní, produkuje v globalizovaném světě jen chaos, z něhož nás může vyvést jen ustavení multipolární správy světa.

Bezpečnost nezávisí jen na rovnováze vojenské moci, ale především na produktivním intercivilizačním dialogu, pro který má současná Evropská unie smysl i kompetenci. Může tak rozhodující měrou přispět k prolomení pověr velmocí o "vlastní výjimečnosti" a tím i ke snížení hrozby války mezi nimi.

© 2016 
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky