13.8.2016

Demokracie, nebo etnokracie? Demokracie!

Stanislav Křeček připomíná vytrvale a naléhavě velkou otázku posledních desetiletí - Kdo/co je vlastně demos? Je jím každá etnická nebo náboženská menšina? Kdo začal "račí pochod" od univerzalismu zpět k diskriminaci (třeba i pozitivní!) a etnickému pojetí státu?

"Bude možné račím pochodem zpět nazvat... kritiku odklonu od tradiční rodiny, která není... jen umělý sociální konstrukt, ale naopak konstrukt biologický?" Je račím pochodem i odpor proti legislativě, která "připravuje možnost, aby si lidé sami zvolili své pohlaví"? - ptá se Stanislav Křeček. Když před nedávnem uvažoval o "problematice muslimských šátků", ptal se, jak velký odklon od univerzalistického pojetí práv je přijatelný pro obránce "osvícenské" demokratické levice, a kdy už naopak začíná račí pochod k novému středověku, "kdy jiná práva platila pro židy a jiná pro cikány, jiná práva pro měšťany a jiná pro příslušníky šlechty".

Ve své odpovědi na mé varování před "temnými silami, které by chtěly zvrátit osvícenský vektor legislativy", autor píše (a má pravdu), že "račí pochod již začal" a že ho iniciovaly síly, které o sobě tvrdí, že jsou pokrokové. Liberální demokracie vzdala svůj vztah k univerzalismu ve prospěch jakéhosi nekonečného diverzalismu - každý má právo na svou úchylku od obecného pravidla a nosit si "své právo s sebou" - například obřízka dívek je přijatelná, když je součástí tradice.

Tekutě vládnout nad tekutostí

První otázka, kterou úvaha Stanislava Křečka klade, se týká legitimní vlády nad tekutostí (post)moderní společnosti.

Vše, co je pevné, se mění v páru a nové zaniká dříve, než se může samo stát tradicí, pokrevní a etnická solidarita se rozpouští, lidé, dříve spojení pevnými svazky a závazky, se nyní nezávazně míjejí uvnitř městských mas, psal už Marx.

Liberální demokracie je pokusem "vládnout tekutě nad tekutostí" společnosti. Tekutá vláda nad tekutostí je udělaná z názorů, diskurzů a dohod mezi lidmi, není daná přírodou, minulostí nebo třeba zjevením božím.

Autor cituje předpověď prezidenta Gaucka, že "to, co vznikne na místě dnešního Německa, nebude mít společný původ, ani společný vzhled, ani sdílený jazyk či kulturu - bude to společenství různých", a ptá se, zda "rozpaky nad takovými představami o vývoji evropské společnosti" jsou legitimní obavou z ohrožení Evropy, nebo také jen račím pochodem zpět od univerzalismu k partikularismu.

Společnost komunikace nás všechny postavila do jednoho světa a naučila nás - dala nám k tomu i prostředky - sdělovat (nejčastěji anglicky) druhým lidem přesvědčivě a zajímavě naši odlišnost.

Vzniká tak velké autonomní "literární" pole, kde neplatí žádný kánon (nebo spíše platí všechny současně) a kde lidé se učí vidět se očima druhých. Když dokážu sdělit svou odlišnost těm, od kterých se odlišuji, odlišuji se od nich ještě? Sdělená odlišnost nás spojuje s těmi, od nichž se lišíme, takže vzniká jakési "společenství (sdílené rozdílnosti) různých".

Po dvě století slovo lid označovalo v podstatě národ donucený k jednotě masovými "výchovnými prostředky" moderního státu. Národ bylo společenství čtenářů stejných knih, vyznavačů stejné (vymyšlené) minulosti a žáků stejných školních programů, usměrňované "kosmopolitismem vzdělaných elit".

Nacionalismus nahrazuje solidaritu etnicky a pokrevně blízkých (více či méně revolučně) solidaritou "těch, kteří přijali příběh o svém společném původu, vyprávěný státem placenými dějepisci ve školních učebnicích".

Lid chycený v síti

V postmoderní společnosti komunikačního nadbytku je lid společenství utvořené komunikací. Demos nového Německa, o kterém uvažuje Gauck, vzniká z mobility a komunikační hojnosti, která dělá z lidí na zemi přes všechen jejich odpor jedno společenství, chycené v síti globálních informačních toků.

Lidé v té síti jsou spojeni vzájemným (ne)porozuměním, sdílenými emocemi a racionálními dohodami, ne pokrevní, etnickou či rasovou podobností. Kdo je chycen v síti, nemůže se vyhnout porozumění tomu, že vše, co jsme považovali za dané a přirozené, je jen dohodou mezi lidmi.

Francouzský filozof Alain Finkielkraut ukazuje ve svých polemikách, že "vektorem osvícenské legislativy" je abolicionismus, neboli (sebe)osvobození každého jednotlivce od závislosti na místních autoritách, na zvycích otců, na boží pravdě, osvobození lidstva od instancí, před nimiž je člověk povinen mlčet v úctě a strachu.

Abolicionismus - osvobozující vůle přetnout pouta ke všemu, co je jen místní, pokrevní, historicky omezené, co nemůže být vykázáno jako legitimní před tribunálem rozumu a vlastní zkušenosti - je "vlastní Západu".

Výraz multikulturalismus je matoucí, protože implicitně redukuje kulturu na pouhou tradici a její obranu. Kultura ale není tradice, je naopak výsledkem vzpoury proti pouhé tradici, vzpoury, která se odehrává ve svobodném veřejném prostoru, v němž všechny tradice mají právo "se projevovat", ale žádná ho nesmí okupovat. Pluralita tradic tak vede k jejich relativizaci, žádná se tu nemůže vyhnout zkušenosti o své historické omezenosti. Když vím, že věřím, už to není víra, ale kultura, protože mám kritický odstup od své víry. Podobně je tomu s tradicemi: když mě pluralita tradic projevující se ve svobodném veřejném prostoru donutí uznat, že moje tradice je jen jedna z tradic na této zemi, už to není tradice, ale kultura.

Ve všech svých historických podobách je kultura kriticky zdůvodněnou vzpourou proti tradici, která by chtěla být pánem našeho (s)vědomí. Potlačení abolicionismu v evropské kultuře pod záminkou multikulturalismu a následná redukce kultury na tradici odstartovala velký račí pochod od univerzalismu k partikularismu, od demokracie k etnokracii.

Vlast revolty proti vlasti

Abolicionismus musíme hájit jako historické jádro Evropy, ozývá se stejně silně v křesťanství, v osvícenství i v postmoderním odvratu od velkých příběhů. Ve slově multikulturalismus je obsažena redukce vzpurné relativizující kultury na poslušnou absolutizující tradici, je proto antiabolicionistický a nebezpečně omezuje svobodný veřejný prostor. Od svých řeckých počátků chce být Evropa "vlastí permanentní revolty proti každé vlasti". A měla by jí zůstat.

V knize Společnost nevolnosti připomínám manifest výstavy Altermodern v Tate Galery. Kurátor výstavy Nicolas Bourriaud vyhlašuje konec nejen multikulturalismu, ale i postmodernismu.

V jeho Altermodern Manifesto čteme například: "Multikulturalismus a identita jsou pojmy překonávané kreolizací: výchozím stavem pro dnešní umělce je globalizovaná kultura. Tento nový univerzalismus je založen na překladech, titulcích a všeobecném dabingu... Umělci reagují na nové globalizované vnímání."

To platí obecně. Nejpevnějším základem demokracie je dnes tento nevyhnutelný proces "kreolizace" či bastardizace všech tradic, kdy se všechny lidské příběhy o vlastním původu a minulosti mísí, a vzniká nový postmoderní demos - společenství těch, kdo prohlédli relativitu všech tradic (jakkoli starých) a vzbouřili se proti jejich nároku být pány našeho (s)vědomí. Ta vzpoura je nakažlivá a právě nakažlivost vzpoury proti tradicím v pestrém nekonečnu svých podob je univerzálním základem západní demokracie.