20.3.2017

Důvěra a demokracie: na okraj sjezdu ČSSD

Podle průzkumu americké společnosti Bloomberg je poznávacím znakem příznivců brexitu obecná nedůvěra - "Nevěří nikomu: podnikatelům, ekonomům ani akademikům... extrémně silná (je jejich) nedůvěra v zahraniční i britské politiky a zahraniční instituce." Proč vznikne v politických systémech náhle nedostatek důvěry a proč se do nich zase vrací? Nevysvětlitelná byla pro mě například masová obnova důvěry v KSČ v roce 1968 i přes politické zločiny padesátých let a dlouhodobou neefektivitu plánovaného hospodářství. Jak mohla být omezená reformní politika historicky tak zkompromitované strany ve shodě s představou většiny národa o vlastních dějinách a jejich smyslu? Záhada!

Uplynulo jen pár měsíců a já se po emigraci ocitl v Itálii před druhou záhadou. Proč došlo k masové ztrátě důvěry v demokratické instituce v Evropě i USA, když ty země měly za sebou desetiletí úspěchů jak hospodářských, tak politických?

Proč povstala v šedesátých letech západní mládež proti výsledkům poválečného "hospodářského zázraku"? Proč její nezanedbatelná část legitimizovala terorismus, zejména v Německu a Itálii?

Důvěra v politický systém je pozitivní očekávání, že občané změní situaci podle své představy, když například půjdou k volbám, vstoupí do politické strany nebo se zúčastní veřejných protestů. Občané mají důvěru v politický systém, když se vnímají jako jeho aktivní součást a jsou vedeni přesvědčením, že jejich angažovanost není marná.

Dějiny demokracií jsou dějinami úpadku a obnovy důvěry veřejnosti v efektivitu demokratického rozhodování. V obnově důvěry hrají velkou roli jak charismatické osobnosti, jako byl de Gaulle, Winston Churchill, Václav Klaus, tak i úspěšné občanské protesty na podporu radikálních změn.

Sociální demokracie ve všech svých historických podobách přispěla ve 20. "století extrémů" v rozhodující míře k obnově ztracené důvěry v kapitalismus, a tak umožnila velké části lidstva vyhnout se bažinám centrálně plánované ekonomiky.

Její demokratický reformismus kroužil kolem přesvědčení, že socialismus není antikapitalismus, ale reforma kapitalismu, jejímž cílem je využití efektivity trhu k realizaci "civilizačních statků" - občanských, politických, sociálních, kulturních a existenciálních práv, která ve svém celku jsou dovršením revolučního pojmu občanství.

Konec věku důvěry

Po porážce nacismu nastalo dlouhé období důvěry v demokratický kapitalismus, kterou významně otřásla až "kontrakulturní" vzpoura mládeže let šedesátých. I ta se ale nakonec přetavila do různých reformních projektů občanské emancipace. "Bývalá členka Rudých brigád se stala vedoucí pracovnicí odboru lékařské péče s platem 106 000 eur ročně" - čtu v Corriere della Sera.

Globalizace poválečné dílo obnovy důvěry v demokratický kapitalismus rozmetala.

Především imperativ globální konkurenceschopnosti si vynutil flexibilitu pracovního trhu a prekarizaci práce, rychlý rozvoj pracovně úsporných informačních technologií rozbil tradiční korelaci mezi růstem produktivity a růstem mezd.

Obecným důsledkem je ztráta důvěry občanů v možnost úspěšně se integrovat do celku společnosti výkonem svého povolání. Neudržitelné bio-eko-sociologické důsledky fanatické ideologie ekonomického růstu, která přikazuje řešit všechny problémy dalším zrychlením ekonomického růstu (růst Růstu tomu říkám), rozložily důvěru v emancipační roli technologického pokroku.

Roste poptávka po regulaci globálních trhů, kterou národní teritoriální státy nejsou schopny uspokojit. V důsledku rostoucí asymetrie mezi mocí globálních korporací a mocí demokraticky legitimizovanou se důvěra v "národní svrchovanost" vytrácí, kapitál státy tuneluje, dělá z nich svou ochranku. Jak může reformní levice obnovit důvěru v kapitalismus v podmínkách globalizace? A je ještě čas reforem, nebo přišel čas "rozmetání stavby"?

Předpokladem obnovy důvěry v demokratický kapitalismus v podmínkách globalizace je umění rozsáhlých koalic sociálnědemokratických stran s antisystémovými hnutími s cílem transformovat antipolitický a antiinstituční patos jejich populismu v politický projekt reformy institucí.

Vidím pět otázek, na které musí hledat odpověď strany, jejichž politickým cílem je obnovení důvěry v demokratické instituce v éře globalizace.

Odpověď na ně ale nenajdeme, pokud nebudeme mít odvahu sešrotovat beznadějně zrezavělé pojmy, jako je růst HDP, národní svrchovanost a monopolní postavení práce za mzdu ve společnosti.

Žít na Zemi

První z těch otázek klade u nás neúnavně Josef Šmajz. Mám na mysli rozvoj biofilní - k životu přátelské - kultury, která by umožnila smíření technosféry a biosféry.

V jeho manifestu Nájemní smlouva se Zemí čteme: "Stále větší část našich těžkostí vzniká z toho, že jednotlivci i instituce jednají a rozhodují podle zastaralého obrazu světa, v rozporu s principy oboustranně výhodné nájemní smlouvy se svým přirozeným domovem. ..." Jen s živými systémy spolupracující kultura by mohla "přinést jistotu, že věda a vzdělání budou konečně stát nejen na straně člověka, ale také na straně Země". A papež František v encyklice Laudato si´ připomíná, že ekologická a sociální spravedlnost jsou dvě stránky téhož - je třeba "dopřát sluchu jak křiku Země, tak křiku chudých".

Druhou otázku položil poprvé systematicky Jeremy Rifkin v knize Society of Access z roku 2000. Ohlašuje v ní novou éru, v níž sítě nahradí trhy a uživatelé sítí budou mezi sebou směňovat přístup ke službám, věcem a zážitkům namísto vlastněných věcí. Nevyhnutelná uberizace společnosti, podle aplikace pro chytré telefony Uber, která zprostředkovává kontakt mezi těmi, kdo se potřebují někam dopravit, a těmi, kdo pro ně mají místo v autě.

V blízké budoucnosti tak vzniknou rozsáhlé sítě, kde lidé budou uživateli a spotřebiteli současně a vlastnictví bude marginalizováno. Nová uberizovaná ekonomika sdílení přinese i nové politické a sociální problémy, vytrácející se rozdíl mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nastoluje například problém zodpovědnosti za rizika různých druhů.

Třetí otázka se týká statutu informací ve společnosti. Bez emancipace informačních infrastruktur od globální moci korporací by nebylo možné udržet argumentaci ve středu veřejného prostoru a marginalizace argumentace by přinesla rozpad občanské společnosti do nesrozumitelných fragmentů.

V informační společnosti musí být informace veřejným statkem, ale je možné zajistit v podmínkách komunikačního nadbytku rozdíl mezi informací a soukromým bludem?

Do stejného kontextu patří i otázka globální governance genetické informace. Komu patří ve svém celku, kdo a jakým právem určuje meze využití a obchodovatelnosti lidského genomu?

Ptát se netradičně

S tím úzce souvisí, začtvrté, otázka dovršení sekularizace. Nejsilnějším tématem filozofie 20. století byla "konečnost jako otevřenost", jak označujeme projekt emancipace člověka od všech zásvětí, od příslibu života věčného, od "konstrukce pravého světa", který by měl kompenzovat tento svět smrtelnosti (Jan Patočka).

Přijetí konečnosti je pevným základem sdíleného pozemského světa ve smyslu sylogismu, který cituji nejčastěji: Tráva umírá, člověk umírá, člověk je tráva (Bateson). Odtud občanská práva čtvrté generace, která zahrnují právo rozhodnout o tom, zda pokračování života v závislosti na technologické podpoře je hodnotou, kterou si chceme zvolit. Jejich prosazení a legitimizace bude velkým tématem nové občanské výchovy.

Pátou otázku otevřel Marx, i když jen v náznaku. Rozlišil mezi "všeobecnou prací", kterou definuje jako "rozvoj schopností celého lidského druhu", nelze ji tedy redukovat na "práci za mzdu". Naopak: produktivita práce za mzdu je v postindustriální společnosti závislá na všeobecné práci ve zcela nové míře, takže práce za mzdu se rychle stává suplementem "činnosti specificky lidské" - všeobecné práce. Odtud legitimnost občanského příjmu, který by měl být odměnou za všeobecnou práci, na níž se všichni podílíme, i když jen její malá část se stane prací za mzdu.

Propad tradiční demokratické levice je v Evropě všeobecný, omílání tradičních odpovědí na tradiční otázky pro "tradiční voliče" je cestou k politické nicotnosti. Obnovit důvěru v levicový politický projekt vyžaduje odvahu položit otázky, na které ještě odpovědět neumíme, ale už je zbabělé se jim vyhýbat (potlačit už je nelze, jen přeslechnout.).

© 2016 
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky