4.6.2015

Hledání nového studu

Svou novou knihu esejů Karel Hvížďala nazval Pokusy, vždyť, jak známo, slovo esej, francouzsky essai, znamená pokus. Ve svém pojetí eseje má autor nejblíže k Theodoru W. Adornovi, ten v tom žánru vidí "pokus" napravit strašnou "nespravedlnost vůči živému", která je zakódována v každé pojmové soustavě. Esej je forma myšlenky, která se neustále obrozuje z věci samé, nechává se rušit tím, co myšlenka sama už není.

Pomýlená akademická filosofie závidí vědě její metodické panství nad pojmy a snaží se ji napodobit. Esej naopak odhaluje, že každý pojem je zakořeněn v naší společné řeči, která všem pojmům předchází, vytrženy z té společné půdy by ztratily svůj "lidský smysl". Všechny přesné pojmy jsou vytvořeny manipulací, která z nich odklízí, co je ve věci, o niž jde, znepokojující. Karel Hvížďala navazuje na Milana Kunderu v tom, že vidí hluboký vztah mezi "nesamozřejmostí, v níž jsme (my Středoevropané) vyrostli" - tu by současná Evropa měla přijmout jako novou globální human condition - a esejem jako formou myšlení, které je zásadně otevřeno tomu, co nás ve věcech irituje. A není nakonec "pravda" jen to, co nás irituje v jednotlivých pojmových soustavách?

Dlouhá řada knižních rozhovorů s lidmi různých profesí, kterou se Hvížďala nesmazatelně zapsal do dějin českého veřejného prostoru, je tak významným intelektuálním činem právě proto, že se snaží dávat hlas tomu, co v každé jednotě překáží, i v té, do níž se každý z nás snaží podvědomě uspořádat svůj život. Stejný motiv boje proti vytěsnění toho, co ruší, z veřej -ného prostoru vládne Hvížďalově dlouhodobé reflexi mediálního prostoru. Co je například "vlastnictví médií"? Jaké jsou jeho meze a možnosti ve vztahu k základní funkci komunikace, kterou je sdělovat nám, co vědět nechceme?

Ze své osobní zkušenosti dodám, že velkou zásluhou Karla Hvížďaly bylo také síťování neorganizovaných hlasů v exilu. Mnozí z nás žili jako "čeští intelektuálové v zahraničí" osamoceně, měli jsme totiž instinktivní nedůvěru k exilovým organizacím, v tom jsme byli poznamenáni hrůzou z komunistického organizačního libida. Hvížďala nás dokázal vtáhnout do efektivní, ale neorganizované sítě komunikace a myslím, že i tuto síť bychom mohli považovat za jakýsi jeho "esej", který neorganizuje, ale jen vymezuje prostor, v němž jsou různé hlasy "na doslech", jak říkávají pastevci.

Všemi eseji prochází idea, že myšlení je nějak spojeno s exilem v jeho různých formách. Vezměme si filosofii provozovanou za zdmi akademie, jak ji rozvinuli Michel de Montaigne, Schopenhauer nebo Sartre, aby osvobodili myšlení od "mrtvé soustavy" pojmů-klišé, které nakonec ovládnou každou instituci. Nebo naše disidenty filosofující v kotelnách či exulanty "vržené" do mezery mezi samozřejmým jazykem země, z níž odešli, a nesamozřejmým jazykem země, v níž se museli znovu naučit vyjadřovat. Hvížďala říká, že se v takové mezeře náhle jasně ukáže, že ke každé mateřské řeči patří také podvědomě sdílené mlčení o určitých aspektech světa a že to, o čem se mlčí, je vždy něco, za co je třeba se stydět, nějaká genocida, které se říká třeba "šíření pravé víry", "vyš -ší civilizace", "British Empire", "pokrok", nebo dokonce "boj za lidská práva".

Veřejný intelektuál z odstupu najednou zahlédl, že ideologický jazyk fungoval jako azyl... Viděno z exilu se nezaujatému pozorovateli zdálo, že jsme si doma udělali z jazyka kolem sebe ohrádku, obranný val... Teprve díky této zkušenosti si exulant uvědomí, že tzv. česká otázka je dějinným zápasem o východisko z pasti-vlasti... ve vládnoucí nenormalitě, jak napsal Karel Kosík, jedinou skutečnou odpovědí byl stud, který je za všech okolností i za všech režimů nejvíc osvobozující... Problém je v tom, že po pádu železné opony, kdy jsme se horko těžko připojili ke staré Evropě a svět se globalizoval a my kolektivně drancujeme planetu i svou zemi, by prozření vyžadovalo zrození nového druhu studu. Toho zatím nejsme zřejmě schopni, protože se stala v naší civilizaci ideologie růstu planetární normou, která stejně jako za minulých totalit krášlí skutečnost a vykrádá nám jazyk. Důsledky veselého drancování v rychlostní společnosti plné supermarketů, nových dálnic, rychlých vlaků a větších letadel jsou hůře zahlédnutelné zevnitř naší civilizace, stejně jako byly těžko zahlédnutelné uvnitř totalitních systémů, ale díky globalizaci jsou o to trýznivější, protože se z ní hůře uniká... Nový stud se proto zřejmě bude muset zrodit z pocitu masového vnitřního exilu, nebo při pohledu z jiné civilizace.

Znakem civilizace "růstu Růstu" je, že to otřesné v ní už nikým neotřásá, že síly schopné normalizovat otřesné, jsou tak otřesně mocné. Když esej odškrábne povrch vládnoucích pojmů jako na stíracích losech, ukáže se, že ty síly jsou složitě organizované a že se neobejdou bez "ptydepe", jazyka, v němž můžeme říci jen to, co chceme slyšet. "Síla se váže" - říká Archimédés v Čapkově slavném apokryfu; přijde vždy chvíle, kdy síla nutná k udržování síly bude větší než síla, kterou je organizace schopna využít. Podobně je tomu s pojmy: vždy přijde chvíle, kdy začnou být náklady na to, co vládnoucí pojmová soustava zamlčuje, větší než užitek z toho, co sděluje - a ona proděraví.

"Esej je velké dobrodružství," říká Hvížďala. A také základní formou odporu proti nestoudným pojmovým soustavám.