4.2.2016

Identita je trauma!

V trestním zákoníku Polské republiky je i tento paragraf: Kdo veřejně hanobí Polskou republiku nebo národ, podléhá trestu odnětí svobody do výše tří let. Dočetl jsem se ve čtrnáctideníku A2 č. 2, že někteří Poláci by si přáli, aby podle něj byla souzena polská spisovatelka Olga Tokarczuková za román Jakubské knihy, který vypráví o Polsku 18. století.

V televizi prý o svém díle řekla: "Je třeba postavit se čelem k vlastním dějinám, neskrývat všechny ty hrůzy, které jsme prováděli jakožto kolonizátoři, národnostní většina utiskující menšinu, jako vlastníci nevolníků nebo vrazi Židů."

Rád si čtu v její knize Pravěk a jiné časy (Host 1992). Je o vztahu konečnosti a pravdy, o smutku, "který je přítomen v každém jevu, odjakživa - protože není možné porozumět všemu najednou". Bohu člověk připsal neměnnost, a tak se připravil o možnost "Boha pochopit". I Bůh stárne, jeho mysl slábne, paměť je plná děr, někdy by Bůh chtěl zemřít, "stejně jako umírají lidé, které uvěznil do světů a připoutal k času".

Ale mluvme o tom zákonu, ne o Olze Tokarczukové. Zákony omezující svobodu slova jsou přijímány na obranu veřejného prostoru národních států před lží a rasismem.

Je to pokrytecké, zákon sice zakazuje v mnoha zemích popírat například nacistický holokaust, ale žádný zákon nezakazuje popírat holokausty domorodců v Latinské Americe, v belgickém Kongu, masakr (s podporou Západu) miliónu "levičáků" v Indonésii v roce 1965 (vypráví o něm filmový dokument Act of Killing Joshuy Oppenheimera) nebo třeba holokaust Hererů v roce 1904, kdy německá koloniální armáda nechala umřít hladem a žízní v poušti celý jeden národ, včetně žen a dětí.

I popírání těchto holokaustů je manifestací lži a rasismu, jenže jejich oběti se nám nepodobaly a utrpení "čmoudů, negrů, žluťasů" je snadné odůvodnit "civilizační rolí bílého muže"; němečtí Židé ale byli od Němců k nerozeznání, jejich průmyslové vraždění je proto nepomíjejícím traumatem "západní civilizace".

Čeští a slovenští spisovatelé mají se zákony proti hanobení národa zkušenost, soudilo se podle nich v Době ortelů, jak Jaromír Hořec nazval svou knihu o procesech proti spisovatelům v padesátých letech. K mnohaletému žaláři byli odsouzeni lidé za to, že "špinili revoluční tradice našeho lidu a naší kultury, vydávali Lipany a Bílou horu za šťastné události v našich dějinách a dobu temna za nejslavnější dobu našich dějin".

Podle listu Gazeta Wyborcza navrhl senátor Waldemar Bonkowski (PiS) radním města Nowa Ruda odebrat Olze Tokarczukové čestné občanství, protože její výroky jsou v rozporu s "založeniami polskiej polityki historycznej".

Je špatným znamením, že existují nějaké "základy polské politiky dějin", s nimiž může být spisovatel v rozporu. Dějepis (podobně jako filozofie) je literárním žánrem, podmínky úspěchu jsou tu stejné jako v literatuře, například příběh husitů vyprávěný podle Palackého a Nejedlého osnovy je literární konstrukcí, která dělá z Čechů té krvavé doby nejpokrokovější národ Evropy, aby povzbudila obrozující se Čechy "v boji o jejich historická práva".

Literární žánr dějiny ovládl celé 19. století, vlastenečtí dějepisci připisovali národům různé "světové role", aby ospravedlnili jejich mocenské nároky.

Je snadné přetvořit kritiku hegemonické verze českých dějin - například kanonický výklad Masarykova Československa jako "jediné demokracie ve střední Evropě" nebo Mnichova jako "zrady Západu" - v urážku zakladatele státu, označit ji za dílo "placeného přisluhovače Němců" a udělat tak z autora psance a předmět "hněvu národa".

Píši tuto "nečasovou úvahu" v době, kdy politici a novináři houfně surfují na groteskní vlně strachu z uprchlíků, která vyplavuje na naše břehy zapomenuté formy české kolektivní nenávisti a rasismu.

Bojím se, že se v celé střední Evropě probouzí identitární panika, která tu měla vždy jen lehké spaní, že demokracie tu stojí na vratkých kůlech nad bublající bažinou protiunijního národovectví, pro jehož protagonisty je identita ne východiskem, ale smyslem politiky.

Jen 130 let uplynulo ostatně od Dvou otázek Hugo Schauera, které ho odsoudily k celoživotní roli psance; v Čapkových Hovorech s TGM čteme, že ty dvě otázky veřejnost přičetla Masarykovi samotnému, byla na něj uvalena národní klatba jako na filozofa sebevraždy "a Krásnohorská proklela i jeho matku".

Schauer se přitom jen odvážil zeptat, zda "stojí naše národní existence skutečně za tu námahu, zda je její kulturní hodnota tak ohromná", a odpověď se mu nezdála jednoznačná, vždyť univerzální civilizační hodnoty by bylo možné realizovat i přijetím němčiny, jazyková identita není sama o sobě žádnou hodnotou.

Dnes, po krutém 20. století, bychom měli pro "dvě otázky" toho muže smysl. Kdyby český národ přijal němčinu, vznikla by v Rakousku silná rakouská identita, odlišná od říšsko-německé, schopná stát se pevným pilířem "ideje státu rakouského", který ve 20. století v Evropě tragicky chyběl. Bylo by smutné, kdyby autor takového alternativního výkladu našich dějin byl v rozporu s nějakou státem chráněnou politikou národní paměti.

Ve skutečnosti zákony proti hanobení národa nechrání ten národ před "pomlouvači v cizích službách", jak se obyčejně tvrdí, ale před kritickou energií vlastní vyšší kultury, které říkáme "vyšší" právě proto, že odhaluje, jak špinavé jsou prapory, pod nimiž se kdysi vášnivě bojovalo, kolik lží je v základu národních identit, kolik je milosrdných děr v kolektivní paměti, která stárne a je pro smích novým generacím, podobně jako ta boží ve vyprávění Olgy Tokarczukové.

To, co tu nazývám archaicky vyšší kulturou, jsou díla, která prolamují dobře střežené hranice hegemonických verzí národní identity a morálky, mluví o tom, o čem "dobrý Čech, dobrý Polák, dobrý Němec, dobrý Francouz" mlčí ze strachu, aby se nestal nemorálním "hanobitelem" svého národa.

Je třeba vylíčení českých krutostí na Němcích v poválečném pohraničí pomlouváním národa? Reportáže o nich vycházely třeba v Peroutkově poválečném Dnešku a po únorovém vítězství "lidu" za ně jejich autor těžce pykal.

Ukazovat, kolik lží je v hegemonické verzi národní identity, kolik zbabělého mlčení v sobě skrývá nacionalistický křik, je nebezpečné, ale užitečné. Hegemonická verze národní identity je vždy léčivou odpovědí na nějakou traumatizující otázku. Kdo tu otázku znovu otvírá a dává na ni i "bolestné" odpovědi, riskuje, že bude potrestán v horším případě podle zákona, v lepším "pohrdáním národa".

Němečtí Židé nalezli v Německu svou vlast, obdivovali německou kulturu, stali se jejími znalci a nositeli, přispěli podstatně k rozvoji německé vyšší kultury. Byla to ale chybná strategie integrace; žádný národ nemiluje svou vyšší kulturu, i Němci se v nejtemnější chvíli svých dějin chopili příležitosti ji pod heslem "boje proti židovskému vlivu" z Německa vyhnat.

Sedmadvacátý leden je Den paměti obětí holokaustu; připomeňme si, že jejím spouštěčem nebyla nenávist k Židům, ale k "vyšší kultuře", kterou zastupovali. Nositelé vyšší kultury všech zemí vždy riskují obvinění z hanobení národa a propagace nemorálního jednání. Nezapomínejme na to zvláště nyní, kdy se do velké části našich médií vlévá nahnědlá stoka, kdy kolaborace mnoha českých novin s tím nejtupějším protievropským nacionalismem (a příval nadávek a urážek, který zahrne každého, kdo se tomu vzepře) varuje.

Stačí chvilka a budeme tu mít podobné zákony proti "hanobení národa", jako je ten polský.