07.07.2018

Kam nás vede ten příběh?

Ondřej Matějka se v Salonu Práva (14. června) u příležitosti 20. výročí Česko-německého fondu budoucnosti zamýšlí nad úspěchy česko-sudetoněmeckého dialogu po počátečních rozpacích. Pozitivní až terapeutický dopad dialogu shrnuje slovy, že česko-německý dialog je "příběhem, který nás vede na Západ", a že "takových příběhů nemáme na rozdávání".

Je to hodně problematické tvrzení v době, kdy obrazem Západu jsou lodě přeplněné uprchlíky bloudící Středozemním mořem, prudce rostoucí rasismus (ten vždy patřil k DNA Západu stejně neodmyslitelně jako kolonialismus a genocida domorodců), kovové klece plné plačících dětí odtržených od rodičů, zdi na hranicích nominálně demokratických států, hesla jako America First!, Italové především! nebo Čechy Čechům. A současnému Západu patří i demokracie neschopná generovat legitimní většiny.

Autor správně tvrdí, že "k pilířům Západu patří kritická reflexe vlastní minulosti" a ochota přijmout proměnu, která z takové reflexe "vychází"; dodává, že dialog nás vtahuje "do velkého světa za hranicemi, kam měli Němci z Čech skrze svou mateřštinu vždy blíž než my Češi".

A správně určuje také podmínky úspěšného dialogu: zaprvé dialog neznamená, že jedna strana dotlačí druhou k uznání své pravdy; zadruhé, dialog nesmí být pouhou výměnou názorů utvrzující účastníky ve "stávajících postojích", ale musí vést k proměně náhledu na sebe sama; zatřetí, smyslem dialogu není jen empatie s trpícími, ale překonání emocionálního zaslepení obětí a jejich katů (rozdíl mezi nimi je někdy problematický).

Obnova demokracie, dialog a staří démoni

Česko-sudetoněmecký dialog je významnou součástí obnovy demokracie v postkomunistické Evropě, myslím ale, že moc úspěšný není, pokud ho poměřujeme autorovou definicí podmínek úspěšného dialogu.

Klíčovou proměnou "náhledu na sebe sama", k níž by dialog o tragickém soužití německých menšin uvnitř jiných národních států ve dvacátém století měl obě jeho strany dovést, je společný závazek vést rozhodný boj proti starým démonům Evropy, zvláště střední, kteří z ní v různých dobách dělali jak oběti, tak i katy. Dva z těch démonů se skrývají hned ve starém názvu Sudetendeutsche Landmannschaft, o kterém nevím ostatně, zda jej bývalí krajané ještě používají, nicméně hlubší kritice jej nepodrobili.

V té archaicky machistické formuli je skryt, zaprvé, teritoriální (Land) předsudek, implicitní exkluze "naplavenin". Identita odvozená z uzavřeného teritoria a z bezvýhradného přijetí lokálně vymezených etnických tradic, je odstrašující příkladem "antiobčanského pojetí identity" - jeden z nejhorších středoevropských démonů. Zadruhé je v té formuli skryt (Mann) nestoudně machistický předsudek, - jsou snad ženy "druhořadí" obyvatelé teritoria?

Jakkoli je slovo "Západ" groteskně vyprázdněné v kontextu uprchlické krize a Trumpova pojetí americké moci, je jistě jednou z jeho podstatných složek "kulturní", ne kmenové pojetí občanství. Václav Havel řekl: "Pakliže se část naší většinové populace rozhodne vyznávat kmenový stát, stát založený na jakémsi pokrevním bratrství..., pak může zapomenout na jakékoliv integrační snahy v Evropě, založené na principu občanském, pak se může vrátit kamsi do pravěku."

Základem občanské identity v Evropě nemůže být ani "uzavřené teritorium" (Land), ani pokrevní příbuznost "mužů" (Mannschaft)), ale ústavní patriotismus, aktivní sounáležitost s mocí obyvatel určitého teritoria stát se občany - "ustavit ústavou" stát. Celou tu tradici teritoriálně a etnicky uzavřených "machistických" menšin, jejichž práva jsou odvozena z pokrevně a teritoriálně definované pospolitosti (Gemeinschaft), je třeba vypudit z Evropy jako démona, který posiluje rezonanci agresivních identitárních diskurzů jak v Česku, tak v Bavorsku a v celé střední Evropě.

Německo se do významné míry osvobodilo od krvavého dědictví kmenového pojetí státu, v Bavorsku ale přežívá jak v politické kultuře CSU, tak i v SL - čtyři kmeny Bavorska byly dokonce pojmenovány (bavorskou) ústavou, sudetští Němci byli jedním z nich. Nezdá se mi, že by se účastníci dialogu zapojili aktivně do boje proti této politické kultuře, za radikální deetnizaci pojetí občanství a za vstřícnost k těm, kdo se chtějí stát Němci na základě jejich kulturní a politické volby. CSU je nejen obráncem "práva na vlast, které je něco víc než právo usídlovat se uznávané Evropskou unií" (jak říkala Erika Steinbach) našich krajanů, ale také silným odpůrcem univerzalistického pojetí občanství, které bylo základním krokem k obnově demokratického pojetí státu v poválečné Evropě.

Zdá se mi naopak, že sudetoněmecký diskurz je stále ještě plný (soudě podle občasného čtení jejich publikací) odkazů na pokrevně, teritoriálně a etnicky definovaný "Heimat".

Jak Chorvaté tleskali Berndtu Posseltovi

V Bavorsku, v rozporu s náboženskou neutralitou demokratického státu zaručenou ústavou Německa, jsou na všech úřadech vystavovány povinně kříže (ten slavný krucifix, jak se říkalo za Rakouska). Je to porušení občanské rovnosti, protože židé, muslimové nebo ateisté jsou tu symbolicky označeni za "druhořadé občany" a potenciální nepřátele, jejichž eventuální symboly na "úřady nepatří".

Bavorská CSU, jak dokazuje reakční rétorika jejích představitelů, zvláště ministra vnitra Horsta Seehofera a bavorského prezidenta Markuse Södera, je identitární, klerikální, antiuniverzalisticky definovanou stranou, která vydírá kancléřku Merkelovou s cílem přitáhnout voliče AfD, kterým se její univerzalisticky vymezená politika jeví jako levicová. V dokumentu Petry Nesvačilové Řekni, kde ti Němci jsou z roku 2011, vidíme jak Berndt Posselt, uvítán nadšeným potleskem, vypráví na nějakém setkání s Chorvaty, že někdy během války v Jugoslávii se ho jedna stará paní zeptala: "Bůh nás opustil?" Řekl jí prý: "Bůh Chorvaty nikdy neopustí, Chorvati mají velkou křesťanskou tradici, Evropa buď bude křesťanská, nebo ztroskotá, proto Evropa potřebuje Chorvaty."

Ani náznak "proměny náhledu na sebe sama" v důsledku reflexe katastrofálních zkušeností s klerikalismem v Chorvatsku, kde legitimizoval ukrutnosti páchané na Srbech například během druhé světové války; ani náznak reflexe vyhnání (za německého mlčení ba podpory) krajinských Srbů z Chorvatska v devadesátých letech, kteří tam žili stejně dlouho jako sudetští Němci v českém království.

Demokratická poválečná Evropa je postavena na definitivním přetnutí vazby mezi státem, etnickou tradicí a náboženstvím, na definitivním osvobození člověka od povinnosti vyznávat jako "občan" i určité náboženství. Klerikální útok na liberální stát je v běhu v celé střední Evropě, především ale v Bavorsku, Polsku a Maďarsku; nezdá se mi, že by se účastníci česko-sudetoněmeckého dialogu, kteří již "prošli proměnou náhledu na sebe sama", návratu tohoto nebezpečného démona významně vzepřeli.

A nezdá se mi ani, že by obě strany dialogu zasáhly významně do evropské debaty o uprchlících na straně těch, kdo za nejvýznamnější část kolektivní paměti evropských národů v "krátkém" dvacátém století považují strašný deficit solidarity s masami spoluobčanů, kteří podle etnické, náboženské, rasové nebo ideologické linie byli zbaveni svých občanských práv - a ze dne na den se stali uprchlíky.

Mýtus svrchovanosti

Nejnebezpečnějším démonem střední Evropy je ale mýtus svrchovanosti států, do nichž se Rakousko-Uherská říše rozpadla. Už František Palacký v Ideji státu rakouského zdůvodnil, proč žádný z podunajských "národů přemnohých co do jazyka a zvyků svébytných" by nebyl schopen ubránit sám svou svrchovanost -, kdyby státu rakouského nebylo již po staletí, museli bychom se "přičiniti, aby vznikl v zájmu nejen malých národů střední Evropy, ale celého lidstva".V italštině se rychle rozšířil výraz "sovranisti", kterým označujeme politiku, postavenou na pověře, že problémy globalizovaného světa je možné úspěšně řešit v hranicích národních států. Kdo je svrchovaný, když se jedná o problémy globálního oteplování, zamoření oceánů plasty, planetárního nedostatku vody, globálních vln uprchlíků, velkých finančních krizí, obchodních válek mezi velmocemi nebo sporu o vládu nad oceány?

Idea evropského sjednocování byla nesena ideou sdílené svrchovanosti, jen ta umožňuje řešit racionálně problémy, které překračují hranice všech států. Postkomunistická střední Evropa je "sovranistická", lže si tradičně o vlastní svrchovanosti. Ta po roce 1918 nebyla ničím jiným než "vazalským vztahem k velkému protektorovi" - kterým byly postupně Francie, případně (Slovenský štát!) Německo, SSSR a USA.

Nezdá se mi, že by obě strany dialogu vedly rozhodný boj proti lži o svrchovaných státech ve střední Evropě. Jestli česko-sudetoněmecký dialog je opravdu "příběh, který nás vede na Západ", pak tedy, zdá se mi, příliš velkou oklikou!