27. listopadu 2018

Od veřejného prostoru k mediasféře

Český veřejný prostor má jednu charakteristiku zvláštní a jednu obecnou, kterou sdílí se všemi ostatními veřejnými prostory ve věku hyperkomunikace, kdy média tištěná se musí vypořádat s obtížným sousedstvím nových médií v informačních sítích.

Ta obecná charakteristika je stále viditelnější, především v Evropě a USA: mám na mysli pomalost veřejného prostoru ve srovnání s rychlostí mediasféry, v níž každé sdělení je oděno do šatu křiklavé barvy, aby přitáhlo pozornost surfujících návštěvníků, jinak by nečtená a neviděná zmizela v informačním oceánu. V době informačního nadbytku je totiž pozornosti hrozný nedostatek - a bez pozornosti publika jsou informace jen zvuky a skvrny.

Veřejný prostor je pomalý, protože nemůže být jen prostředím, kde prudce proudí sdělení, musí být také pevnou půdou, kde mohou zapustit kořeny a růst argumenty a kde je lidé mohou sklidit, když je potřebují. Nejdůležitější funkcí veřejného prostoru je přece udělat veřejnost "soudnou": díky stýkání se a potýkání různých instancí si tu člověk může utvořit "prostý a slušný úsudek... onen druh mínění, jež se zakládá na obecných lidských vlastnostech" (Peroutka).

Mediasféra je něco jiného než byl veřejný prostor. Je rychlá a netrpělivá, surfuje se tu mezi obrazy, značkami, informacemi, zprávami. Množí se tu obrazy, které realitu nezobrazují, ale nahrazují; nedělá veřejnost soudnou, dělá z ní houf "semionautů", kteří se učí rychle surfovat na vlnách uniklých sdělení a informací vytržených ze souvislosti (souvislosti jsou pomalé). Nejvlastnějším žánrem mediasféry jsou uniklá sdělení, odposlechy, natáčení skrytou kamerou, internetové pranýře, veřejné degradační ceremonie. Na výnosy nezávislé soudní moci tu není čas čekat. Soudce váží argumenty, obhájce něco namítá, nudí to a zdržuje, je to pomalé. Dnes není čas na argumenty a protiargumenty, pozornosti je málo, je třeba ji ulovit co nejrychleji a za každou cenu!

Je to prostředí vhodné pro Zemánky, ti se tu zmocňují vlády! Pamatujete na tu postavu z Kunderova Žertu? Projednává se "případ" pohlednice žárlivého studenta, která končí slovy "Optimismus smrdí blbostí. Ať žije Trockij!" Pisatel pohlednice je komunista, proto teď stojí před tribunálem svých soudruhů. Snad by jim mohl nějak vysvětlit nevážný kontext těch slov, snad by tomu mohli porozumět, i když žertům nerozumí. Ale je tu blonďatý svazák Zemánek, který umí inscenovat své diskurzy co nejefektněji, aby strhl pozornost publika. A nejefektivnější je vynést nad někým "rychlý a jednoznačný soud", postavit ho před tribunál, který se nebude zdržovat hledáním souvislostí či argumentů. A tak svazák Zemánek přečte nejdříve dopis Julia Fučíka, který se loučí se životem, a hned potom ty krátké strašné věty na pohlednici, nad kterými se vynáší soud! Souvislost mezi těmi dvěma dopisy nebyla sice žádná, ale bylo to efektní. Kýč umlčel každý argument a udusil každou empatii s viníkem.

Svazák Zemánek tu předjímá základní tendenci rychlé mediasféry: všeobecnou nadvládu jednoznačných soudů. A tím i kýče, co jiného jsou jednoznačné soudy? Ty jsou ale nejlepší návnadou k polapení pozornosti brouzdalů v mediasféře: čím větší komunikační hojnost, tím větší nedostatek pozornosti, a tím nemilosrdnější boj o ni.

Nazvu tuto ničivou tendenci "tribunalizace mediasféry" a považuji ji za proces, který nejvíce ohrožuje liberální demokracie v těchto desetiletích. Tribunalizovaná mediasféra nahrazuje pomalou soudní moc, pomalou argumentaci, nahrazuje rozum. Dej si do brýlí kameru a uvidíš najednou spoustu lidí, které lze postavit před rychlý tribunál mediasféry a vynést nad nimi jednoznačný soud.

Jsou ještě pomalí čtenáři a posluchači, ale jsou v menšině. V mediasféře jsou většinou "semionauti"surfující na vlnách informačního oceánu, někdy i z nás samých do těch vln něco spadne, kdoví zda jsme moc nemluvili před někým, kdo nás nahrával mobilem. Ve světě links &hyperlinks je všechno to divoké proudění textů a obrazů podřízeno jednomu kategorickému imperativu: Připoutej na sebe pozornost! Je pozornost něco fysiologického, nebo je to produkt kultury, která nás učí věnovat se jen tomu, co je důležité? Asi obojí, řekl bych.

Tribunalizované mediasféře je třeba klást umíněný odpor tím, že se naučíme nevěnovat jí žádnou pozornost, i když jsou ty jednoznačné soudy natírány stále křiklavějšími barvami. Ona se živí naší pozorností, zbavit se jí tedy můžeme, jen když ji vyhladovíme.

A nyní k tomu zvláštnímu rysu české mediasféry. Už brzy po roce 1989 se vytvořil ve společnosti stupínek a na něm se zabydleli "vyvolení, ale nezvolení" politici sametové revoluce. Ti vyvolení, ale nezvolení pak proměnili svou pozici na stupínku v morální právo soudit politiku jako celek - "nastavovat jí zrcadlo pravdy a lásky". Ti zvolení (Václav Klaus a Miloš Zeman především!) byli souzeni přísně, někdy démonizováni, náměstí hřímala Děkujeme, odejděte! nebo Chceme vládu slušných lidí. Ten stupínek a ten pocit vyvolenosti se postupně transformoval v mentalitu, v ideologii, kterou část veřejnosti vyznává. Z toho stupínku se naše země jeví rozkradená, v rukou oligarchů, estébáků nebo v područí Putina a Číňanů. Čas od času se ten stupínek přestěhuje na nějaké náměstí, kde se oslavují vyvolení a proklínají zvolení a krčí se tu rameny nad podvedenými hlupáky, kteří je zvolili.

Hlas vyvolených, ale nezvolených je slyšet velmi silně zvláště při různých oslavách "boje za svobodu a demokracii". Připomíná se především zklamané očekávání jeho vůdců. Toto specificky české rozdělení národa má své kořeny, myslím, až někde v národním obrození, kdy vyvolená "vlastenecká společnost" vedla národ k obrodě. Je to charakteristický rys české mediasféry a zvláštní je, že i ti, co se tomu stupínku vysmívají, někdy z něho sami začnou promlouvat. Prostě v Česku je národ odedávna rozdělen na vyvolené, ale nezvolené na stupínku a na zvolené, ale nevyvolené pod stupínkem.

Myslím, že se to změnit zatím nedá, ale žít se s tím snad dá.