4.6.2016

Právo na divná přirovnání

Volání po trestním stíhání paní Kláry Samkové za její "divná přirovnání", která jsem tu nedávno (26. května) komentoval, mě vyděsilo. Začal jsem to komentování tehdy citací Švejka a nezbývá mi než v tom pokračovat. "Je to s námi se všemi moc špatný," oznámí Švejk svým spoluvězňům, když ho jeho "divná přirovnání" přivedou do kriminálu. "Vod čeho máme policii než vod toho, aby nás trestala za naše huby." Nenapadlo mě, že toto svérázné určení role policie je ještě aktuální, že "divná přirovnání" mohou přivést člověka před soud.
Hesla jako "ohrožené západní hodnoty" hlásají dnes antisystémová politická hnutí, která vytlačují tradiční politické strany ze hry; zvláště intenzívně obíhají ve střední Evropě, kde blud, podle něhož evropské hodnoty musí být zachráněny před zkázou, má hluboké kořeny.
Jaká je základní hodnota Západu? Je to právo každého člověka bojovat bez etnických, ideologických nebo jiných omezení za uznání svého hlediska ve veřejném prostoru, v jehož sporech zakouší, že svět je sice jeden, ale každý ho vidí jinak a že každé hledisko obsahuje "kus pravdy", jak říkal Karel Čapek.
Každý tu má mít právo na svá "divná přirovnání", i když někdy mu je diktuje jen strach, předsudky nebo vztek. Nikde jinde než ve svobodném veřejném prostoru nelze udělat závratnou zkušenost uznání druhými lidmi, díky níž se teprve stáváme "sami sebou". Nejde o toleranci třeba homosexuálů v soukromí, ale o to, aby jejich pohled na svět bylo možné sdílet jako kus pravdy o společném světě.
To ale předpokládá neomezenou svobodu slova. Každý, kdo vstupuje do veřejného prostoru, musí vědět, že jeho hledisko může být druhými lidmi také odmítnuto jako nebezpečná úchylka, když se mu nepodaří přesvědčit je o legitimnosti svého pohledu na svět.
Každý musí unést i "veřejné zneuznání" svého hlediska, ne zažalovat kritiky pro urážku - toto je první "hodnota Západu"! Kdyby veřejné zneuznání určitých hledisek mělo být trestáno státní mocí, souhlas či nesouhlas zastrašených by ztratil svou identitotvornou váhu: místo uznání by se nám ze strany druhých dostávalo jen ustrašeného přikyvování či mlčení.
Trestní stíhání za "divná přirovnání" je cestou do pekel. Každý musí mít právo na vzpouru proti většinovým pravdám, a to i ve jménu svých pochybných vizí světa, jako třeba byly vize "euroamerické radikální levice" v letech šedesátých. Všechny ty vzpoury jsou v nějaké míře skandální; "západní" tradice svobody vznikla právě z veřejných skandálů vyvolaných především uměleckými a filozofickými díly. V nich najdeme "divná přirovnání" ve větším než malém množství, ale nesouhlasné reakce, které vyvolávají, jen prohlubují naše porozumění světu - žádné z nich by proto nemělo být zakázáno zákonem. Když zakážeme o něčem mluvit ve veřejném prostoru, zdá se, že to zmizelo, ale ono se to jen přesunulo do temnějších pater našeho společného světa.
Klára Samková má obecně pravdu, když hovoří o imunizaci Evropy, mýlí se jen v popisu způsobu, kterým se to děje. "Evropa si v průběhu minulého století naočkovala velmi účinnou profylaxi: přežila fašismus, nacismus a komunismus", říká. Nešlo ale o naočkování nebezpečných názorů evropským masám, šlo o kolaps veřejného prostoru, v němž najednou určité názory byly chráněny policií, bylo zakázáno klást jim argumentující odpor, hlasy menšin zmlkly.
Jen absolutní a ničím neomezená svoboda slova zaručuje imunizaci společnosti, o které Klára Samková mluví: "divná přirovnání" jsou často jen vyslovené předsudky, a co je vysloveno nás už neohrožuje, proti tomu se už umíme bránit.
Policii proto nemáme "vod toho, aby nás trestala za naše huby", jak věří Švejk, protože vyslovený předsudek (i ten nejhloupější), je méně nebezpečný než ten nevyslovený. Poválečné výzkumy vzniku totalitních společností ukázaly, že mezi autoritarismem, cenzurou a kolapsem veřejných prostorů je úzký vztah - co je zakázáno vyslovit, oslabuje imunizační funkci veřejných prostorů. Nebezpečnou stránkou multikulturalismu například je snaha vyhnout se konfliktům v boji o uznání ve veřejném prostoru tím, že každé tradici - jakkoliv iracionální - se vyhradí "státní mocí chráněné" místo, kde je zakázáno ji urážet "divnými přirovnáními".
Znovu a znovu připomínám Rowana Atkinsona, slavného Mr. Beana, který v roce 2012 bránil hrdinně ve veřejném slyšení v britském parlamentu svobodu slova pod nápisem "feel free to insult me" (klidně si mě urážejte). A na Youtube je snadné nalézt sérii scének, v nichž "uráží posvátné křesťanské texty" a zesměšňuje "většinové hodnoty".
Pokusme se o jakési filozofické shrnutí. Největší hodnotou Západu je "dějinné vědomí" či smysl pro dějiny. Rozumíme tím tragické privilegium moderního člověka, který si plně uvědomuje historickou relativnost všech názorů, musí proto připustit v dialogu s druhými omezenost svého hlediska a uznat nárok na pravdu obsažený v hlediscích druhých, i když se nám zdají absurdní a neslušná.
"Dějinné vědomí nenaslouchá zbožně" ani vlastním, ani cizím hlasům, nýbrž zasazuje je do kontextu, z něhož vyrostly, "a chápe tak jejich relativní význam a pravdivost", napsal jeden z největších filozofů dvacátého století H. G. Gadamer o umění interpretovat.
Moderní člověk je odsouzen k tomu, být především "interpretem" názorů vlastních a cizích, vidět klikatou hranici mezi nimi. Dvacáté století bylo "věkem interpretace", slovo "interpretace" ovládalo celou společnost, i sny bylo třeba "vědecky" interpretovat, jak nás poučil Freud. V postmoderní době komunikační hojnosti schopnost interpretovat naopak rychle upadá, znaky a sdělení se valí přes všechny kontexty, je jich příliš mnoho na to, aby naše interpretace jim uměly dát nějaký smysl.

Neomezeně svobodný veřejný prostor, kde za "divná přirovnání" nikoho "nevedou na direkci", jak říkal Švejk, je první podmínkou obnovení "vlády rozumných intepretací" nad pohyblivou masou rojících se sdělení, která jsou bez interpretace jen frustrujícím šumem.