Rozhovor s Přemyslem Houdou

Plné znění rozhovoru s Přemyslem Houdou, který vyšel ve zkrácené verzi v příloze Lidových novin Orientace 7. května 2022 pod názvem Demokracii zohavujeme volbami

Pulty knihkupectví zaplavily - zvláště po zvolení Trumpa prezidentem - knihy o smrtelném ohrožení demokracie v nové postfaktické a populistické éře, nastolené expanzí sociálních sítí a informačních technologií vůbec. Ty ale jsou také osvobozující, radikálně posílily demokratickou, symetrickou dimenzi komunikace, proč tedy to smrtelné ohrožení demokracie?

Už Fareed Zakaria ve své vlivné knize o růstu neliberální demokracie z roku 2003 napsal, že dvacáté století poznamenaly dva obecné trendy, regulace kapitalismu a deregulace demokracie, oba zašly příliš daleko. Deregulací demokracie myslí, zjednodušeně, léčbu krize demokracie další demokratizací, omezováním moci elit, jako by moc elit byla vždy neetická a ohrožovala demokracii. Výsledkem je, že mladí Američané nejvíce důvěřují Nejvyššímu soudu, armádě a Federální bance - tedy nedemokratickým či elitářským institucím.

Je to prastarý problém demokracie, který se v zasíťovaném světě prudce aktualizuje. Od počátku ve slově "demokracie" spolu zápasí horizontální a vertikální dimenze - rovnost a zásluhová hierarchie. Autoři Listů federalistů nebyli nepřátelé elit, naopak, považovali demokracii za systém, v němž se bude konečně formovat pravá aristokracie - ne aristokracie urozenosti, ale elita, která své zásluhy a nároky prokáže před informovanými nezávislými občany.

Slovo demos odkazuje na imperativ rovnosti, kdyby neplatil, nemohla by se ustavit vláda lidu; slovo kracie odkazuje naopak na legitimní hierarchii, která je funkčním předpokladem ustavení vlády lidu. Demokratická vláda tak může ztratit legitimnost jak zničením svého sociálního předpokladu - rovnosti mezi občany - tak i své instrumentální racionality - schopnosti dosahovat racionální organizací aktérů stanovených cílů efektivně. Když z demokracie strhneme lyrický závoj svobody, rovnosti, bratrství, můžeme ji definovat jako "zásluhovou polyarchii".

Vášeň v boji za rovnost je živou vodou pro demokracii, vnáší ale do systému i nihilistické nepřátelství ke každé hierarchii jako potenciálně nelegitimnímu uspořádání mezilidských vztahů. V nejobecnějším smyslu můžeme říci, že transformace informací v energii neoblomně vyžaduje ustavit instituce, v nichž lidé okupují vyšší a nižší pozice, které od sebe odlišuje rozsah legitimního nároku na preventivní poslušnost: kdo smí co komu přikázat bez toho, aby ho musel přesvědčovat. Legitimnost institucí a důvěra v hierarchie v současnosti klesla pod přijatelné minimum. Je to nihilistický důsledek "deregulace demokracie".

Dříve byla ale vertikální dimenze demokracie natolik silná, že dimenzi horizontální zastínila. Lidu se pořád říkalo: Nech se reprezentovat! Hoď jednou za čtyři roky lístek do volební urny a pak mlč!

Co je reprezentace? Je to instituce, která reprezentujícím zaručuje právo mluvit za nepřítomné. Autorita reprezentantů tak předpokládá dobrovolné mlčení reprezentovaných, kteří se k němu rozhodli na základě utilitárního kalkulu, protože se jim vyplatí, aby za ně mluvil kompetentní reprezentant. Funkcí veřejného užívání rozumu pod hegemonií argumentující obce, do níž patří infrastruktury, jako jsou školy, média, strany, je zdůvodnit, proč je mlčet pro reprezentované výhodné.

Mediasféra utopila ve svém neukázněném křiku veřejné užívání rozumu, nad nímž argumentující obec ve svých různých podobách vykonávala kdysi hegemonii. Hlas kompetentních reprezentantů je neustále přerušován, zaniká v hašteření digitalizovaného davu reprezentovaných. V liberální demokracii vzniká obrovský deficit autority, její zastánci obviňují své odpůrce z populismu.

Strážci mediasféry varují před ruskými dezinformacemi, které cíleně oslabují důvěru v demokracii. Groteskní formulace! Finanční podvody z roku 2008, zvolení Trumpa, hnutí Žlutých hvězd nebo hnutí Occupy Wall Street oslabily důvěru k demokracii mnohem více než všechny dezinformace dohromady. A právem! Lži a propaganda důvěru v demokracii neoslabí, patří k ní od samého počátku, veřejnost si s nimi poradí, ostatně každý z nás někdy v zápalu diskuze se na chvíli stal pouhým propagandistou. Naopak závratný růst ekonomické nerovnosti - průměrná roční mzda procenta nejbohatších je 758 434 dolarů - otřásá důvěrou v demokracii mnohem hrozivěji

Mediasféra vytvořila nad demokracií "no-argumentation zone", není už možné stanovit na základě argumentace ani rozdíl mezi důležitým kolektivním cílem a soukromým zájmem, ani mezi faktem a hodnotou. Legitimizace vertikální dimenze demokracie je stále obtížnější, roste pokušení vlád řešit situaci vyhlášením výjimečného stavu.

Není úpadek legitimnosti vertikální dimenze demokracie v něčem také osvobozující?

Demokracie není jen společenstvím občanů, hájících nějaké hodnoty. Je to kolektiv, v němž jsou entity jako jaderné elektrárny, infrastruktury mobility, informační technologie, výzkumné instituce, tvořící dohromady materialitu společnosti. S ní se každé osvobození musí vypořádat, jinak by zapříčinilo katastrofální pokles efektivity. Autobus musí řídit člověk, který to umí, jednoduše řečeno. Racionálním jádrem demokratických institucí je legitimní hierarchie nároků na preventivní poslušnost občanů. Pavel Pospěch, autor knihy Neznámá společnost, napsal, že instituce jsou to nejlepší, co máme, protože právě v nich se skladuje důvěra ke "kompetentním aktérům", kterým bez diskuzí přiznáváme preventivní důvěru a poslušnost, bez níž by materialita společnosti zkolabovala.

Čím je společnost komplexnější, tím více důvěry potřebuje ke svému přežití, bez ní by implodovala. Postindustriální demokracii sužuje problém, jak legitimizovat svou vertikální dimenzi v podmínkách, kdy argumentující obec nemá v mediasféře privilegované postavení, které měla ve veřejném prostoru.

Jak tedy garantovat obecnou důvěru v demokratické instituce?

Naznačil jste ale, že ta vertikální dimenze se z demokracie vytlačit nedá, funguje v ní stále, i když nelegitimně. Co to znamená?

Imperativy "vědeckého řízení" společnosti nelze obejít, hierarchie musejí fungovat, i kdyby jejich legitimnost měla být zajištěna jen podloudně třeba utajenou dohodou oligarchů ekonomické moci a expertního vědění s vládou. A často to tak i vypadá, společnost proto zaplavují spiklenecké teorie, podepřené uniklými dekontextualizovanými informacemi. Jsou nevyvratitelné, nezastavitelné, jejich dravý proud podemílá beznadějně důvěru v instituce a v argumentaci, všichni jsme někdy v pokušení nějaké spiklenecké teorii uvěřit. Přišla doba maligní transparentnosti: všechno je zveřejněno, ale máločemu rozumíme. Je proto snadné uvěřit, že mocenské nerovnosti jsou výsledkem intrik klubu Bilderberg, finanční moci nebo dokonce lobování gayů, spíše než objektivně doložených zásluh jednotlivců.

Úpadek role argumentující obce ve společnosti a následná ztráta důvěry v instituce, souvisí s tím, že široká a mocná řeka národní identity - hlavní zdroj konsensu v průmyslových státech - se rozlila do tisíců identitárních potůčků, které se do sebe navzájem nevlévají, občanské spory se tak snadno mění ve studenou občanskou válku.

Vy jste ale přece jednu cestu k legitimizaci vertikální dimenze před chvilkou zmínil - legitimizaci prostřednictvím výjimečného stavu. Domníváte se, že tu něco takového bude, nebo už dokonce je?

Giorgio Agamben, jeden z největších politických filosofů dvacátého století, napsal na počátku pandemie úvahu, která vyvolala skandál v euroamerickém veřejném prostoru. Tvrdil v ní, že protipandemická opatření jsou především dalším důkazem, že liberálně-demokratické vlády snadno podléhají pokušení využívat výjimečný stav jako normální paradigma vládnutí - davy ztratily důvěru v instituce, poptávají proto vládu hodně viditelné ruky.

Agambenův text nezodpovědně podcenil fakt, že covid není obyčejná chřipka, ale varovné poselství jeho textu zůstává: s tím jak klesá v demokraciích legitimnost elit a hierarchií vůbec, roste poptávka po výjimečném stavu, který umožňuje posílit vertikální dimenzi demokracie bez zdlouhavých sporů o její legitimnost.

Po pandemii přišla horká válka, nový výjimečný stav. Ze všech stran se ozývají hesla o nutnosti naočkovat do demokratické kultury válečné ctnosti, nenávist k nepříteli, brannost, nekompromisnost. Kdo uplatňuje zásadu myslících lidí "kdykoli jsem někoho obvinil z křivdy na mě, nalezl jsem i sám sebe křivdícího", je považován za kolaboranta se zlem, rozdíl mezi dezinformačními a opozičními weby se v očích cenzorů nebezpečně zmenšuje. "Zrak veřejnosti fascinuje přitažlivá duha klenoucí se po krvavé tříšti bojišť, jež omámí a přinese zkázu", jak řekl Abraham Lincoln v roce 1848.

Je mi líto, že nový výjimečný stav bude trvat pravděpodobně po celý zbytek mého života.

Ale i ve vašem klíčovém tématu, antropocénu, je pobídka k výjimečnému stavu obsažena. Planeta je ohrožena, na demokratické procedury není čas! Poptáváte tedy i vy výjimečný stav?

Ne. Jak napsal Böckenförde, výjimečný stav je koncipován jako doplňující opačný pojem k normálnímu stavu právního a politického řádu, podobně jako léčba má umožnit návrat z nemoci ke zdraví. Hrozí ale, že k normálnímu stavu se pod nějakou záminkou vládnoucí oligarchie už nebude chtít vrátit, lidem redukovaným na pacienty se vládne snadněji než zdravým občanům. Dodejme, mimochodem, že kdybychom vyhlásili výjimečný stav na záchranu klimatu, návrat k normalitě by byl nemožný, vždyť právě normální fungování kapitalismu klimatickou katastrofu vyvolává!

Vzpomeňte na tragédii Gorbačovovy perestrojky. Měl to být návrat k normalitě po desetiletích výjimečného stavu, zdůvodněného nutností rychle vybudovat průmyslovou infrastrukturu a tak dohnat a předehnat západní průmyslové mocnosti. Ukázalo se ale, že po desetiletí trvající výjimečný stav intoxikoval celou společnost do té míry, že už normálně fungovat neumí. Západ místo aby Rusku pomohl, zneužil Jelcinovo nekoncepční prezidentství a přispěl tak svým dílem k devastující transformaci země. Výsledkem byla kořistnická oligarchizace ekonomické i politické moci, která významně intoxikovala také západní ekonomický systém.

Výjimečný stav je vždy negací komplexity světa, a proto i prvním krokem k tyranii. Komplexnost traumatizuje, proto čím větší komplexnost společnosti, tím větší poptávka po její negaci - po silných mužích, kteří se nenechají zmást a v Prague Pride vidí degeneraci Západu. Krvavá tříšť padající na Ukrajinu milostivě zavála všechny minulé neúspěchy NATO v Jugoslávii, Iráku, Afghánistánu, Libyi, celém středním Východě. Překrývá nejen spory v EU o třeba o neliberální polské zákony nebo o příčinách rostoucí nerovnosti, ale i traumatizující krizi liberální demokracie jako celku.

Je-li demokracie v tak hluboké krizi, co vlastně znamenají volby? Říkalo se o nich, že jsou svátkem demokracie. Stále jím jsou?

Spíše se ptejme, zda jsme ještě dost cyničtí k tomu, abychom tolerovali další a další zohavování demokracie volbami, tím rejem kšeftařů s nelegálními odposlechy, mobilizujícími hesly a dezinformacemi zacílenými na likvidaci konkurentů. Vyžadují velké investice, takže je to díra v plotě, kudy do demokracie vniká škodná - nelegitimní vliv korporací.

Ve své knize Čas pléthokracie kladete důraz na klíčovou roli slova opinio - názor - v západní tradici. Vidíte hrozbu v tom, že opinio se redukuje na pouhé gusto, o kterém "není žádný dišputát". Jenže nebyli to postmoderní relativisté jako vy, kteří k této změně metli cestu?

Postmoderní relativismus je ironický, a to znamená, že lidé zdůvodňují své názory s vědomím historické náhodnosti konstitutivní metafory, která jejich argumentaci vládne, například "neviditelná ruka trhu". Argumenty na podporu nějakého světodějného názoru jsou vždy historicky situované, řeší nějaký spor ve společnosti. Postmoderní relativista není nihilista, ptá se kdy, proč a v čím zájmu vtrhávají takové metafory-argumenty do naší společnosti a začínají ji měnit? Jaký konflikt řeší třeba metafora-argument "stát je stroj" a jaký naopak otvírá?

V každém zdůvodněném názoru hoří plamínek, hrozí, že se může stát fanatismem nebo upadnout do bezvýznamnosti. Musí proto být vystaven práci pojmu, střetu s nárokem na pravdu druhých lidí. Autoritu zdůvodněného názoru proto neohrožuje jen sílící autorita expertů, ale také rychle se množící ostrůvky v digitálních mělčinách, kde platí, že každý tu má právo na takový názor, jaký se mu líbí, protože "o názoru není dišputát".

Názorem ale máme právo nazývat jen to, co jsme ubránili veřejným užíváním rozumu ve sporech se spoluobčany.

Máme ale vůbec schopnost vytvořit si názor na věci jako jaderná fyzika?

Základní funkcí názoru je být funkčním substitutem specializovaného vědění. V demokratické společnosti si občan musí udělat zdůvodněný názor na mnoho věcí, v kterých se vyznají jen specialisté, například na jadernou energii, na lékařskou péči, na příčiny nerovnosti ve společnosti.

Specializované vědění pracuje s rozdílem pravda - nepravda, názor s rozdílem zdůvodněný - nezdůvodněný. Zdůvodnění názoru na jadernou energii nevyžaduje, aby se občan stal sám jaderným fyzikem, vyžaduje ale "udělat si o tom pojem" -přečíst nějaké texty, účastnit se nějakých přednášek, ptát se informovaných. K tomu musí ale občan být motivován, například pocitem odpovědnosti za svůj stát nebo dokonce za celou planetu. V postindustriální společnosti vládne nerovnováha: jsme stále více motivováni k získání specializovaného vědění, které zvyšuje naši cenu na trhu práce, a stále méně k tvorbě zdůvodněných názorů, která vyžaduje práci zadarmo.

Společnost se stále rychleji diferencuje do specializovaných sektorů, z nichž každý uznává jen své kódy, svá hlediska, své cíle, zakotvení v nějaké sjednocující představě o celku společnosti stále hrozivěji chybí. Absence celku, v němž specialisté operují, charakterizuje antropocén - věk lidské zodpovědnosti za Zemi. Úzkost z vyhasínání smyslu pro celek života na naší planetě je v antropocénu nejsilnější motivací k racionální názorotvorbě. Na hranicích celku, které tvoří naše žité světy, se houfují entity, které do něj chtějí patřit. Je racionální pustit je dovnitř?

Dva druhy katastrof hrozí v komplexní společnosti: katastrofy z nedostatku kompetence aktérů a katastrofy z nedostatku koordinace inspirované ideou celku. Kompetenci zajišťuje oběh expertního vědění ve společnosti, koordinaci pak oběh zdůvodněných názorů. Podcenit váhu specializovaného vědění znamená riskovat katastrofy z nekompetence, podcenit váhu názorů, znamená riskovat katastrofy z nedostatku smyslu pro celek.

Lidé mají často pocit, že ke zdůvodněnému názoru dospějí jen prostřednictvím uniklých informací, těm veřejným nevěří. Julian Assange je ikonou uniklých sdělení, nevyvolal ale svým jednáním nepřekonatelnou krizi důvěry?

Americký film Wikileaks o Assangeovi je sice konformistický k roli USA ve světě, ale přesto v závěru Meryl Streep v roli diplomata formuluje jednu velkou otázku: celý život jsem se snažila vyváženě redigovat zprávy, abych nepoškodila vztahy mezi státy, a najednou přijde Assange a všechna tajná sdělení pustí do digitálního oceánu, "a teď nevím, bude-li historie jednou soudit přísněji Assange nebo mě". Určitě ji, dodávám já.

V té záplavě uniklých sdělení všech druhů, kterou Assange spustil, je obrovská šance pro realistickou definici států, v nichž žijeme. Často připomínám Komunistický manifest, kde Marx hovoří o tom, že buržoazie rozpustila v ledové vodě sobecké vypočítavosti vznešené vzněty srdce a "lidi tak donutila dívat se na svůj svět střízlivýma očima". Po Wikileaks hyperstřízlivýma!

Hyperstřízlivý pohled na život je ale jak osvobozující, tak i nihilistický. Řekněme to takto: v lidských interakcích je vždy něco v sázce, ale to, co je v sázce, musí být vždy překryto nějakou fikcí, aby snaha vyhrát nebyla bezohledná. Výmluvným příkladem je erotická komunikace: to, co je v ní výhrou, je vždy rituálně překrýváno - nelze jít rovnou k cíli.

Politická komunikace například předpokládá, že se její protagonisté snaží získat většinu pro podporu svých projektů. Politik ale nemůže jen tak říci, potřebujeme ještě pět hlasů, aby prošel náš projekt! To, oč tu jde, je nutné překrýt fikcí, jako třeba "bez nás hrozí návrat před rok 1989". Masa uniklých sdělení potrhala všechny formy toho překrytí, moc je obnažená, hyperstřízlivost ovládla scénu, důvěra v elity se vytratila.

"Média ještě nikdy neměla menší vliv, a ještě nikdy nezničila tolik životů", píše v recenzi na nejnovější knihu Michela Houellebecqa Tereza Matějčková. To je ten nejdestruktivnější aspekt globální vesnice uniklých sdělení: kdokoli může být zničen, když ho ponoříme do ledového přívalu dekontextualizovaných uniklých sdělení.

Přichází doba, kdy každý musí počítat s tím, že jeho odvrácená tvář bude zveřejněna.

Mluvíme spolu v době války na Ukrajině a veřejný prostor je tentokrát nehašteřivý. Panuje v něm shoda. Je to začátek nové epochy jednoty Západu?

Je to krvavé vyústění unipolární poruchy, jejímž prvním příznakem bylo už v devadesátých letech naduté heslo: jsme vítězové studené války, uzbrojili jsme Sovětský svaz! Už jsem jednou napsal, že nejlepší definicí unipolární poruchy je věta Valihracha z Alenky v říši divů: když já řeknu nějaké slovo, tak znamená přesně to, co chci, protože jde jen o to, kdo poroučí. Myslet znamená vidět, že v jednom a tom samém světě je každý situován trochu jinak, národy a jednotlivci s unipolární poruchou neumí myslet z jiného než svého hlediska.

Strašným příznakem pak bylo, že jsme jako Západ nedokázali zabránit válce v Jugoslávii, jejíž role neangažovaného státu byla klíčová v době studené války! Vyhnání krajinských Srbů z Chorvatska, kde žili po staletí, ohlašovalo příchod toxické státnosti, typické pro traumatizované postkomunistické národy, žárlivě střežící svou homogennost a svrchovanost. Zatímco jádrem Evropské unie byla vůle sdílet svrchovanost, toxické postkomunistické pojetí státnosti svedlo nezanedbatelnou část jejich občanů k tomu, vidět Brusel jako novou Moskvu. Autorita EU nebyla dost velká k tomu, aby toxiny ve státnosti postkomunistických národů neutralizovala; naopak, ty toxiny nakazily celou EU, posílily v ní odpor ke sdílení svrchovanosti, na níž byl projekt jednotné Evropy původně založen.

Dalším hrozivým příznakem byla tendence NATO obcházet OSN a samo rozhodovat o "legalitě války", připomeňme humanitární bombardování! Následovaly katastrofy - Jugoslávie, Irák, Libye, Sýrie, Afghánistán. Válka na Ukrajině je řádově jiná tragédie, vinou Evropy je, že jí neuměla předejít, ačkoli povinnost rozumět jiným civilizacím je vepsána do jejího téměř tři sta let trvajícího koloniálního panství.

Arogantní lidskoprávní atlantismus pak vyhlašoval za porušující lidská práva politické systémy všech států, které odvozují svou legitimnost z jiných narativů, než je eurocentrický narativ společenské smlouvy, na němž idea lidských práv je založena. Obrovský ekonomický rozmach Číny nastražil Thukydidovu past - stávající hegemon začal trestat nastupujícího hegemona ekonomickými sankcemi. Vytunelovaný světový řád zkolaboval nakonec ve svém nejtraumatizovanějším článku - v Rusku. Prudce vyhasl i emancipační potenciál globalizace, nevěřím, že navždy, ale po zbytek mého života jistě ano.

Každé jednání je jen odpovědí na otázky, které jeden pro druhého představujeme, zlo není v nás, je ve vztazích mezi námi. Jinak řečeno: když je komunikace putinogenní nebo trumpogenní vždy se někdo Putinem nebo Trumpem i stane. A putinogenní se mezinárodní komunikace stávala stále rychleji asi od roku 2008.

Ukrajinský lid platí krvavou daň za naši neschopnost ustavit mezi lety 1989 až 2008 multipolární správu světa. Proč jsme v tom selhali? Nevím, ale druhou šanci v tomto století už mít nebudeme.

Západ si teď dělá mnoho nepřátel, například Čínu, a významnou část Třetího světa. Je to důsledek toho, že přestal rozumět jiným civilizacím, ačkoli ho k tomu zavazuje jeho staletá koloniální minulost. Bojím se ale, že heslo "mnoho nepřátel, mnoho cti" ve věku globalizace a nukleárních zbraní neplatí.