11.05.2017 

Smečka

Obsah filmu Jana Němce O slavnosti a hostech z roku 1966 (jeden z vrcholů československé nové vlny) se dá shrnout stručně: útěk jednoho z hostí pokazí náladu na slavnosti, všichni proto za pomoci loveckého psa organizují hon na utečence, který "porušil pravidla".

V poznámce k současné inscenaci na motivy Němcova filmu ve Studiu hrdinů čteme, že chce být "podobenstvím o lidské konformitě, kolaboraci, lhostejnosti a vině". Já z toho slavného filmu vyvodil poučení, že v základech každého společenského řádu jsou pojmy, které společnost sice sjednocují, ale za tu cenu, že ji také mohou snadno proměnit ve smečku pronásledující "nepřizpůsobivé jedince".

V současné politické krizi například se před našima očima velmi úspěšná koaliční vláda (nejnižší nezaměstnanost a třetí nejnižší státní dluh v EU, ekonomický růst, zákon regulující exekuce, EET, zvýšení platů učitelů) proměnila za pokryteckého fandění opozice ve smečku, vrhající se na koaličního partnera, který se významně podílel na jejích úspěších.

Byl to přece volební výsledek hnutí ANO, co umožnilo vznik středolevé vlády, na niž demokraté v této zemi dlouho čekali; a jeho předseda nevyužil ke svému prospěchu vnitrostranický puč v ČSSD, ale naopak podpořil Bohuslava Sobotku, a tak přispěl i k záchraně vnitrostranické demokracie v ČSSD. Blíží se ale volby, budou se sčítat úspěchy, nepohodlný host u toho nesmí být, i když jsme s ním tři roky úspěšně vládli.

Dost bylo ale metafor! Popsaná situace se v politické filozofii označuje formulí "politická třída brání svou homogennost". A používá k tomu nové zbraně masového nedorozumění - odposlechy a skandály. Veřejný prostor postmoderních společností je dnes nenapravitelně toxický, neumožňuje rozlišit mezi faktem a mediální degradací soupeře, kdokoli může být stažen pod hladinu toho toxického proudu, ve kterém mocní topí mocné a slabí slabé.

Politická třída je formule, kterou nejdůsledněji rozpracovala v politické sociologii italská realistická škola, jejíž nejznámější představitel Giovanni Sartori nedávno ve věku 93 let zemřel.

Definujme politickou třídu takto: vždy a všude jsou formy vládnutí - výkon autority, příprava agendy a tvorba zákonů platných pro celek společnosti - v rukou specializované třídy. Její příslušníci se mění podle země a doby, ať je ale složena jakkoli a její navyklé postupy jsou jakékoli, jedná se vždy o organizovanou menšinu vládnoucí neorganizované většině. "Železný zákon oligarchický" to nazval Roberto Michels ve své zakladatelské Sociologii politické strany.

"Vládnoucí kruhy"

Mnohokrát jsem už napsal, jak obdivuji projev Ludvíka Vaculíka na IV. sjezdu spisovatelů, v němž realistické pojetí politické moci shrnul v nedostižné zkratce: Pojmem "vládnoucí kruhy" označuje "lidi, kteří fakticky vládnou nezávisle na tom, jakou nominální funkci mají v kulisách demokratického systému", zahrnuje do nich i mafie nebo "náhlá sdělení v noci po zvláštním kurýru" či "pár významných vět řečených polohlasem v kuloárech".

Moc se řídí "svými vnitřními zákony", prvním z nich je, že chce svou "rozšířenou reprodukci"; za druhé se "očišťuje od nesourodého, až každá její část je obrazem moci celé", a její držitelé se na sebe mohou "stoprocentně spolehnout", protože tvoří "uzavřený kruh".

Politická třída "očištěná od všeho nesourodého" potlačuje vše, co narušuje "stoprocentní vzájemné ručení" držitelů moci; v každém politickém režimu proto hrozí, že kruh moci se uzavře a demokracie pak bude jen kulisami, za nimiž "vládnoucí kruhy" rozhodují podle "věčných zákonů moci", které "vůle občanů" nemůže prorazit.

Naštěstí ale v důsledku různých výkyvů masových nálad vtrhávají do "vládnoucích kruhů" skupiny "vetřelců", jejichž zdroje moci jsou různé - strhující narace, specializované vědění, ekonomický úspěch, mediální vliv, náboženská víra, ideologie atd. Podporovat tuto stále se obnovující nesourodost politické třídy je jediný způsob, jak zvrátit proces jejího "osamostatňování".

Konzervativní část politické třídy proto vždy zvedá varovný pokřik, že "populisté jsou před branami", ta otevřenější ale vezme vážně jejich instance a učí se komunikovat i s těmi, kdo zklamávají očekávání loajality, s nímž politická třída stojí a padá. S vetřelci nakonec najde společné cíle, a tak dochází k obnově politických elit a následně i elit v celé společnosti ("cirkulace elit" tomu říkal Vilfredo Pareto). Někdy je ale politická třída tak zatuhlá, že se přizpůsobit nedokáže, přijde puč, ničivá privatizace státu a rozpad politického režimu.

Zdálo se, že česká demokracie má výhodu ve srovnání s autoritářským vývojem u našich středoevropských sousedů, protože je schopna významná antisystémová hnutí vtáhnout do demokratických koaličních vlád a v produktivní konfrontaci s jejich instancemi obnovit politickou třídu; a zdálo se také, že zásluhu na tomto vývoji má především ČSSD, standardní, ale otevřená "naše největší politická strana", jejíž dlouhá (i když přerývaná) historie ji legitimizuje k tomu, být zárukou, že instance změny nezůstanou jen "neproduktivním" populismem.

Konec české výhody

Umění koalice s antisystémovým hnutím bylo nejdůležitější výhodou současné vlády, pokus řešit hrozící neúspěch ve volbách totální mobilizací proti antisystémovému koaličnímu partnerovi znamená zahodit tuto originální výhodu.

Představa, že vyhnáním "vetřelce" ze systému se v naší zemi obnoví důvěra lidí v politiku, je groteskní omyl, ČSSD je také "zatížena" skandály, i ji často "dožene její minulost", jak je nevyhnutelné v době, kdy nejmocnější zbraní v politických bojích jsou "uniklá sdělení", různé nelegitimní odposlechy a virální "alternativní fakta".

Důvěru v politiku může lidem vrátit jen rozbití zatuhlých "vládnoucích kruhů", čehož lze dosáhnout jen v konfrontaci s antisystémovými hnutími v politicky produktivních koalicích, ne v sekretariátech "standardních" stran.

"Standardním" stranám, které dnes pranýřují rozhodnutí ČSSD vytvořit s hnutím ANO koaliční vládu a v semknuté smečce se vrhají na jeho předsedu, se v minulých desetiletích nepodařilo sestavit ani jednu vládu srovnatelně úspěšnou, jejich dnešní pokřik je proto velmi nestoudným divadlem. To, že nějaké politické hnutí je spjato s úspěšnou firmou, jako třeba v Itálii hnutí Berlusconiho, je velkým problémem pro demokratické systémy, má to ale i jednu důležitou výhodu: konfrontace mezi politickou a ekonomickou racionalitou se děje před očima veřejnosti.

Obecně platí, že ideálem ekonomické racionality je využití všech příležitostí k zisku za podmínek, které nelze změnit standardními ekonomickými prostředky; nazvěme to "ekonomický oportunismus".

Naopak politická racionalita je rozhodováním o těch (standardními ekonomickými prostředky) nezměnitelných podmínkách, jejím ideálem není proto oportunismus, ale nezávislost (i když vždy jen relativní) na kapitálu všech druhů (i na tom kulturním a sociálním).

Všichni jsou podezřelí

Jak katastrofální situaci ve veřejném prostoru předvolební hon na Babiše nastolil, dosvědčuje tento text publikovaný na serveru Forum24 pod výmluvným titulkem Kdo má zájem odklánět pozornost od problémů Andreje Babiše? - "Uprostřed vládní krize spustila pražská vrchní státní zástupkyně... další mediálně efektní 'realizaci' (rozkrytí 'fotbalové mafie')... Načasování akce... umožnilo Babišovu tisku obsadit titulní strany bombastickými... titulky: Policie zadržela bossy sportu (MfD) a Razie proti bossům sportu (LN)." Poselství tohoto textu je zastrašující - nic a nikdo nesmí ve veřejném prostoru zastiňovat "problémy Andreje Babiše", jinak upadne v podezření, že jen "odvádí pozornost", včetně nezávislé soudní moci!

Tvorba racionálního konsenzu ve veřejném prostoru je dnes klíčovým problémem všech demokratických zemí, proto říkáme, že jsou "postdemokratické". Nelze ho ale řešit na základě úryvků z nelegitimních odposlechů a následných mediálních "(re)konstrukcí". Politická a mediální moc jsou dnes jedno a totéž; a ekonomická a politická moc jsou v liberálních demokraciích vždy rubem a lícem téže mince, někdy padne panna, jindy orel (energetická politika, zbrojní průmysl, komunikační infrastruktury jsou vždy pod kontrolou politických, ne tržních sil).

Rostoucí vliv ekonomických aktérů v demokratickém rozhodování je nevyhnutelný, je třeba mu čelit. Lépe v otevřené konfrontaci než skrytým dohadováním se s reprezentanty kapitálu v temných zákulisích.