4. listopadu 2017
To, co sledujeme, je velký regres levice
(PŘEMYSL HOUDA)
Jak si vede levice 150 let od chvíle, kdy byl vydán první díl Marxova Kapitálu? Má stále co říci k tomu, co se děje ve společnosti? O čem vypovídá ohromující propadák tradičních levicových stran v parlamentních volbách? Český sociolog a politický filozof Václav Bělohradský v rozhovoru hodnotí soudobý manifest světové levice, knihu Velký regres: Mezinárodní rozprava o duchovní situaci dneška, která letos vyšla souběžně ve 13 jazycích včetně češtiny.
* LN Velká část autorů textů ve Velkém regresu vychází z představy, že hegemonie neoliberalismu končí. Snad proto, že vyhrál Trump? Autoři v knize navíc žádnou alternativu nenavrhují s výjimkou groteskních hesel typu "je třeba oprostit se od všeho, co by mohlo být pokládáno za aroganci vůči voličům"...
Navrhuji pojmout slovo "regres" v názvu té antologie psychoanalyticky, jako obranný mechanismus. Třeba když dítě v reakci na trauma regreduje k méně vyspělé fázi svého života - začne se třeba znovu počurávat nebo cucat si palec. Ta kniha, antologie, je "počuráváním se" levicového intelektuálního establishmentu, symptomem regrese v reakci na trauma z postmoderní a postdějinné společnosti, které se bojí porozumět. Místo aby se její představitelé učili protestovat po konci dějin, protestují proti konci dějin, tedy proti konci světové hegemonie euroamerického imperiálního narativu, jehož poslední vládnoucí podobou byl bipolární svět.
* LN Co si pod tím mám představit?
Globalizace rozbila pojetí společnosti jako arény, v níž nositelé velkých vizí budoucnosti bojují mezi sebou o nárok být reprezentanty idejí, jejichž realizace je "završením dějinného času" - například příchod věku lidských práv, socialismu, liberální demokracie. Globalizace tento imperiální narativ narušuje, protože maximalizuje blízkost a rozdílnost současně. Nesjednocuje lidstvo! Úzkost z tohoto globálního chaosu zahání levicový establishment obrannými mechanismy, jako je regrese nebo mýtus velkého nepřítele.
* LN Ta úzkost je ale oprávněná!
Ano, ale levicový intelektuální establishment proměňuje oprávněnou úzkost z vnitřních rozporů svého politického projektu na neoprávněný strach z vnějšího nepřítele. Jeho představitelé si vytvořili mýtus lstivé vlčí subjektivity, kterou nazvali "neoliberalismus". Ta je v jejich očích nakažlivá: do koho vstoupí, ten ztratí své svědomí a stane se bezohledným kořistníkem. Všimněme si v té antologii takovýchto vět: "Jak Thatcherová, tak Reagan (...) přijali proticyklická opatření, aby zahájili likvidaci tradičního průmyslu, sledovali přitom konkrétní cíl: rozbít jednotu dělnické třídy a ochromit efektivitu odborových organizací." Klíčové procesy globalizace jako delokalizace výroby, oslabení progresivního zdanění, privatizace služeb a přeměna podniků v sítě jsou těmito představiteli levicového establishmentu interpretovány regresivně jako důsledky "zlé vůle" neoliberálů, jejichž cílem je "rozbití jednoty dělnické třídy" a "podřízení všeho diktatuře peněz". Podobně jsme se ve stalinistických učebnicích filozofie mohli dočíst, že existencialisté chtěli "otrávit dělnickou třídu svými chorobnými výplody" nebo rozbít její revoluční jednotu "vzýváním abstraktního individualismu".
* LN Rakušan Robert Misik navrhuje "pohlédnout konečně realitě do očí". Kde ale má realita oči? Nežijí ti lidé v nějakém skanzenu, odkud realita vůbec vidět není?
Celá tato antologie politické bezradnosti je monumentem regrese jako skupinového obranného mechanismu. Umožňuje jeho příslušníkům vyhnout se otázce, proč ztratili schopnost "myslet politicky" v postdějinné době, proč s příchodem postmoderního radikálního kulturního pluralismu končí i dlouhá politicko-kulturní hegemonie demokratické reformní levice. Většina úvah tu interpretuje jakomystifikaci, jejímž "cílem" je demobilizace mas, Fukuyamovu tezi o konci dějin, po nichž tu sice zbylo mnoho událostí, ale už je nelze poskládat v historickou alternativu ke kapitalismu.
* LN Nelze to říci nějak lidštěji?
Levicový establishment začal ztrácet svou hegemonii ve veřejném prostoru.
* LN Kdy a proč?
Začalo to rychlou delegitimizací nároku masových ideologických stran na reprezentaci celku společnosti, která byla důsledkem prudké expanze "akefální", ("bezhlavé", bez vedení - pozn red.), nehierarchizované, antielitářské komunikace v době internetu. Levice se rozštěpila: establishment, jehož je tato antologie manifestem, viděl v tomto vývoji ohrožení demokracie, antiestablishment naopak velkou příležitost k její obnově.
* LN Nějaký konkrétní příklad?
Zaprvé: regres levicové kultury souvisí s vtažením humanitních disciplín do globální sítě amerických univerzitních kampusů, kde se rozvíjejí jako ozvučná komora nekonečných fanatických sporů o reformách veřejného prostoru s cílem udělat ho "pohlavně a nábožensky neutrálním". Ty spory jsou sublimací třídního boje, typickou pro toto prostředí, které je teoreticky radikálně kritické, fakticky ale extrémně konformistické k politickému statu quo. To postřehla Nancy Fraserová: "útok na sociální zabezpečení byl zamaskován emancipačním charismatem vypůjčeným od nových sociálních hnutí", bojujících za pestrost, multikulturalismus a práva LGBT. Genderová rovnost a právo na menšinovou sexuální identitu jsou důležitá, ale katastrofální zadlužení amerických studentů je důležitější, protože vede k faktické exekuci jejich občanských práv; bojovat proti propastné třídní nerovnosti a privatizaci veřejných statků, vyprazdňující už dost prázdnou americkou demokracii, vyžaduje více odvahy než gender studies! Globalizované humanitní disciplíny se de facto podřídily americké diskurzivní mašinerii, což je důsledkem imperiální role angličtiny a finanční síly amerických univerzit a nadací. Bez nich se mezinárodní legitimizace akademické kariéry v humanitních oborech už neobejde. Zadruhé: v antologii převládá apokalyptický tón, Pankaj Mishra například tvrdí, že neoliberální společenství podnikavých jedinců "se dnes jeví jako nezměrná studnice bídy a zoufalství; jako semeniště nihilistické vzpoury proti samotnému řádu". A podle Nancy Fraserové jsou dokonce "liberalismus a fašismus (...) dvě tváře jednoho kapitalistického světového systému (...) bezuzdného kapitalismu, který destabilizuje lidské životy všude, kde se objeví". Tento apokalyptický tón podrývá demokracii, jak tu připomíná Ivan Krastev. Její hlavní výhodou totiž je, že změny jsou jen "marginální", výsledky voleb proto nevedou k ničivým konfliktům, či dokonce k občanským válkám. Odvrácenou stranou této výhody je, že vítězové voleb nemají prostor pro radikální změny, které ale svým voličům slíbili. Jinak řečeno: jestliže popisujeme stav společnosti apokalypticky jako "nezměrnou studnici bídy a zoufalství", nemohou se voliči spokojit s marginálními změnami. Naopak roste poptávka po revolučních změnách, kterou uspokojují "populističtí" vůdci.
* LN Čím je vlastně neoliberalismus - ta "zlá vlčí subjektivita" ohrožující podle autorů této antologie celou lidskou společnost?
Jen rétorickou figurou zastírající skutečné důvody vítězství thatcherismu a reaganismu v osmdesátých letech. Neoliberální obrat nebyl "regresem", ale osvobozením. Velkou Británii před nástupem Železné lady jsem poznal jako zemi před bankrotem, plnou "outdated industries", jejíž energie byla spoutaná státními regulacemi a stále méně populárními odbory.
* LN Konkrétně?
Existovala tu - podobně jako v Itálii nebo ve Francii - spousta zákonů omezujících právo občanů na výměnu peněz za cizí měnu. Bylo nebezpečné, že lidé tomu začali přivykat jako něčemu, na co má stát právo, co je normální! Já například považuji fakt, že poprvé v našich moderních dějinách je koruna silnou valutou, kterou lze svobodně měnit na jakoukoli měnu, za významný předpoklad našich občanských svobod. Tehdejší Británie na mě udělala dojem líné, namyšlené a hodně parazitní společnosti, návrat k liberální víře v měšťanské, "kapitalistické" ctnosti byl osvobozením od bludného kruhu: negativní důsledky státní regulace se řešily další státní regulací. To platilo pro celý demokratický Západ.
* LN Jako byste popisoval "osvobození od sociálního státu". Opravdu to západní společnost potřebovala?
Sociální stát se stal mocným nástrojem v rukou vlezlé a doktrinářské "nové třídy", která začala reglementovat celou společnost. Ostatně není náhoda, že Michel Foucault vycházel ve své kritice "pečovatelské moci" ze znalosti švédského sociálního státu.
* LN Jak?
Welfare state, který měl v sobě zakódovaný paternalistický autoritarismus, se nám před očima měnil v paralyzující strukturu korporativních zájmů: odbory, byrokraté, "Big Pharma", politici, nemocnice, zaměstnanci veřejného sektoru, akademický establishment. Tradiční politické strany lovily své voličemezi zaměstnanci rostoucího veřejného sektoru, pro které mocné odbory vyjednávaly vyšší platy a jiné výhody, bez korelace s jejich užitečností a produktivitou. I v těchto volbách ČSSD sáhla po obehrané písničce "zvýšíme platy státním zaměstnancům". Reagan a Thatcherová měli tenkrát pravdu - stát nebyl řešením krize, ale její součástí. Z hlediska politické filozofie se v konfliktu mezi liberalismem a socialismem jedná o spor mezi dvěma historicky i systémově legitimními typy spravedlnosti.
* LN Myslíte onen spor, jemuž se říká "lib" versus "lab"?
Typ spravedlnosti lab nazval americký filozof Robert Nozick "end-state principle", spravedlnost konečného stavu, protože vychází z představy, že rovnost je mřížka - když ji přiložíme na společnost, vidíme, koho a co je třeba zastřihnout, aby v ní vládla spravedlnost = rovnost. Naopak spravedlnost typu lib nazval "entitlement principle of justice", spravedlnost oprávnění: právo na svůj majetek má ten, kdo ho nabyl podle legitimně ustanovených legálních pravidel, i když tím vnáší do společnosti nerovnost. Oba typy spravedlnosti se vzájemně korigují. V druhé polovině let sedmdesátých se ale pól lab a hlavní nástroj levicové politiky - sociální stát - stal z mřížky mříží a začal být patologicky neefektivní i pro většinové veřejné mínění.
* LN Co si mám představit pod pojmem "neefektivní pro většinové mínění"?
Konkrétní volební výsledky. Přelomové zvolení Thatcherové a Reagana donutilo demokratickou levici uvědomit si, že k tomu, aby si zachovala vůdčí postavení v západním světě, musí projít zásadní proměnou. Začal dlouhý proces "modernizace levice", jejíž největší brzdou byla neschopnost přejít důsledně od rudé kritiky kapitalismu ke kritice zelené, tedy od sociální spravedlnosti ke spravedlivé distribuci negativních dopadů (externalit) ekonomického růstu.
Místo aby tradiční levice radikálně vystoupila proti aroganci hyperkorporací, jejichž strategií byla ve stále větší míře privatizace zisků a socializace nákladů, paktovala se s nimi. Velkým tématem doby začínalo být plenění Země, ale tradiční levice váhala, brzdila ji hluboce zakořeněná důvěra v demokratizační dopady vědecko-technického pokroku a v co nejvyšší zaměstnanost.
Proces modernizace demokratické levice začal ale později připomínat ztroskotání lodě Concordia u ostrova Giglio: tak dlouho se levice blížila neoliberálním břehům, až ztroskotala na programové mělčině. Tam leží dodnes, spolu s vraky všech ostatních "tradičních" stran.
* LN "Neznám společnost, jen jedince," řekla Thatcherová. Může takový programový výrok vést k nějakému osvobození společnosti?
Tato dogmatická věta ukazuje meze neoliberálního obratu: katastrofální podcenění "kolektivní racionality" proměňuje kapitalismus v mechanismus, který dělá z racionálních jedinců šílenou společnost. Být individuem není žádný přirozený způsob, jak být člověkem: je to ideologie, jejíž historické vítězství z nás udělalo disciplinované jedince, místo abychom byli poslušnými články klanových nebo etnických celků. Individualismus je výsledek "pastýřské moci" moderního národního státu: individuum je člověk vědomý si svých dluhů, své odpovědnosti, protože k tomu byl drastickými prostředky vychován, donucen trestáním, jak vykládá Nietzsche ve své Genealogii morálky. Oliver Nachtwey píše ve svém příspěvku, že emancipace moderního individua, tedy jeho autonomie, je jen jakousi odměnou za jeho dokonalé přizpůsobení se tržním imperativům- nepřizpůsobiví jsou tvrdě ukázňováni a stigmatizováni. Neoliberalismus byl osvobozující vzpourou proti katastrofální plýtvavosti přebujelého sociálního státu, dnes ale je sám katastrofálním programem.
* LN Proč? Co se změnilo?
Neoliberalismus neudržitelně podceňuje nutnost jednat kolektivně v epoše globálních a terminálních externalit ekonomického růstu, jako jsou třeba globální klimatické změny. Je třeba otevřít prostor pro ekonomiku sdílení, ale tomu současný neoliberální dogmatismus překáží. Paul Mason vložil do svého nářku nad stavem světa také jednu nadějnou poznámku o "propojených jednotlivcích" v pojetí slavného španělského sociologa Manuela Castellse. Vidí v propojených jednotlivcích jakousi "dialektickou negaci dělnické třídy", té nositelky dějinného pokroku. Mason říká, že pokud existuje nějaká kolektivní hybná síla schopná nasměrovat dějiny na cestu, která překročí meze kapitalismu, jsou to mladí, propojení a relativně emancipovaní lidé. Jejich životně důležitý úkol vidí ale regresivně v alianci s internacionalisty z maloměstských dělnických komunit, která by vdechla nový život do emancipačního narativu "staré" univerzalistické levice. V tom se ale stoupenci tradiční levice mýlí, sociální energii skrytou v hněvu dělnických komunit nad dopady globalizace nelze přesměrovat proti globálnímu kapitalismu. Zbytkům dělnické třídy nezbývá než být obránci odcházejícího věku uhlí a oceli, k němuž rasismus a nacionalismus vždy patřily. Bezohledná podpora prolomení limitů těžby hnědého uhlí našimi hornickými odbory odhalila jejich omezený partikularismus. Od těchto zbytků dělnické třídy nelze očekávat žádný obrat k univerzalismu.
* LN Říkáte, že Velký regres je antologií bezradnosti levicového establishmentu. Co v knize chybí především? Co levice nechce vidět?
V první řadě naprosto chybí reflexe amerického boje o přeměnu momentu unipolární moci po rozpadu SSSR v nekončící éru unipolární moci USA. Místo úsilí o multilaterální správu světa, k níž rok 1989 otevřel cestu, bojují USA o vojenskopolitickou nadvládu nad světem. Potom, co v Kosovu zvítězil s podporou NATO protisrbský terorismus, USA tam vybudovaly obrovskou vojenskou základnu- Camp Bondsteel. K rozvoji demokratického uspořádání nového státu tím nijak nepřispěly, levicový establishment proti tomu ale nijak neprotestoval. K legitimizaci amerického unipolarismu nicméně rozhodující měrou přispěly postkomunistické země, které krátkozrace vyžadovaly, aby se po roce 1989 USA chovaly k Rusku jako "vítězové k poraženým". Zadruhé chybí reflexe toho, že globalizace sice připravila o práci třeba americké dělníky, ale obrovsky zvýšila životní úroveň stamilionů lidí v Číně, Indii nebo v Jižní Africe. Levicový establishment neumí přijmout globalizaci jako proces, který je pozitivní právě proto, že se vymkl euroamerickému imperiálnímu narativu, v jehož rámci jsme vnímali svět: tradiční levice je stejně imperialistická jako pravice, liší se jen větším paternalismem vůči třetímu světu. Zatřetí, mnohokrát se v knize objevují formulace typu "svět se zříká liberální demokracie a nahrazuje ji autoritářskými režimy", jak dokazuje Putinovo Rusko, Módího Indie, Orbánovo Maďarsko, Kaczyńského Polsko, Erdoganovo Turecko, Le Penová ve Francii, nebo dokonce Berlusconi v Itálii. Tyto fenomény ale nepatří do stejného historického kontextu, považovat je všechny za příznaky stejného trendu dokazuje, že traumatizovaní političtí filozofové nepracují se zobecněním zkušeností, ale tím zobecněním je nahrazují, jak varovával Karel Čapek. Navíc nijak nekritizují autoritářské režimy v postsovětských republikách, kde mají USA a euroamerické hyperkorporace své zájmy. Začtvrté pak zcela chybí nějaká představa o tom, jakými politickými prostředky by bylo možné propojit hněv obětí globalizace mezi dříve privilegovanou bílou většinou s demokratickým univerzalismem. Levicový kulturní establishment si nechce připustit, že globalizací postižená střední třída je kulturně regresivní, že nefandí ani manželství mezi homosexuály, ani avantgardnímu umění.
* LN Jsou v knize nějaké ideje, na které je třeba navazovat, i když je vidíme zkreslené strachem z neoliberalismu?
Určitě ano! Nejdůležitější je samozřejmě téma, které nastoluje Bruno Latour. Tři historické události vymezují tuto dobu - brexit, zvolení Trumpa a klimatická dohoda v Paříži. Ta je zdaleka nejdůležitější: je to jeden z kroků k pochopení toho, že neexistuje planeta, která by unesla chiméru nekonečného ekonomického růstu. Otázka je, zda budeme pokračovat ve svých šílených snech, nebo se pokusíme najít zemi, kde budeme moci žít jako živočišný druh.
* LN Až tak?
Mezi globalizací a pozemskostí je zásadní spor, planeta Země je radikální veřejný statek, bez něhož vše ztrácí smysl i hodnotu; pod povrchem obchodování soukromými statky se začíná otřásat a bouřit jiná půda - Země. Na to reagují majitelé klíčů k ekonomickému růstu odhozením břemene solidarity - privatizací veřejných statků, deregulací a investicemi do popírání klimatických změn. Jejich ideálem je "offshore", být mimo všechny břehy. Z nových konfliktů, které z toho vznikají, levice neumí udělat základ své politické identity a strategie. Potom téma klesající míry užitku voleb a demokracie, jak ho rozvíjí David Van Reybrouck ve svém dopise předsedovi EK Junckerovi. Klíčová otázka, zda "volby (...) ve své současné podobě už beznadějně nezastaraly", zda se "nedrkotáme na kozlíku drožky z 18. století po přecpané dálnici současného světa", se pořád ještě chápe jako "kacířská".
* LN Myslíte, že volby už nejsou jediný legitimní způsob, jak generovat legitimní politickou moc?
Van Reybrouck říká, že volby jsou fosilním palivem politiky: kdysi demokracii poháněly, ale dnes přinášejí celou řadu hrozeb. Dvě jsou rozhodující: volená moc nechce respektovat dělbu moci a odmítá práva menšin - viz Polsko, kde se likviduje liberální rámec demokracie. Zadruhé, volby vyžadují stále větší investice, dostávají se tak pod kontrolu velkých korporací, je to díra v systému, kterou do demokracie proniká korupce. Van Reybrouck správně připomíná, že americká demokracie (jak ji známe třeba z Listů federalistů) byla budována jako systém, v němž se díky volbám moc dostane do rukou přirozených elit: ne rodem privilegovaná aristokracie, ale schopní lidé se prosadí ve volbách jako vládnoucí elita - ostatně elita je od eligere. Tato funkce demokracie je dnes ohrožena.
* LN Proč by měla být ohrožena?
Protože veřejný prostor se fragmentuje, podmínky legitimizace elit ve volbách jsou tím narušeny. Kdo nám bude legitimně vládnout? Současná demokracie je arénou boje mezi korporacemi a občany, ale dokud bude volební boj otázkou investic, korporace budou vždy vítězit. Nechám stranou návrhy na řešení, ale tato otázka nesmí zůstat kacířskou. Naopak, položit ji musí být klíčovou složkou politického programu levice, zejména v době, kdy stále více lidí rezignuje na možnost zvolit si jinou vládu a raději si volí jiné bydliště. Dalším klíčovým tématem je teze Arjuna Appaduraie o kompenzační funkci kulturní intolerance. Všechny státy, včetně těch nejmocnějších, ztrácejí svrchovanost nad ekonomikou, nahrazují ji proto svrchovaností nad kulturní identitou, intolerantní obranou většinové identity. Jinak řečeno, všeobecně rozšířená ztráta ekonomické suverenity má za následek posun, který vede ke zdůrazňování suverenity kulturní. V naší zemi představuje takový posun nejnázorněji Václav Klaus a jeho spolupracovníci. Redukci kultury na identitární diskurz musí liberální levice za každou cenu odmítnout, kultura se liší od pouhé tradice tím, že identitu vždy problematizuje a zpochybňuje, nikdy negeneruje masový konsenzus. Redukce antiidentitární, rebelující a kritické kultury na obranu tradice je zakódována i v multikulturalismu, i ten je nakažen identitárním patosem.
* LN Jak tedy vést kritiku neoliberalismu, aby byla smysluplná?
Pravdivou stránku kritiky neoliberalismu bych shrnul takto: postmoderní neoliberální společnost nám nabízí mnoho svůdných způsobů, jak se úspěšně odpárat od většinové společnosti a uzavřít se do nějaké "paralelní polis", pospojované komunikací v síti. Ilustrací takového antipolitického individualismu je váš rozhovor s Martinem Leskovjanem (Lidové noviny 18. srpna 2017), teoretikem emancipujících dopadů informačních technologií obecně a kryptotechnologií zvláště. Říká, že už není třeba nutit člověka, aby s ostatními sdílel představy o životě, aby sdílel odpovědnost s miliony lidí, člověk je antropologicky nastaven na kmen. Ty kryptotechnologií vytvořené kmeny ale žijí na planetě Zemi, v našem společném, jediném domově; abychom ho nezničili, musíme se naopak učit sdílet představy o životě a odpovědnost s miliardami lidí. Antipolitický individualismus je extrémním výhonkem neoliberalismu - příklad toho, co Ludvík Vaculík v Českém snáři považuje za pokušení disentu: místo nápravy společnosti si vytvářet společnost vlastní. Neoblomné a plíživé oslabování schopnosti jedinců stát se démem a prosadit změnu, jejíž legitimnost plyne z představ o životě sdílených většinou, je v současnosti největším ohrožením demokracie. Chci je charakterizovat variací na heslo slavného majálesu mé generace z roku 1965 - když nefunguje elektrický proud, je zbytečné vyměňovat žárovky. Neoliberální verze by mohla znít takto: když funguje elektrický proud, lidé smějí jen vyměňovat žárovky, ne zpochybňovat dodavatele!