26.1.2017

Uvězni v kleci, zplynuj a stáhni z kůže!

V Poslanecké sněmovně probíhají semináře o návrhu poslance Robina Böhnische (ČSSD) a dalších na zákaz kožešinových farem v ČR, projednávají jej parlamentní výbory. Tak jako v kapce vody se zrcadlí celé univerzum, i v tomto zdánlivě okrajovém legislativním rozhodnutí se zrcadlí změny "morálního cítění Západu", pod tíží katastrof dvacátého století.

Ministr zemědělství Jurečka řekl, že "kožešinové farmy jsou legální a legitimní druh podnikání". - "Výroba perziánu tak, že se karakulská ovce kopáním do břicha donutila k potratu a vypuzené jehně bylo zbaveno kůže, byla ještě do nedávna také legálním a legitimním podnikáním," připomenul Robin Böhnisch. A Zbyněk Petráček v LN napsal, že "před sto lety se na světových expech vystavovali v klecích i domorodci".

Ano, na dějinách Západu je podstatné neustále se obnovující napětí mezi legitimností a legalitou, těmito dvěma póly moderních společností: pól legálnosti je otázkou právní techniky, pól legitimnosti je otázkou mravního cítění; redukovat jeden na druhý je vždy prvním krokem k totalitarismu.

Platí obecně, že co je legální, není nikdy beze zbytku legitimní, a co je legitimní, není nikdy beze zbytku legální. Ve svém hlubším smyslu nejsou nepokojné dějiny demokratického způsobu vlády ničím jiným než hledáním nenásilných řešení nikdy nekončících sporů mezi legitimností a legalitou.

Nikdo není vzdálený

Demokracie má i své nevýhody: vyšší míru konfliktnosti ve společnosti a pomalost legislativního procesu, nechybějí proto její autoritářští kritici, kteří tvrdí, že o tom, co je legitimní, mají rozhodovat politickou mocí pověření vědci a odborníci, ti přece vědí nejlépe, co má být učiněno zákonem.

V příkazu Miluj bližního svého jako sebe samého je věčným problémem pojem bližní; vždy je z něj někdo mlčky vyloučen jako vzdálený - někdy lidé jiné barvy kůže, jindy hendikepovaní, ženy, homosexuálové nebo uprchlíci.

Dějiny západního morálního cítění mají - přes všechny dočasné račí pochody zpět - svůj stálý směr. A tím je inkluze - antidiskriminační směr legislativy, boj proti vylučování kohokoli z okruhu bližních, včetně našich nepřátel!

Odborníci na "živočišnou výrobu" legitimizovali ve veřejném prostoru průmyslových států takový obraz zvířat, který je zbavil statutu živých bytostí a ze společenství našich bližních je vyloučil. Jejich deanimalizace, jejich vehnání do koloběhu výroby a spotřeby jako pouhých produktů, je ale - alespoň v euroamerické civilizaci - stále méně legitimní v očích stále většího počtu lidí. Roste proto počet zemí, kde jsou zvířata z cyklu výroby a spotřeby vysvobozena a vrácena do okruhu našich bližních.

Po právech občanských, politických a sociálních se v 21. století vynořují práva čtvrté generace, kterým říkáme postantropocentrická, protože jsou spjata s hledáním smyslu života na planetě Zemi, ne s vůlí maximalizovat užitek pro člověka.

Filozofickým odkazem Jana Patočky, jednoho ze zakladatelů Charty 77, je výzva "myslet lidské cíle ze smyslu, ne smysl z lidských cílů". Užitek musí být zakotven ve smyslu, ne naopak: ústava Země, univerzální deklarace práv zvířat a pozemského života vůbec, zelená kritika ekonomického růstu - to jsou příklady práv, odkazujících na hledání smyslu.

Má smysl věznit v klecích a pak zplynovat divoká zvířata jen proto, aby si z nich někdo udělal ozdobu na kabát?

Tři dlouhé stíny

Dvacáté století světových válek a totalitarismů trvalo jen 75 let, od roku 1914 do roku 1989, říkáme mu proto "krátké století". Je to nejkratší století, ale s nejdelším stínem, který na všechen budoucí čas vrhají tři - s ničím v minulosti nesrovnatelné - události.

První z nich je technonihilistická dehumanizace, průmyslové zabíjení lidí prohlášených za "méněcenné" s využitím racionálních prostředků moderního státu: byrokracie, evidence osob, železniční sítě, vědy. Manažeři a úředníci se na něm podíleli v roli "ochotných pomahačů", jejich morálně neutrální racionalita se tak stala nástrojem absolutního zla.

Nejdůležitější podmínkou holokaustu byla "sociální produkce morální lhostejnosti", jak Zygmunt Bauman nazval umrtvení přirozené empatie lidí pomocí neutrální odbornické terminologie. V otřesné formuli živočišná výroba například je zakódována technonihilistická deanimalizace, lhostejnost k tomu, co sdílíme s non human animals, třeba bolest, požitek, zklamání, strach, přátelství, věrnost; dehumanizaci se musíme naučit vnímat jen jako podtřídu deanimalizace, jejíž podmínky jsou stejné jako ty, které umožnily holokaust: byrokratická neosobnost, odborná hantýrka, banalizace utrpení.

V debatě o zákazu kožešinových farem se "odborní" zastánci klecového chovu snaží normalizovat věznění zvířat v klecích pomocí slova domestikace. Titul jejich propagační brožurky je Welfur, science-based animal welfare assessment. Je stejně prázdný a klamavý jako názvy bankovních produktů, které vedly k finanční krizi roku 2008 - například high-grade structured enhanced fund.

Nevěřme jim! Víme od dětství, že domestikovaná zvířata jsou ta, která s námi žijí "pohromadě a ve společenství" v jednom sdíleném životním prostoru, ne ta, která "přivykla" životu v kleci.

Druhou převratnou událostí 20. století byla Hirošima - možnost usmrtit "jednou ranou" statisíce lidí bez ohledu na rozdíl mezi vojákem a civilistou, kterou nabídla západní technověda velmocenskému blouznění "velkých národů". Význam akronymu MAD (mutually assured destruction) - šílený - zachycuje přesně nesmyslnost tohoto "realistického" základu mezinárodní politiky.

Třetí událostí je planetarizace, jak nazývám třetí fázi dějin modernosti po kosmopolitizaci a globalizaci. První přinesla vznik jedné "světové kultury rozumu" pod imperiálním tlakem průmyslového Západu, druhá pak ustavila jeden "techno-prostor" bez hranic, kde lidé spolu ale ještě neumějí komunikovat, zůstávají proto kulturními cizinci. V okamžiku, kdy pohled na planetu Zemi z kosmu se stal masovou zkušeností, začala planetarizace, která nás nutí jak vnímat jako celek to, co jsme byli zvyklí vnímat odděleně, tak chápat oslabování biosféry, tenké vrstvy na zemském povrchu, jako způsob sebeobrany Země před biotechnologickou mocí člověka.

Trojí osvobození

Tyto tři události podlomily důvěru ve vědecko-technický, morální a sociální pokrok jako zaručený směr lidských dějin a vyvolaly poptávku po "globální etice", po novém kategorickém imperativu. Ten starý Kantův zní: "Jednej vždy tak, aby zásady tvého jednání mohly být principem univerzálního zákonodárství"; a "aby člověk byl vždy cílem, nikdy prostředkem". Nový kategorický imperativ ještě formulovat neumíme, snad se ale mohu odvážit formulovat tyto tři výzvy.

Za prvé osvoboďme se od potřeb, jejichž naplnění by vyžadovalo vytržení živočichů z prostředí, v němž mohou realizovat svůj životní cyklus, a jejich následné totální podřízení imperativům výroby a spotřeby! "Péče o přírodu je součástí životního stylu, který předpokládá schopnost žít pohromadě a ve společenství," říká papež František v encyklice Laudato si'.

Za druhé osvoboďme se od potřeb, jejichž naplnění by vyžadovalo uvěznění živých bytostí v klecích, protože mezi životem a zamřížovaným prostorem je nesmiřitelný rozpor.

Za třetí osvoboďme se v rozhodování o našich bližních od odbornické terminologie, která v nás umrtvuje přirozený soucit - nepotřebujeme biology k tomu, abychom věděli, že zvířata v klecích trpí! Jeden z největších filozofů 20. století, T. W. Adorno, definoval předpoklad filozofického myšlení ve 20. století jednoduše: Nikdy nezapomeň, co jsi cítil jako dítě, když jsi viděl pohodného, jak zadrhuje smyčku na krku zatoulaného psa!

V postmoderní společnosti prudce expanduje elektronicky ustavená viditelnost důsledků našeho rozhodování ve společném světě, říkáme tomu globální vesnice. Empatii, která k ní patří, lze zneužít na mnoho způsobů, ale potlačit ji už není možné. Je to nadějná subversivní síla, která bourá klece napříč světem. Snad se brzy projeví i v našem parlamentu.