26.5.2016

Divná přirovnání v krušné době

Tajný policista Bretschneider obvinil Švejka, že má "divná přirovnání, mluví napřed o Ferdinandovi a potom o obchodníkovi s dobytkem". Švejk odmítá nařčení a dovolává se svědectví hostinského Palivce "Bůh mě chraň, abych já chtěl někoho k někomu přirovnávat... viď, že jsem nikdy nikoho k někomu nepřirovnával?".
Nevíme, jestli mu to hostinský Palivec dosvědčil, pokud ano, nebyl by jen "známým sprosťákem", ale také falešným svědkem, Švejk se totiž orientuje ve světě jen skrze různá přirovnání a příběhy, jejichž protagonisté se sobě podobají - "Vy mluvíte podobně jako klempíř Pokorný v Budějovicích" nebo "K nám do hospody ke Kalichu chodil jeden starej pán...a ten zrovna tohle tvrdil".
Přirovnání je klíčem k poznávání světa, všechny teorie vycházejí z nějakého přirovnání, kterým si věc neznámou činíme známou alespoň v některých ohledech, astronomie zná například metaforu "černých děr, které ani světlo nepropustí", logika užívá vodní metaforu "(vy)plývání", moderní političtí filozofové vynalezli převratnou metaforu "stát je (racionální) stroj a strany jsou aparáty" (ty někdy ten stát semelou).
Lidské myšlení se bez přirovnání neobejde, skrze ně odhalujeme souvislosti a skrytou strukturu jevů - slovo struktura je také metaforou od latinského struere - stavět. Rozdělme si přirovnání na objevná a zaslepující. Přirovnání "stát je stroj" bylo objevné, protože definovalo podstatu státu jako neutrální správní racionalitu, emancipovalo jej od náboženské posedlosti "jedinou pravdou", a vyvedlo tak Evropu z náboženských válek. Naopak přirovnání, jako "tělo je mechanismus" nebo "stát je tělo, musí mít hlavu, údy, srdce, žaludek a oči", jsou zaslepující, zatemňují podstatu věci.
Zaslepující metafory mají jedno společné: zastírají rozdíly mezi tím, co známe, a tím, co neznáme, mezi vzdáleným a blízkým, redukují příběhy druhých na příběhy naše - "vidění samých podobností je známkou slabého zraku", napsal Nietzsche. Zdrojem zaslepujících přirovnání byl v naší historii Mnichov, zakrýval naši vlastní vinu na pádu první republiky, po válce svedl voliče k volbě "komunistické strany jako záruky našeho bezpečí" a v nedávné době pak sloužil k legitimizaci intervencí, které byly v radikálním rozporu s poučením do hesla Mnichov vepsaného - například v Kosovu NATO pod heslem boje proti mnichovanství podpořilo právo albánské menšiny na odtržení z rasových a etnických důvodů od teritoria státu, k němuž historicky patřila, podpořilo tedy "sudetské Němce", řečeno metaforicky.
Velkou diskusi vyvolala nedávno zaslepující přirovnání Kláry Samkové: "Islám je stejný jako nacismus, fašismus a komunismus." Necháme-li stranou, že ani fašismus není "stejný" jako nacismus, co je tu zvláště nebezpečné, je potřeba vykládat příběhy druhých jako události v příběhu našem.
Islám nepronásledoval systematicky Židy například, byl tolerantní, významná část řecké filozofie se zachovala díky arabské vzdělanosti. Italský pokus o korporativní stát, v němž na místo konfliktů nastupuje harmonie zájmů, nebyl rasistický, teprve v roce 1938 se fašismus stává rasistickou doktrínou, i když v italské monarchii se Židé nikdy nestali předmětem likvidačního antisemitismu.
Nacismus naopak je od počátku postaven na ideji jediného nadnárodního státu bílé rasy a přebírá hlavní kauzu poražených socialistů - projekt státního řízení národního hospodářství a práva dělnictva na práci za odpovídající mzdu.
Klára Samková přirovnává prohlášení německých "velkopodnikatelů", že "migranti vyřeší nedostatek pracovních sil", k pronacistickému postoji "velkopodnikatelů" před válkou: "IG Farben a řada dalších podniků si taky pochvalovala nástup nacistů k moci, že zavedou pořádek..."
Je to opravdu zaslepující přirovnání, IG Farben využívala vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců v míře, v níž se podílela na totální válce a vyhlazování "nižší rasy", srovnávat s tím vstřícnost současného německého pracovního trhu k přistěhovalcům či uprchlíkům je opravdu "divné přirovnání", mohl by říci, tentokrát právem, civilní strážník Bretschneider.
A jiné přirovnání: "Žádná migrační krize neexistuje. Existuje dobývání Evropy... Nepochybuji o záměru muslimského světa kolonizovat Evropu. Zapomněli však na to, že Evropa si v průběhu minulého století naočkovala velmi účinnou profylaxi: přežila fašismus, nacismus a komunismus - islám je jen další odpornost, která se zjevuje na evropské scéně. ...nepochybuji o tom, že výsledkem těchto krušných časů bude ...(jeho) úplné a naprosté zničení jako odporné ideologie, předstírající, že je náboženstvím. Islám je proti lidství, je dokonce i proti Bohu, a proto bude stejně jako předchozí nelidské ideologie poražen." V českém dialogu se sudetskými Němci všichni jeho poctiví účastníci správně zdůrazňují časovou posloupnost - příčinu a následek. V přirovnání paní Samkové se ale časová posloupnost nerespektuje.
Nejdříve totiž bylo dobývání arabských zemí Západem, pak kolonizace a dělení se o ukořistěné území (Irák a Sýrie byly vytvořeny právě před sto lety bez ohledu na přání Arabů dohodou mezi Brity a Francouzi), pak přišla teprve druhá světová válka, v níž se německé a britské armády praly o vládu nad arabskými státy, a následně dekolonizace, ze které studená válka udělala jen krvavou frašku. A po studené válce se situace ve třetím světě nestala politickou prioritou Západu, nastal chaos, doutnající odpadky studené války začaly hořet.
Idea, že "Evropa si v průběhu minulého století naočkovala velmi účinnou profylaxi: přežila fašismus, nacismus a komunismus", je také zaslepujícím přirovnáním. Ty tři obludy jsou přece pokusy, jak se vypořádat s "planetární vládou techniky", jak napsal jeden velký nacistický filozof, nezdařené pokusy, jak vyřešit rozpory technické moci nad přírodou, která je také mocí nad člověkem, pokusy, jak oddělit v technické moci nad světem to osvobozující od toho zotročujícího.
Ukázalo se ale, že technická moc člověka neposlouchá, že se vždy zvrátí v moc nad ním a jeho historickým světem. Současná krize islámu není srovnatelná s těmito evropskými obludami, protože radikální islám je formou extrémního konzervativismu, lpěním na svatém textu proti relativizující síle globalizující technické moci. Přirovnat islám k nacismu či komunismu znamená udělat z arabských zemí monitor, na který promítáme evropské zločiny a přisuzujeme je jejich obětem.
Nejdivnější ze všech těch divných přirovnání je ale toto: "(Islám) je ideologie, předstírající, že je náboženstvím. Islám je proti lidství, je dokonce i proti Bohu, a proto bude stejně jako předchozí nelidské ideologie poražen."
Co je náboženství a co ideologie? Příkladem ideologie je tvrzení že "islám je proti Bohu (s velkým B)". Chybí tu "proti našemu Bohu" a právě vyškrtnutí toho přivlastňovacího zájmena, zamlčení historické omezenosti našeho hlediska, dělá z náboženství ideologii; jsme ideologové, když říkáme "proti spravedlnosti" místo "proti naší spravedlnosti", "proti pravdě" místo "proti naší pravdě".
Co všechno je proti lidství? Není snad ekonomická doktrína, jejímž důsledkem je ničení planety Země také "odpornou ideologií"? Není to proti Bohu, jak v encyklice Lodato sii' připomenul papež František? Každé náboženství, ale také každá etika, se stává ideologií, když její nositelé škrtnou vědomí historické určenosti vlastních východisek, když považují určité teze za "zjevené pravdy" a svá třídní práva prohlašují "za lidská práva".
Italský filozof postmoderního obratu Gianni Vattimo napsal studii s příznačným názvem Dějiny spásy, dějiny interpretace. Ten titul shrnuje hysterický vztah ke čtení textů, který charakterizuje monotheismy: špatné čtení nás může navždy zatratit, proto rozdíly v interpretaci božích pravd jsou v očích fanatiků ohrožením spásy - násilí na stoupencích "falešných" interpretací je proto historickou nutností! Je třeba osvobodit čtení a psaní od této vražedné tíže, od dělení na kacíře a pravověrné, od toho hysterického vztahu k čtení a psaní, z něhož vyrůstají všechny ideologie; všechny texty jsou jen výrazem omezených lidských zkušeností, nic víc, nejde v nich o spásu lidstva.
Slovo fundamentalismus - vynalezli ho američtí protestanti - znamená ubránit doslovný význam posvátných textů proti relativizující historické kritice. Známe fundamentalistické čtení Bible, Koránu, ale i Marxe, Lenina, Masaryka nebo von Hayeka. To, co dnes nazýváme "diktatura neoliberalismu", není než takové fundamentalistické čtení liberálních myslitelů.
Co je doslovné čtení posvátného textu? Tak například čteme v evangeliu: "Ženy vaše ve shromážděních ať mlčí... jakž i zákon praví. Pakli se chtí čemu naučiti, doma mužů svých nechť ať se ptají. Nebo mrzká věc je ženám mluviti v shromáždění." Platí ty věty doslovně i dnes pro každého křesťana a křesťanku? Platí třeba pro Kláru Samkovou? Jak dlouho trvalo křesťanským mužům a ženám, než našli "přijatelné" čtení těchto vět?
Jiným příkladem budiž slavně zfilmovaný příběh Opičího procesu v Tennessee roku 1925 pod názvem Kdo seje vítr (Inherit the Wind, 1960) se Spencerem Tracym v hlavní roli. Učitel vyučující zakázanou teorii Darwina byl sice odsouzen k pokutě sto dolarů, ale současně byla veřejně odhalena absurdní podstata křesťanských fundamentalistů, kteří chtěli střežit státní mocí doslovné čtení Bible.
Film má velmi americký happy end: Spencer Tracy jako obhájce obžalovaného je věřící křesťan, položí na sebe knihu Darwina a Bibli a odnáší si je, dva způsoby, jak porozumět lidské situaci ve světě, stačí jen je "nečíst doslovně".
"Krušná doba" strachu, úzkosti a identitární paniky přináší vždy "divná přirovnání", nenechme se ale jimi zaslepit. Většina z nich jsou jen obranou před rušivým setkáním s jiným historickým světem, výrazem nevůle porozumět odlišnému jako jiné historické podobě toho, čím jsme sami už byli nebo čím se ještě můžeme stát.
Člověk nic neví, vše si jen představuje, řekl můj milovaný režisér Federico Fellini. Podobně nic není doslovné, vše si jen jako doslovné představujeme. Když to o sobě nevíme, obracíme čtení a psaní ve vražedné ideologie.
***
Je třeba osvobodit čtení a psaní od dělení na kacíře a pravověrné, z něhož vyrůstají všechny ideologie.