8.3.2016

Je stát firma?

Slovo stát použil jako první Machiavelli, označil jím podnik svého druhu, který vyžaduje k úspěchu jak "fortunu" (přízeň osudu), tak i "odvahu" a "správnou technologii moci". I povrchní školní čtení jeho slavné knihy Vladař nám stačí k tomu, abychom pochopili, že "stát" je podnik, který usiluje o nastolení trvalé a obranyschopné jednoty země.

Machiavelli nikdy netvrdil, že úspěch takového podniku ospravedlňuje lži či násilí, uměním vladaře je předvídavé prosazování rovnováhy mezi různými částmi civitas (obce) s cílem zabránit občanské válce nejen v její horké podobě, ale i v té studené, kterou je rozpad společnosti do nekomunikujících uzavřených společenství.

V evropských jazycích se zakořenila metafora stát je stroj. Teoretici ragion di Stato (státní zájem) ji vytvořili, aby vyjmuli stát z dosahu náboženských sporů, které devastovaly Evropu sedmnáctého století. Stát pojatý jako "stroj řízený funkcionáři" je neutrální vůči zaslepující náboženské víře - ať si občan věří v boha, který se mu jeví hodný víry, jen když platí daně! Redukce náboženství na pouhé opinio (soukromý názor občanů) je rozhodujícím obratem v evropské politické tradici. Na jedné straně zbavuje stát role strážce pravé víry, na druhé ale přetěžuje veřejný prostor, protože náboženské boje se v něm transformují do bojů mezi "pokrokovými" a "reakčními" ideologiemi, jejichž zastánci je často chtějí bránit nejen vahou argumentů, ale také policejní a soudní mocí.

Otevřený veřejný prostor, kde se hledají "univerzální" důvody pro "partikulární" názory, se postupně stal esencí demokratického státu, tolerance a úcta k argumentaci pak státotvornými ctnostmi.

Minimální podmínkou fungování státu je monopol legitimního násilí. Stát ho může ztratit, když například významná část občanů začne fandit fanatickým stoupencům nějaké ideologie, kteří umlčují násilím argumenty druhé strany, nebo když si nějaká mafie vynutí násilím monopol na veřejné statky.

Trojí úkol státu

Formulujme starou "machiavelistickou" teorii státu trochu moderněji: demokratickou společnost drží pohromadě soutěže a diskuse, které se ale mohou za určitých podmínek stát bojem. Soutěžící sdílejí stejná pravidla, diskuse se týkají legitimnosti těch pravidel, jejich efektivity a rovnosti, bojující protistrany žádná pravidla nesdílejí, vše podřizují jedinému cíli - zničit nepřítele. Demokratický stát usiluje o redukci všech konfliktů na soutěže a diskuse, k dosažení tohoto cíle aplikuje racionální postupy, které rozpracovává politická filozofie.

Bohuslav Sobotka definuje stát trojím úkolem - "zajistit sociální soudržnost a spravedlnost, dát lidem šanci na důstojný život". Sociální soudržnost ale závisí na politické kultuře celé společnosti, na její sociální struktuře, na schopnosti kolektivně se poučit z minulosti či na úspěšné komunikaci mezi sousedy - stát může být jen pečujícím dědicem těchto podmínek.

Spravedlnost je dílem "sedící armády úředníků", jak se říkalo v rakouské říši, kterou držela pohromadě trojí armáda - stojící armáda vojáků, sedící armáda úředníků a klečící armáda kněží. Sedící armáda pečuje o racionální a spravedlivou správu veřejných statků, je ale skutečně vhodným nástrojem jejich efektivní správy? Není byrokracie ze své podstaty iracionální, protože nadřazuje abstraktní předpisy nad konkrétní zkušenosti lidí?

Třetí cíl je pak dosažitelný státem jen zčásti. Slovo šance znamená zaprvé hradby - opevnění města - a pak přeneseně naději na úspěch ve hře, jejíž výsledek je nejistý. I ve spravedlivé ekonomické hře ale vítězí vždy menšina těch podnikatelů, kteří našli správná řešení, většině dává "šanci" na důstojný život jen účast na jejich úspěchu. Stát může zaručit dodržování pravidel, ale ne už vítězné tahy v tržní hře, ty musejí hráči objevit sami. Důstojnost našeho života proto závisí jak na spravedlnosti, zaručené státem, tak na nabídce pracovních příležitostí, která je důsledkem "úspěšného podnikání některých", jejich dobrých tahů v "ekonomické hře".

Vyrovnávání nerovnováh

Vlastní cíl státu, ten starý machiavelistický občanský mír, lze realizovat jen tím, že legitimní vlády racionálně využívají státní stroj k vyrovnávání nerovnováh, které ve společnosti vznikají. Je to například nedostatečná efektivita ve správě teritoria, nerovnost, byrokratizace státu, zaostávání vzdělávacího systému a následný deficit inovací, ale i podcenění obrany státu před nepřáteli. "Vyrovnávání nerovnováh" je cíl, kterého v demokratickém státě občané dosahují tím, že si volí své reprezentanty podle toho, jaký princip chtějí, aby ve státě "dočasně" převládl. Francouzi si po ponižující poválečné epoše groteskně nestabilních vlád zvolili generála de Gaulla, který prosadil většinový volební systém a (polo)prezidentský režim, a vrátil tak důstojnost ideji republiky proti rozhádanému parlamentu. Je snad stát armáda, aby mu vládl generál? Není, samozřejmě. Vyrovnat porušenou rovnováhu ve státě a obnovit jednotu francouzské společnosti nebylo ale možné bez "dočasného" privilegování odpovědného a rychlého rozhodování ve správě státu.

V Brazílii získal před lety většinovou podporu odborový předák - princip odborové solidarity začal ve státě "dočasně" převládat ku prospěchu všech. Představme si například, že by kněz Tomáš Halík založil stranu a lidé by mu dali ve volbách většinu. Občané by takovou volbou dávali najevo, že ve státě je nerovnováha mezi materiálními a duchovními hodnotami, kterou je třeba vyrovnat, jinak společnost zahyne na "duchovní úbytě". Je snad stát církev, aby mu vládl kněz? Není, někdy se ale potřebuje "dočasně" církvi podobat, nasáknout "výzvou k transcendenci", jak tomu říkal Václav Havel.

Voliči svou volbou v určitých krizových situacích rozhodují o tom, jaký princip má ve správě státu "dočasně" převládnout. Pes je ale zakopaný ve slově dočasně, stát musí být především zárukou "dočasnosti" každé mocenské konfigurace ve společnosti, pokud jsou demokratické instituce ve svém celku důvěryhodné, občané se střídání stylů a principů vládnutí nebojí.

Kyvadlo demokracie

V minulých volbách poptávka po efektivitě ve správě státu vedla k volebnímu úspěchu hnutí ANO, heslo řídit stát jako firmu získalo podporu voličů. Stát není firma - tvrdí "tradiční" politické strany. Není, ale mnoha občanům se zdálo užitečné, aby ve správě státu "dočasně" převládl princip firmy - efektivity v nejširším slova smyslu, a byla tak obnovena rovnováha mezi různými složkami společnosti, například mezi těmi, kdo platí daně, a těmi, kdo podnikají "ve tmě". V příštích volbách voliči rozhodnou, zda dočasná převaha "firemní logiky" byla vhodným nástrojem k nastolení rovnováhy v našem státě, kde nevybrané daně prý dosahují sumy 220 miliard!

Jsou naše demokratické instituce dost důvěryhodné k tomu, aby měli občané jistotu, že důraz na efektivitu, kterou vneslo do systému hnutí ANO, s sebou nepřináší také nebezpečí, že z "dočasného" privilegování "principu firmy" se stane systémové "navždy", takže by došlo k mutaci demokratického státu ve stát paternalistický nebo autoritativní? Myslím, že jsou, nic nenasvědčuje tomu, že by tato koaliční vláda chtěla a mohla zastavit kyvadlo demokracie a udělat z dočasnosti navždy.

Bylo by nešťastné, kdyby heslo stát není firma mělo být hlavním mobilizujícím tématem nadcházející volební kampaně - všechny "tradiční" strany proti hnutí ANO. Tato vláda by tím promarnila to, čím nejvíce přispěla k posílení naší křehké demokracie: rehabilitovala v očích občanů umění koaličního vládnutí, na němž je fungování české demokracie zcela závislé, protože většinový volební systém a prezidentský režim se u nás nikdy neprosadí.

Pokud jsou demokratické instituce důvěryhodné, občané se střídání stylů a principů vládnutí nebojí