30.7.2016
Demokracie jako hrozba?
Současná hrůza elit z referend a nihilismu demokratických většin měla ve střední Evropě mnoho předeher.
V roce 1895 například získala v obecních volbách ve Vídni většinu křesťansko-sociální strana, jejímž vůdcem byl antisemita Karl Lueger, politik, kterého Hitler vyhlašuje v Mein Kampfu za svého velkého učitele.
Čtyřikrát byl zvolen starostou Vídně a čtyřikrát ho císař František Josef odmítl jmenovat, až v dubnu roku 1897 stvrdil volbu tohoto "miláčka Vídně", kterého tam dodnes (zemřel v roce 1910) připomíná náměstí Dr. Karl Luegerplatz. Je to výmluvný příklad toho, že liberální stát je často ohrožován demokraticky zvolenými vůdci a hájen (někdy i urozenými) elitami. Brexit jen potvrdil obavy elit ze vzpoury demokratických většin proti jejich autoritě. Do čela vzbouřených zástupů se derou vůdci jako Donald Trump, jehož heslem je Tvrdě pracující lidé už nemají hlas v této společnosti - já jsem váš hlas!.
I tento demagogický výkřik je ale příznakem znovuzrození politiky v depolitizované komplexní společnosti, v níž by o všem chtěly rozhodovat technokratické elity; ve svém nepotlačitelném smyslu je totiž politika "vzpourou lidí, kteří už nechtějí být tam, kam je moc postavila", napsal například Petr Fischer.
Na osvětlenou politickou scénu vstupují "temné síly", kterých jsme se už zapomněli bát. Přívlastek temné tu znamená, že mohou zvrátit "osvícenský vektor legislativy" a zahájit račí pochod od univerzalismu, inkluzivity, sociálních a politických práv a globalizace všech aktivit zpět k etnickému pojetí státu, k pokrevní definici občanství, k omezování náboženské svobody a reteritorializaci ekonomiky. Takové "temné síly" mohou převážit ve stále větším počtu demokratických států.
Ať si zvolí jiný lid!
Bertold Brecht komentoval nenávistnou reakci východoněmecké vlády na lidové demonstrace v roce 1953 větou: Je-li vláda nespokojena s lidem, ať ho rozpustí a zvolí si jiný. Platí to i o globálních elitách, které jsou nespokojeny se svým lidem, protože postmoderní rovnostářský režim komunikace a nekontrolovatelná expanze internetových zdrojů (pseudo)informací způsobily, že "lid" si dělá na události názory, které elity nekontrolují.
V liberálních demokraciích je sice také zapotřebí naslouchat lidu, ale zároveň ctít "elitářské"... pilíře, jako jsou dělba moci, sekularismus státu, liberální konstitucionalismus a vláda zákona..., nelze vyloučit, že i na Západě může být brzy vládou práva to, co chce zradikalizovaná lidová většina, napsal Jiří Pehe.
A Bohumil Doležal tvrdí dokonce, že: demokracie jest vládou rozumu, pravdy, spravedlnosti..., kdežto volby a parlament jsou jen prostředky k takové vládě; nerozumný parlament není demokratický...
Pravda a spravedlnost jsou ale vždy "něčí" pravdou a spravedlností: tvrdým jádrem demokracie je právo každého občana bojovat za "svou pravdu a spravedlnost" za podmínky, že pokud zvítězí, nezbaví poražené práva bojovat za vítězství "jejich pravdy a spravedlnosti" v příštích volbách.
Podle sociologa Ondřeje Císaře je "současná odtrženost elit od zbytku společnosti" důsledkem procesu globalizace, který "proti sobě staví elity, jež na něm vydělávají, a část středních tříd, které na něm tratí, protože zůstávají uzavřeny v hranicích svých států". Rozkol mezi elitami a většinou se tak jeví jako vzpoura "partyzánů lokálního, teritoriálního a národního" proti globalizaci, jako pokus o návrat k teritoriální, etnické či národní definici státu. Elity v tom vidí "hnědnutí" většinových názorů a následné ohrožení liberálního státu.
Konec názorových lídrů
Masarykova často citovaná věta, že "demokracie je diskuse", pokračuje takto: "(ale) pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují..., je to hovor mezi rovnými, ... před celou veřejností". Veřejné prostory ztratily za poslední desetiletí svou názorotvornou funkci, vládne v nich nedůvěra k politice, institucím i médiím, takže "pravá diskuse" už není možná.
Milan Kundera někde říká, že hloupost se s růstem vědění nezmenšuje, naopak stává se nebezpečnější. Něco podobného platí i o vztahu mezi informacemi a názory ve společnosti informační hojnosti - názory udělané z nefiltrovaných informací jsou ještě hloupější a nebezpečnější než názory málo informované. Umberto Eco prorocky viděl největší ohrožení demokracie ve zkáze filtrů, které v minulosti třídily a směrovaly toky informací ve veřejném prostoru, protože nefiltrovaná záplava informací nevede k tvorbě lepších názorů, ale naopak ničí názorotvornou funkci veřejné komunikace. Formulí filtr označme "přirozené" názorové lídry ve společnosti, na které se obracíme, když potřebujeme oddělit relevantní informace od neužitečné informační strusky.
Otec moderního výzkumu médií, rakousko-americký sociolog Paul Lazarsfeld dokázal, že moderní média nefungují jako injekční stříkačky, které by vstřikovaly lidem informace "přímo do hlav" (jak věřil Hitler), ale že tvorba názorů je v demokratických společnostech zásadně ovlivňována autoritou spontánně vznikajících názorových lídrů, kteří svými interpretacemi filtrují informace a předávají je dále "už vytříbené". Chaos dvacátých let a velká hospodářská krize podryly autoritu přirozených názorových lídrů v německé společnosti, lidé se ocitli v mediálním proudu bez filtrů - a nacismus zvítězil. Dopady globalizace a expanze rovnostářského režimu komunikace fungují dnes stejně jako chaos v tehdejším Německu - autorita názorových lídrů slábne.
Ve společnosti informačního nadbytku filtry nezmizely, jen se zmenšily a rozmnožily: každý si může sám aplikovat svůj filtr s cílem vyhnout se "rušivému" setkání s nárokem na pravdu nositelů jiných hledisek, se kterými by jinak bylo nutné se vypořádat v argumentujícím dialogu.
Informační toky už žádný příjemce není schopen uspořádat podle kritérií jako příčinné vztahy či souvislost s tématem, informace se přeskupují "náhodně" do nepředvídaných formací - interpretující subjekt jako by "utonul" v informační záplavě.
Tanec kolem fetišů
Tak jako fakta vidíme vždy jen skrze teorii, kterou ta fakta vyvracejí, nebo potvrzují, i informace vidíme jen skrze názory, do nichž se hodí, nebo naopak nehodí; spory mezi historickými názorovými proudy vyvolávaly poptávku po relevantních informacích, umožňovaly oddělit cenné informace od informační strusky.
Neomezené informační toky ve věku komunikačního nadbytku vyvolaly současný kolaps názorotvorné funkce veřejných prostorů, protože roztříštily historická názorová uskupení. Každý možný názor je utopen v záplavě informací dřív, než dokážeme rozlišit mezi informacemi, které dělá relevantními, a těmi, které jsou jen inflačními digitálními konstrukty. Chybí prodleva nutná k tomu, abychom mezi názorem a informacemi rozeznali vztah relevance. Slavoj Žižek tvrdí, že naše postideologická doba je ve skutečnosti dobou velice ideologickou, ale ideologie tu funguje ve fetišistickém módu jako "ztělesněná lež", ke které se lidé upínají, aby překryli nějakou "nesnesitelnou pravdu". Třeba přimknutí se k fetiši "boj proti korupci" umožňuje naší morální pravici zastřít nesnesitelnou pravdu o tom, že nejvíce nás ohrožuje to, co se děje legálně, jak dokazují třeba stále se vracející finanční krize.
Kolaps demokratických veřejných prostorů dnes zastírá tanec kolem dvou fetišů. Prvním je fetiš transparentnosti, který nám umožňuje smířit se s "nesnesitelnou pravdou", že už dávno nemáme žádnou reálnou kompetenci k rozhodování o tom, co se nás týká.
I když na internetu budou k dispozici všechny informace o tendru na nějakou stavbu, nemůžeme si utvořit na věc legitimní názor, pokud informace nebudou filtrovány "experty", a expertní vědění je z definice netransparentní a oligarchické. Referenda jsou nejrozšířenějším druhem tance kolem fetiše transparentnosti.
Druhým fetišem je antipolitika - obecné denuncování politiky a politických stran jako žab na demokratickém prameni. Přimykáme se k fetiši antipolitiky, abychom se smířili s "nesnesitelnou pravdou", že společnost je depolitizována, že o všem, co je pro nás relevantní, už dávno rozhoduje dobře vycvičená armáda vlivových agentů, expertů a bossů komunikačních strategií úzce svázaných s globálními korporacemi.
Kdykoli se tato antipolitika (zvaná také populismus) organizuje jako "politická síla" (Podemos, Syriza, Occupy Wall Street, Indignados), ukáže se, že na repolitizaci depolitizované společnosti už síly občanů nestačí.
Přijde nějaká Demokracie 4.0 vhodná pro "internet věcí a kyberfyzické systémy", které komunikují a spolupracují mezi sebou a také s "humans"? Věřím, že ano, rozumný názor si na to ale udělat neumím.