24.8.2016

Národy ve věku komunikační hojnosti

Polemika Václava Klause a Jiřího Weigla s mým pojetím "postmoderního demos" ( Právo 13.8. 2016  Demokracie, nebo etnokracie? Demokracie! & odpověď Václava Klause a Jiřího Weigla Právo 18.8.2016) se točí kolem dvou tezí. Tou první je tvrzení, že "národ, kulturní identita, rodina" jsou "základní, objektivně a přirozeně existující determinanty existence člověka a lidské společnosti".

Mé přesvědčení, že národ není něco "přirozeně, evolučně vzniklého", ale kulturní "konstrukt..., lid vychovaný k jednotě masovými výchovnými prostředky moderního státu" a že národy se postupně transformují v "gauckovské společenství různých", vytvořené komunikací, považují mí kritici za "nesmysl".

Jejich druhá teze se týká pojmu kulturní kreolizace, který je namířen proti nostalgii po "dané realitě". Vše, co vnímáme jako "danou realitu", je ve skutečnosti montáží z prvků nalezených v hromadách komunikačního spadu v mediální krajině - je tu pizza s vídeňským řízkem, do všech jazyků pronikající výrazy jako implementovat či coming out, jsou tu blogosféry i nepředvídané "víry" v kyberprostoru, které stahují ke dnu všechna sdělení.

A jsou tu i brýle pro "propojenou" realitu. Uživatel si nasadí helmu, která jej sice odizoluje od okolního prostředí, zároveň pomocí speciální kamery RealSense ale bude možné přenést reálné předměty ze skutečného světa do toho virtuálního - čtu na Novinkách.

cz.

Klaus s Weiglem tvrdí, že pro mě je "bastardizace tradiční Evropy migranty pozitivním cílem, dokonce předpokladem nové demokracie".

Je to zajímavý příznak antiuprchlické para noie: pojem kulturní kreolizace tematizovala už v roce 2009 výstava Altermodern v Tate Gallery, která mapovala vzájemné prolínání se všech kultur, nejen "bastardizaci evropské kultury"; a to v důsledku rozvoje komunikačních technologií, ne uprchlických vln.

* * *

K první tezi. "Dodnes se žádný nový sjednocující společenský mechanismus, než byl vznik moderních států v éře osvícenství, nevytvořil," píšou správně oponenti.

Ale společenský mechanismus vznikání moderních národů nebyla evoluce, ale revoluce, národy vznikaly "velkým bouráním" staletých tradic, které ovšem také "nebyly přirozené", i ty byly kulturními konstrukty svého druhu. Všechny moderní národy jsou kulturní konstrukce, mají své tvůrce a své zápletky - třeba ty "naše slavné prohry", jak říkali Cimrmani - Lipany, Bílou horu, Mnichov, únor 1948, srpen 1968.

K legitimizaci národních států sloužily i mystifikace a legendy, které vymýšleli národní buditelé. Když například Švejk padne omylem do rakouského zajetí, potká v něm Tatara, kterému hned připomene hrdinskou minulost svého národa: "Tak ty seš tedy Tatar..., znáš Jaroslava ze Šternberka? ...Ten vám natřel prdel pod Hostýnem. To ste vod nás jeli, vy kluci tatarský, z Moravy svinským krokem. Patrně vás to ve vašich čítankách neučejí, jako nás to učívali."

Bitva u Hostýna se odehrála v roce 1241 jen v podvrženém Rukopisu královédvorském a Jaroslav ze Šternberka nikdy neexistoval. I tak se ale v roce 1841 v Olomouci konala velkolepá "národní" oslava 600. výročí vítězství nad Tatary u Hostýna. Postavy z podvrženého rukopisu tak významně přispěly k obrození národa; je to "přirozené"?

Otec národa František Palacký převyprávěl husitské války jako zlom v dějinách Čechů, kteří tehdy objevili "své národní poslání" ve světových dějinách - věrnost poznané pravdě. Masaryk to nazval "činem, který nám v plném dosahu uvědomil smysl našich dějin a náš národní program".

A dále to dobře známe: Jirásek převyprávěl Palackého příběh ve svých románech, Nejedlý udělal z komunistů "dědice nejlepších tradic českého lidu - husitů, českých bratří, národních buditelů", Otakar Vávra to celé zfilmoval a my na jeho husitskou tetralogii chodili povinně se školou.

Tato "přirozená a objektivně daná" národní tradice byla ve skutečnosti výsledkem úspěšné komunikační strategie úzké vrstvy vlastenců. Žádný národ nemá nějakou "trvalou esenci", všechny jsou jen proměnlivá společenství sdílených příběhů a představ.

Národní státy vznikaly jen tehdy, když "příběh" vyprávěný historikem byl podpořen vojenskou mocí. O dobytí Království obojí Sicílie Italským královstvím a ustavení jednoho "italského národa" vypráví velkolepý Viscontiho film Gepard, natočený podle stejnojmenného románu Giuseppa Tomasiho di Lampedusy.

O Československu říkali Rakušané, že to byl umělý stát neschopný života. Měli pravdu? Byl jeho rozpad "přirozený"?

Sjednocujícím společenským mechanismem vzniku moderního francouzského národa byla revoluce. Byl ten masakr krále, šlechty, kněží, "vnitřních nepřátel" a vzbouřených Šuanů přirozený? Ke vzniku národních států patří také masový útěk z tradičního venkova, kde je život určen místem narození, do průmyslových měst, kde se lidé osvobozují "od idiotismu rurálního života" (Marx) a volí si své životní cíle nezávisle na rodině, do níž se narodili. Je to "přirozené"? Tři čeští myslitelé přispěli k pochopení procesu vznikání národů. Arnošt Gellner, který v knize Národy a nacionalismus ukázal, že národy vznikají nahrazením loajality k rodinnému etnickému klanu loajalitou ke kulturnímu modelu - z něho národní stát odvozuje svou legitimnost; pražský rodák, později profesor v USA Karl Deutsch, který v knize Nationalism and Social Communication ukázal, jak moderní národy sjednocuje rozvoj komunikace; a Vladimír Macura, který v knize Znamení zrodu nabídl průkopnickou semiologickou analýzu ustavování českého národa malou "vlasteneckou společností".

* * *

K tezi druhé: společnost komunikační hojnosti vyznačuje zkušenost putování v prostoru a čase mediálních krajin - v každém životním stylu je viditelná "bastardní" kulturní vrstva, která koexistuje s vrstvami tradice i s lokálními zvláštnostmi. V kavárně v Děčíně pozoruju Číňanku, má na sobě džíny a triko s nápisem Fair Trade, před sebou cappuccino, skypuje s kýmsi anglicky o své účasti na semináři o EU, studuje asi v Berlíně. Čistota kultur, stejně jako čistota krve, je dávno zašlá mytologie.

Pojem bastardizace kultur použil Salman Rushdie v odpovědi na své odsouzení k smrti fanatickým íránským režimem. Média "dělají svět menším", říká Jan Werich v Baladě z hadrů, "vzdálenosti se prokrátily", čas a prostor ztrácejí moc nad naší identitou, ideje a emoce se přelévají přes všechny politické, sociální a psychologické ba riéry.

Výsledkem není "rozbitá společnost atomizovaných jedinců bez kořenů a tradic", ale tekuté, otevřené, komunikující a efektivně spolupracující "společenství různých", které se ustavuje v globální mediální krajině.

Autoři se posmívají mému pojetí liberální demokracie jako "tekuté vlády nad tekutostí". Označuji tak postmoderní demokracii proto, že legitimnost rozhodování v ní závisí na "tekutých" dohodách mezi občany legitimizovaných argumentací ve veřejném prostoru, ne na "objektivně a přirozeně existujících determinantách" lidské společnosti.

Objektivní determinanty ale existují, to uznávám. Jsou to ekologické a biologické meze ekonomického růstu - například dopady globálního oteplování, genetické manipulace organismů nebo toxických emisí soukromé dopravy na lidské prostředí. Na respektování takových "objektivních determinant" lidské existence se ale právě s těmito dvěma autory není snadné dohodnout.