LISTY 2, 2022

Martina Dobrovolná

O proměnách veřejného prostoru

aneb Bělohradského tázání po nových formách kolektivního jednání a nových typech legitimity

Václav Bělohradský ve své nové knize Čas pléthokracie identifikuje a pojmenovává zásadní strukturální proměny současné postmoderní společnosti. Vyzdvihuje přitom nové formy kolektivního jednání i potřebu odsamozřejmování způsobů, jakým je produkována legitimita současných legálních řádů. Zabývá se formováním veřejného sektoru, který v posledních dekádách pohltila nereflexivní a všeprostupující mediasféra spolu s "digitálními davy". Globální vesnice se svojí instantností a glokálním zasazením podle něj současně nabízí nebývalé možnosti mobilizace a emancipace těch, kdo byli původně "zbaveni práva na řeč".

Proměna veřejného sektoru a procesů, prostřednictvím nichž se formuje rozvažující argumentující obec, ruku v ruce se ztrátou důvěry v tradiční instituce, může podle Bělohradského v konečném důsledku vést až k oslabení pozice velkých politických stran, jejichž politický souboj se v posledních letech mění a redukuje v boj marketingových oddělení, závislý především na finančních objemech investovaných do té které kampaně.

Paralelně s výše zmíněným se ohlašuje příchod "multitudes", tedy věk pléthokracie, který Bělohradský charakterizuje jako věk nesvrchovaných, ale politicky produktivních kritických množství, pro něž je typická jejich tekutost, pomíjivost a především schopnost okamžité reakce na zásadní společenské problémy.

Co zbylo z argumentující obce

První část knihy seznamuje čtenáře s důsledky překotné informační revoluce a se způsoby, jakými se v minulosti konstituoval veřejný prostor jako zdroj racionálního smýšlení a potažmo politického rozhodování.

Digitální věk přinesl bezprecedentní zrychlení komunikačních procesů a období komunikační hojnosti, které se postupně přelilo v proliferaci významů, ztrátu smyslu a éru "postfakticity".

Tento stav trefně vystihuje Bělohradského pojem "digitální mělčiny", odkazující k masifikaci obsahů a "vršení skládek komunikačního odpadu", v nichž upadá schopnost hlubokého a soustředěného čtení. Globální mediasféra založená na vršení informací nedělá veřejnost soudnou, přináší nekonečný boj o pozornost a stírá rozdíl mezi realitou a fikcí. Ve společnosti informačního nadbytku jsou všechny verze fakticity přetížené a vztah mezi označujícím a označovaným se rozpojuje, jak ve svých pracích popsal francouzský filosof a mediální teoretik Jean Baudrillard, který pro tuto zásadní proměnu mediálního prostoru zvolil dnes už rozšířený výraz "hyperrealita". Zobrazované obsahy se stávají zdánlivě reálnějšími než realita sama.

Takové prostředí je pak enormně náchylné k šíření dezinformací a nejrůznějších "fake news". Jeden pokus o výklad reality konkuruje druhému a průvodním jevem se stává masová ztráta důvěry v média a veřejné instituce. Požadavek na transparentnost sdělení tak získává groteskní rysy a Bělohradský hovoří dokonce o "maligní formě transparentnosti", kdy se média mění v platformu, která v sobě nese permanentní potenciál k očerňování jakéhokoliv nepřítele. Úniky tajných dokumentů typu WikiLeaks podle něj přispívají k další ztrátě důvěry občanů ve stát a dosavadní formy politických institucí – krize reprezentace se stává krizí reprezentativní demokracie.

Stává se ale také příležitostí pro ty, jejichž hlas byl v minulosti oslyšen – přístup k masovým médiím je možností, jak problematizovat legitimitu zdánlivě samozřejmých globálních řádů a výzvou k rozkrytí a postupnému demontování patologických hegemonických uspořádání.

V tomto kontextu zůstává veřejný prostor produkující kriticky rozvažující argumentující obec jednou z nejradikálnějších potřeb, otázkou ovšem zůstává, jak kritický dokáže "digitální dav" být a jak trvalé a názorově konzistentní koalice dokáže vyprodukovat (pokud se pléthokracie, tedy vláda částí nad celkem, definuje také jako vláda okamžitě vznikajících a zanikajících jednajících kolektivit).

V tomto ohledu se autor zdá být podporovatelem populismu jako fenoménu, který přináší novou vlnu re-politizace a radikalismu, přičemž vědomě zmiňuje jeho největší hrozby, kterými jsou návrat k nacionalismu a extremismu. Naději vkládá do "humanities", humanitních věd, jejichž pole kritického výkladu společenských změn do velké míry pohltila doktrína neoliberalismu.

Mezi legitimitou a legalitou

Otázky spojené se zásadní proměnou veřejného prostoru a s krizí reprezentace a legitimity pak přirozeně ústí v tázání po historických zdrojích legitimity. Způsoby legitimizace přitom nejsou ahistorické a mění se společně s mutací veřejného prostoru. Současná mediasféra ztrácí schopnost reprezentovat větší politické celky jako politické strany a stává se prostorem jakési zvnitřnělé nedůvěry, současně ale poskytuje výjimečný nástroj ke kritice systému a k masové mobilizaci. Masové protestní akce nových sociálních hnutí rozporují legitimitu současného společenského řádu založeného na nadprodukci a nutkavé spotřebě, v níž hlavní časoprostorovou výhodu získává virtuální kapitál. Často se jedná o hnutí, která establishment nálepkuje jako "populistická", pro Bělohradského ale představují klíčovou trhlinu v systému, v němž legalita nezřídka splývá s legitimitou. Těmto dvěma (a mnoha dalším) pojmům se věnuje v druhé části textu, v němž upozorňuje na problematičnost situace, v níž je legální automaticky interpretováno jako legitimní. Jedním z nejkřiklavějších a nejtragičtějších příkladů z historie jsou norimberské zákony. Autor přitom nachází analogie také v současné epoše, v níž drancování přírody a postupující klimatická změna nezvratně postupují ve svém tempu mimo jiné díky tomu, že likvidace limitovaného životního prostoru na zemi není postavena mimo zákon.

Autor proti sobě staví principy a normy a poukazuje na "ilegální" bojovníky za spravedlnost, kteří nasazují svoji energii v boji za zachování přírody a sebezáchovných principů, i když to odporuje současným platným normám. Proměna veřejného prostoru tak není jenom zdrojem nedůvěry a nihilismu, ale současně umožňuje kladení palčivých otázek a organizaci přímých akcí hnutí typu Extinction Rebellion, stejně jako budování legitimity na základě neustále probíhající komunikace. Celková fragmentárnost a hybridizace globální mediasféry v konečném důsledku koresponduje s postupnou dominancí částí nad celkem – s nástupem pléthokracie.

Pléthokracie jako obnova politiky

Legalita ve své rigidní, normalizované formě dle Bělohradského představuje jednu z forem antipolitiky. Rozhodování v postmoderní společnosti probíhá na základě algoritmů a byrokratické mašinérie, na prvním místě jsou normy, ale ty nemusí nutně implikovat spravedlnost.

Mezi legalitou a etickými principy (např. rovnost) vzniká napětí, což se manifestuje mimo jiné v průběhu uprchlické krize, v rámci níž jsou ve státech jako je Itálie opakovaně souzeni ti, kdo ze solidarity pomáhají uprchlíkům, čímž dochází ke "kriminalizaci solidarity".

Právě chápání legality jen jako pouhého technického aparátu má být dle autora překonáno kvalifikovaným rozvažováním argumentující obce. Smyslem denormalizace legality je potom neustálé upozorňování na napětí mezi legitimitou a legalitou.

Komplexita globální společnosti a krize reprezentace dále dle autora nastoluje situace, které nebude ve stále větší míře možné řešit na základě série dopředu daných pravidel a norem, ale budou vyžadovat průběžnou, nehierarchizovanou a neautoritativní komunikaci mezi mnoha různými aktéry. Končí tak věk politických hegemonií, jejichž reprezentace jako celku selhává, a nastupuje věk pléthokracie, tedy mnohosti a mnohohlasnosti, věk politicky produktivních kritických množství, která se vyznačují odvratem od pevné společenské smlouvy. V příchodu pléthokracie je predikován zrod nového postmoderního kolektivního aktéra, akceschopných zástupů, které budou flexibilně reagovat na nově vznikající společenské problémy a budou se mobilizovat a sdílet zdroje prostřednictvím nových médií.

Bělohradský jde ve své teorii tak daleko, že ohlašuje odeznívání demokracie v tradičním slova smyslu a postupné vyprázdnění volebních mechanismů a fungování klasických politických stran. Jeho úvahy jsou pronikavé a zaslouží pozornost, stejně jako koncepty použité v knize, současně poukazují na to, že samotné uvažování nebude v budoucnu jako řešení stačit a příchod pléthokracie předznamenává jakousi naději v obnovení politiky a návrat kriticky rozvažující argumentující obce. Můžeme jen doufat, že uprostřed globálního informačního chaosu a polyfonie zazní hlasy, které budou co nejpřínosnější pro další vývoj života na této planetě.

Martina Dobrovolná (1986) je příležitostná publicistka, organizátorka kulturních a společenských akcí a happeningů, absolventka sociologie, mediálních studií a žurnalistiky a managementu v kultuře na Fakultě sociálních studií a Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.