5.6.2017

Největší hrozba: vláda politické třídy

Pod titulkem "Volný pád ČSSD nekončí..." se dočítám, že "podle volebního modelu CVVM" by v květnu zvítězilo hnutí ANO s 33 procenty hlasů, ČSSD by dostala 14 procent.

Interpretuji ta data tak, že v očích veřejnosti největší hrozbou pro naši demokracii není úspěch antipolitických lídrů v boji o politický konsensus a následná "oligarchizace" politického rozhodování. Největší hrozbou je ustavení vlády celé politické třídy.

Tou formulí označuji vládu všech "tradičních" stran profesionálních politiků, které spojuje solidarita v boji proti "vetřelcům", ať už ze sféry ekonomické moci, nebo naopak ze sféry občanských aktivit.

A spojuje je také strach z aktivního občanství, jak dokazuje odpor k občanskému centru "Klinika" na Žižkově nebo k občanským iniciativám týkajícím se plánů developerů; dodejme, že "klimakemp" proti těžbě uhlí připravovaný v severních Čechách na červen je dokonce zmíněn v situační zprávě ministerstva vnitra o extremismu. Nejvíce ale hrozí, že strach z vetřelců v systému se skryje za důstojnější masku "obrany demokracie", jak radí Jiří Pehe: "ČSSD si bude muset rozmyslet, zda... chce po volbách spolupracovat především se stranami, které jí pomohou naplnit její levicový program, nebo zda je ochotna...zvážit program Antibabiš... na obranu demokracie, na němž se budou podílet strany napříč politickým spektrem". Je to cesta do pekel.

Dinosauři se prý během miliónů let vyvinuli do tak bizarních tvarů, že již nebyli schopni přežít, jak dokazují paleontologické nálezy. I "tradiční" politické strany jsou dnes takové bizarní zbyrokratizované a hierarchizované organismy, které by mohly přežít, jen pokud se osvobodí od svých "dinosauřích" způsobů a přizpůsobí se rychle přicházející éře globálního přístupu, spolupráce, flexibility a spoluúčasti, která nahradí éru vlastnictví, rigidity ve vztahu mezi kapitálem a prací.

"Antibabiš" místo politického programu znamená identifikovat demokracii s mocenským monopolem stranických dinosaurů, který se rozpadá dokonce i v centralistické a k byrokracii vstřícné Francii. Spojení všech politických stran proti jednomu hnutí je něco podobného jako vyhlášení "výjimečného stavu". K takovému politickému rozhodnutí by musely existovat velmi vážné důvody, jinak se jedná jen o (před)volební trik.

Demokracie založená na navzájem si konkurujících programech politických stran má jednu základní funkci: nabízet voličům programy změn, jejichž zvolením se společnost jako celek může vyhnout katastrofě, k níž by vedlo pokračování statu quo.

Program nedostatečné změny

Právě legitimnost změny, to, že se lidé změny nebojí, že v ní nevidí hrozbu pro své životy, je největší výhodou demokracie. Nedůvěra k ní v epoše ekonomické globalizace plyne z masově sdíleného pocitu, že rozdíly mezi stranami jsou jen volební teátr, že všechny strany jsou stejné.

Jinak řečeno: tradiční politické strany ztrácejí voliče, protože lidé nemají "dostatečný" důvod, aby je volili - změny, které nabízejí, jsou "nedostatečné". Ve vnímání většiny je politická třída parazitní a jejím jediným reál ným zájmem je reprodukce statu quo.

Úplné vyhynutí stranických dinosaurů by odřízlo demokracii od minulosti a destabilizovalo by společnost, přejme si proto, aby tradiční strany se dokázaly proměnit tak, aby mohly přežít v podmínkách ekonomické globalizace, v níž rozvoj globálních trhů se nesmí dít na úkor občanských práv.

Toho ale nejsou schopny než v produktivní konfrontací s antipolitickými hnutími, vznikajícími jak "zezdola", z občanského aktivismu, tak i "seshora", vstupem podnikatelů do politické hry, jako v Itálii, Finsku, USA nebo Česku. Taková konfrontace má své "morální" hranice, nelze se "produktivně konfrontovat" například s hnutími identitárního fundamentalismu, jako je Okamurovo SPD. Naopak dohoda s antipolitickým Pětihvězdičkovým hnutím je třeba pro tradiční strany v Itálii velmi produktivní.

V Česku byla pro transformaci tradičních stran produktivní konfrontace s antipolitickým hnutím ANO, které se vyhnulo identitárnímu fundamentalismu, nemobilizovalo proti EU ani proti "nepřizpůsobivým"; svým požadavkem "efektivity v politickém rozhodování" bylo štikou v politickém rybníce.

V době, v níž zatuhlé mechanismy liberální demokracie musí čelit výzvám globalizace, je setření všech programových rozdílů mezi stranami pod heslem "Antibabiš - náš společný program" největší hrozbou pro naši demokracii. Vyvolat vládní krizi šest měsíců před volbami je příkladem politického oportunismu, který pokles důvěry občanů v autoritu politických elit jen urychluje, jak dokazují poslední průzkumy veřejného mínění.

Hospodský lid vládní krizi vidí zjednodušeně: "politici mezi sebe nikoho nepustí, mají koryta rozdaná".

Úpadek legitimnosti

Nejhorším důsledkem předvolebního oportunismu ČSSD je další úbytek legitimnosti v politickém systému.

Slovem "legitimnost" označme zjednodušeně proces tvorby racionálního konsensu. Konsensus je racionální v té míře, v níž je výsledkem "poučení se" ze zkušeností, které občané s jeho fungováním v minulosti udělali. To je možné jen za předpokladu, že veřejný prostor není černou dírou, v níž se informace ztrácejí, místo aby se zhodnocovaly; že kritéria, podle nichž rozlišujeme mezi zprávou a mystifikací a mezi soudem a lynčem, jsou stabilní a sdílená.

Předčasná volební kampaň přinesla místo veřejné debaty, z níž bychom se mohli poučit o úspěších a neúspěších této vlády, mediální lynč jejího místopředsedy, zahájený na základě nelegálních odposlechů, jejichž autory, celek a kontext veřejnost zatím nezná. Nelegální odposlechy místopředsedy vlády svrchovaného státu soukromými subjekty jsou politickým skandálem, v právních státech by útržky z nich neměly mít žádnou váhu.

V globální vesnici uniklých sdělení je klíčovým předpokladem důvěry v demokracii obrana politické debaty před těmi, kdo se ji snaží redukovat na vypouštění do veřejného prostoru účelově dekontextualizovaných útržků komunikace. Marek Přibil, nepřímý protagonista současné krize, popisuje ve svém poučném románu Svátosti sadistického Boha novinářské prostředí jako obchod s uniklými zprávami a mediálními konstrukcemi. Pokud by mediální prostředí skutečně tomuto obrazu odpovídalo, pak by nezbývalo než smířit se s tím, že obnova autority politických elit je v Česku nemožná.