Časopis Soudce, 2 | 2023
Občanský aktivismus ve věku antropocénu
(Justiční akademie v Kroměříži ve dnech 9.–11. 10. uspořádala seminář Etika v právu, na kterém vystoupil Václav Bělohradský, publikujeme text jeho přednášky).
Etika v právu znamená v době antropocénu v demokratických zemích především "zelený" občanský aktivismus. Před zahájením klimatického summitu v Madridu vydali klimatičtí občanští aktivisté manifest s apokalyptickou výzvou, aby všechny vlády vyhlásily stav "nejvyšší civilizační nouze" a zrušily všechny instituce minulosti, "které klimatickou krizi vytvořily a živí ji". Jejich odpůrci je stejně apokalypticky označili za "teroristy, vrahy kultury, pokrytce, nepřátele lidu, komunisty a zelené fašisty" (třeba hnutí Poslední generace – Letzte Generation nebo Extinction Rebellion).
Apokalyptický tón v politice vyvolává kolaps ducha marginality, jak označuji fakt, že strany spolu soutěží ve volbách o právo navrhovat zákony závazné pro všechny občany, ale pod podmínkou, že vítězství jedněch bude jen marginální, nepřinese totální porážku druhých. Spor o obyvatelnost planety Země je ale bojem o totální, ne marginální vítězství. Takové spory už nelze vyřešit objektivnějším popisem situace, větší neutralitou soudců a větší inkluzivností (univerzálností) hodnot; v politice už nejde o "více či méně", ale o "vše".
Jediným řešením "apokalyptických konfliktů" je vyhlášení výjimečného stavu. "Instituce výjimečného stavu má přechodný charakter. Je orientován na to, aby se opět navrátila normální situace … nikoli tedy na to, aby právo platné v normální situaci nahradil nějakým novým řádem …" (Böckenförde). Nejvýznamnějším rysem klimatické krize je, že výjimečný stav by nebyl "orientován na návrat k normálnímu provozu rozhodovacích a sankcionujících systémů", bylo to přece normální fungování společnosti, které klimatickou krizi způsobilo!
Je občanská neposlušnost po vzoru hnutí Extinction Rebellion nebo Poslední generace jediným legitimním řešením? Petra Gumplová (Universita v Jeně), socioložka specializovaná na otázky globálně spravedlivé governance přírodních zdrojů, napsala: "Klimatický stav nouze není žádný frivolní rétorický obrat. Vyhlásila jej řada vlivných aktérů, jako například EP, papež František, nebo sdružení jedenácti tisíc vědců v deklaraci publikované v časopise BioScience, a konec konců i řada (států) … Klimatické protesty včetně blokád Poslední generace… jako legitimní ultima ratio – poslední možnost, jak donutit vlády k plnění svých vlastních závazků... Klimatické protesty reagují i na to, že demokracie není dobře uzpůsobená k řešení globálního, komplexního a současně urgentního problému, jakým je klimatická změna." (Příliš avantgardní aktér? in A2, 11. 10. 2023, 18).
Cíle občanského aktivismu v antropocénu radikálně přesahují tradiční zarámování politických konfliktů pomocí kategorií jako levice – pravice nebo progresivní – konzervativní.
Co je občanský aktivismus: principy a zákony
Zarámujme si naši úvahu o občanském aktivismu v antropocénu příběhem jedné slepoty, jak ho vypráví Divadlo Potoň v dokumentární inscenaci Terra Apathy. Pojednává o zaniklé obci Horné Opatovce (latinsky Terra Apathy de Grana, maďarsky Felső-Apáthi), která byla zlikvidována usnesením vlády v důsledku nenapravitelně zhoršených životních podmínek. V roce 1953 byla vystavěna severně od obce hliníkárna, jejíž jedovaté emise zabily nejdříve včely, potom ostatní hmyz, rostliny, stromy… zvířata trpěla deformacemi, lidem se často lámaly kosti, zvýšila se neúnosně dětská nemocnost. Životní úroveň měřená příjmy na hlavu se ale prudce zvedala, lidé dobře vydělávali, kupovali si pračky, televize, moderní byty. Nakonec byla obec likvidována, lidé vystěhováni. Režisérka dokumentární inscenace říká v traileru, že je to i náš příběh, je to metafora lidské civilizace, příběh slepoty pozemského lidstva vůči limitům Země, svého domova.
Navrhuji definovat jako občanský ten druh aktivismu, který je legitimizován argumentací na bázi "ústavních principů", vždy relativizující "normalizované" aplikace zákonů a ustálené (Zdeněk Kühn) významy právních pojmů. Ústavní principy jsou stopy po utopii, která je vepsána do každé ústavy jako odkaz na historické ideové dědictví, z něhož se zrodila její zákonodárná energie, nelze je proto přetvořit v pozitivní zákony. Soudní moc rozhodující na bázi principů je proto vždy v konfliktu s preventivním nárokem na poslušnost, který je definiens legality. Zdeněk Kühn (2011) zdůrazňuje, že "rozhodování na základě normy podřazuje skutkovou situaci hypotéze normy, zatímco rozhodování na základě principů vyžaduje, aby soudce zvažoval nakolik nad intencionalitou vepsanou do normy nepřevažují alternativní hlediska inspirovaná principy", a to i přesto, že určitá skutková situace je koherentně podřazena hypotéze normy.
Principy jsou výrazem společně prožívané utopie, kterou argumentující obec překládá do idiomu společných dějin. Výrazem argumentující obec označuji společenství lidí stmelených vědomím dějinné situovanosti všech hledisek a rozhodnutí, které má ve veřejném prostoru demokratických států privilegované postavení. Ostré vědomí historičnosti všech hledisek je "břímě i privilegium" demokratické politické kultury. "Nikdo se nemůže vymknout z této reflexivní relativizace hledisek, jež charakterizuje moderního ducha…" – napsal zakladatel filozofické hermeneutiky Gadamer. Historické vědomí má tak svůj vlastní kategorický imperativ: klást rozhodný odpor pokušení prohlásit vlastní předsudky za univerzálně platná nad-historická ("lidská") práva.
Nyní pár příkladů utopie vepsané do materiálního jádra ústav. Tak například francouzský Ústavní soud (Décision n° 2018-717/718 QPC z 6. července 2018) stanovil, že podle článku 2 ústavy jsou "zásadami republiky svoboda, rovnost, bratrství". Ústava na tento společný ideál odkazuje i ve své preambuli; z toho plyne, že "bratrství je ústavním principem a že občané mají nezrušitelné právo pomoci druhým lidem, nezištně, bez ohledu na legální status jejich pobytu v zemi… Zákonodárce musí zajistit smiřující kompromis mezi principem bratrství a zákony na ochranu veřejného pořádku", které nemohou být s ním v rozporu.
Považujme toto rozhodnutí francouzského soudu za exemplifikaci nadřazenosti "ústavního principu" nad pozitivními zákony: mezi zákonem a principem je mezera, kterou zákonodárci i soudci musí řešit kompromisem, zatímco občanští aktivisté ji okupují svým jednáním. Podstatou právní argumentace je konfrontace normy s utopií, v Kantově slavném pojetí je například "společenská smlouva užitečná utopie; není to historický fakt, přesto ale rozsudek soudu může být spravedlivý, jen když ji předpokládá".
Článek 3 Základních ustanovení vepisuje do italské ústavy princip, který přikazuje vládám usilovat o "odstranění všech překážek, ekonomické nebo sociální povahy, které by omezovaly de facto svobodu a rovnost občanů, a tak jim znemožnily plný rozvoj lidské osobnosti". Výrazům jako "všechny překážky rozvoje" nebo "plný rozvoj lidské osobnosti" nelze dát jednoznačný význam, musí být vždy znovu ustaven veřejným užíváním rozumu – ve sporech argumentující obce.
Nejdůležitějším příkladem občanského aktivismu jsou v současnosti klimatické žaloby. "Spolek Klimatická žaloba minulý rok zažaloval český stát za nečinnost v boji s klimatickou krizí. K žalobě se připojila obec Svatý Jan pod Skalou, jihomoravská pobočka České společnosti ornitologické a čtyři další fyzické osoby." Spolek Klimatická žaloba požadoval, "aby se opatření podnikaná Českou republikou dostala do souladu s cíli Pařížské dohody". Nejvyšší správní soud na to odpověděl, že "nedošlo k závaznému rozpočítání kolektivního závazku mezi jednotlivé členské státy… není zatím jasné, jaké konkrétní požadavky má Česká republika plnit".
Komentář Martina Abela (blog Jiné právo): "Společně s ostatními státy se ČR zavázala usilovat o udržení nárůstu průměrné globální teploty pod určitou hranicí. Uznala, že je potřeba postupovat podle nejlepších dostupných vědeckých poznatků" (čl. 4 odst. 1 Pařížské dohody). Česko má ale nejvyšší emise v přepočtu na obyvatele, ačkoli je vláda vázána ústavou, která občanům zaručuje některá základní práva, klimatická politika ČR jí proto musí vyjít vstříc nezávisle na paktech, které uzavřela s ostatními státy.
Aktivismus tohoto spolku můžeme nazvat občanským právem, opírá se totiž o článek 11 Listiny základních práv a svobod, která je součástí Ústavy ČR. Ten stanoví, že "vlastnictví zavazuje… jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem". O tom, k čemu nás opravňuje a k čemu zavazuje takový ústavní princip, nelze dosáhnout shody bez rozsáhlých a někdy i násilných konfliktů: rozpor mezi principem (ochrana lidského zdraví, přírody, životního prostředí) a zákonem (ochrana soukromého majetku) je v tomto ohledu dramatický. Například jak stanovit zákonem "míru přijatelného poškození lidského zdraví"?
Mezera mezi ústavními principy a historicky ustavenými "normalizovanými" aplikacemi zákonů vymezuje legitimní prostor pro klimatické aktivisty, jejich jednání, jakkoli nelegální, má oporu v článku 11 Listiny práv a svobod, který jejich jednání nesporně ospravedlňuje. Klimatický občanský aktivismus požaduje větší shodu ústavních principů a soudní praxe, takový nárok je vždy legitimní.
Připomeňme si znovu dilema liberálního státu, jak jej klasicky zformuloval Böckenförde (1976): "Liberální, sekularizovaný stát žije z předpokladů, které sám nemůže garantovat. To představuje nejodvážnější krok, který – v zájmu svobody – udělal. Jako liberální stát může na jedné straně existovat, jen pokud se svoboda, již zaručuje svým občanům, reguluje zevnitř, z morální podstaty jednotlivce, a z homogenity společnosti. Na druhé straně ale stát tyto vnitřní regulační síly nemůže garantovat… prostředky právního nátlaku a příkazem autority, protože by tak rezignoval na svou liberálnost a… upadl do totalitního nároku na občany… Diktovat státní ideologii… či hlásat objektivní systém hodnot totiž právě znamená zrušit onu odluku, z níž vyrůstá liberální stát."
Předpoklady, z nichž žije liberální stát, nemohou být zajištěny právním příkazem, jsou ale přítomny ve společnosti jako principy, z nichž těží svou legitimnost občanský aktivismus, který je praktickou etikou demokratických společností.
Občanský aktivismus ve věku antropocénu: deklarace závislosti
Připomeňme si dvě klíčové otázky, na které odpovídá občanský aktivismus v demokratických zemích v epoše antropocénu.
Zaprvé se ve společnosti komunikační revoluce dramaticky komplikuje odpověď na otázku "co je přirozené a co jen konvence". Všechny definice reality se relativizují, jako "historicky omezená" konvence je stále více pociťována i biologická identita, jak dokazují společnost radikálně polarizující diskuze o LGBTQ komunitách. Název jedné debaty Týdeníku Echo je Jsou transženy ženy? Pod tlakem takových otázek se formují post-humanitní vědy. Ernest Gellner napsal ve své klasické knize o nacionalismu, že neexistují národy, jen kultury. Dá se v podobném smyslu říci, že neexistují pohlaví, jen genderové konvence?
Zadruhé se tu komplikuje odpověď na otázku "co je legitimní většina". Současná demokracie se jeví jako převrácená demokracie: posiluje právo každého z nás patřit k nějaké chráněné menšině, k nějaké (více či méně velké) politické, morální i epistemické "bublině", oslabuje tak ale možnost tvořit většiny, které by měly dostatečnou politickou i kulturní legitimnost k tomu, aby mohly měnit zákony a orientaci celé společnosti. Když nemají občané šanci utvořit legitimní většinu, která může "konsensuálně" (ale i revolučně) měnit zákony a kolektivní cíle celé společnosti, je demokracie neefektivní způsob vlády. Po celém světě se množí většiny s velkým deficitem legitimnosti – hesla jako Nejste můj prezident! či násilné demonstrace proti právě zvolené vládě, jsou typickým fenoménem "převrácených demokracií". V době antropocénu je rozhodujícím politickým problémem (ne)možnost utvořit většinu, schopnou legitimně reprezentovat legislativní projekt, který nazvěme Nomos Země.
Aktivní občanství, tento západní ideál, se tak ocitá na křižovatce: má být jeho cílem obnovení role veřejných intelektuálů ve formování demos, nebo je třeba naopak přijmout diferenciaci společnosti do specializovaných sektorů jako nezvratitelný proces, kterému je nutné roli humanitních věd přizpůsobit. Humanitní disciplíny byly modelem veřejného užívání rozumu, pečovali o frónesis, o rozumnost, která podřizuje racionalitu specialistů legitimní ("rozumné") představě o celku společnosti. Mají na tuto roli rezignovat a postavení veřejných intelektuálů obětovat výchově studentů ke specializaci na efektivní komunikaci s vybraným specializovaným sektorem? Mohou specializované diskurzivní strategie nahradit diskurzy veřejných intelektuálů v demokratických společnostech?
V hyperdiferencovaných postmoderních společnostech specializovaných vědění se humanitní vědy samy stávají specializovanými vědami. Mají takové post-humanitní (trans-humanitní?) vědy rezignovat na boj o formování rozumné představy o celku společnosti ve veřejném prostoru?
Definujme si legalitu jako "nárok na preventivní poslušnost" opřenou o argumentaci pomocí norem a proti tomu legitimnost jako "nárok na preventivní neposlušnost", opřenou o argumentaci principy. Občanský aktivismus je tedy občanským jen v té míře, v níž je inspirován napětím mezi normou a principem.
Ve svých posledních publikacích proslulý francouzský sociolog vědy Bruno Latour definuje jako nový sjednocující program pro občanský aktivismus v době antropocénu "návrat na zem" (Ou atterir?). Jaká klec z konvencí nám brání přijmout své pozemšťanství jako přirozenou závislost na pozemském bios, jako conditio humana, jejíž přijetí je osvobozující?
Programem všech moderních politických hnutí byla emancipace – vyvázání co největšího počtu občanů z co největšího počtu časoprostorových a historických pout původní příslušnosti (rodina, třída, země původu či mateřština).
"Deklarace nezávislosti" na sociální struktuře minulé společnosti, na omezující síle času a prostoru, na daných identitách, na nezvolených autoritách, je společným ideologickým základem jak (post)humanitních věd, tak i ústavu liberálně-demokratických průmyslových států. Počet oblastí otevřených lidské volbě (místa, kde žijeme, pravda či víra, naše těla) stále roste a dnes zahrnuje i biologickou identitu lidí.
Globální Dohoda o snížení emisí dává politickou legitimnost nové svrchované instanci – reprezentaci lidstva jako "pozemského společenství". "Vynořila se tak nová kulturní a politická autorita, která nás nutí přemyslet projekt emancipace z hlediska znovuobjevené a vědomě zvolené závislosti na Zemi, jíž jsme součástí" – komentuje Bruno Latour.
Prvním programovým cílem občanského aktivismu v antropocénu musí být úsilí o vyhlášení Deklarace závislosti na Zemi. Ta musí obsahovat čtyři cíle.
Prvním, nejdůležitějším cílem, je vepsání nepřekročitelnosti planetárních limitů lidského jednání do ústav průmyslových států. Jeden z článků v britském deníku The Guardian (13. 9. 2023) ohlašuje například, že "planeta Země se ocitla za hranicemi prostoru, vymezeného vědci lidstvu jako bezpečný pro jeho přežití" na naší planetě. Jedná se o změny klimatu, acidifikaci oceánu, poškození stratosférické ozonové vrstvy, biogeochemické toky fosforu a dusíku, zdroje sladké vody, využití území, ztrátu biologické rozmanitosti, atmosférický aerosol či chemickou kontaminaci: překročení jedné z devíti planetárních mezí může mít katastrofální důsledky pro lidský rozvoj v mnoha velkých oblastech naší planety (srov. www. stockholmresilience.org/research/planetary-boundaries/thenine-planetary-boundaries.html).
Druhým cílem musí být systematické odhalování ve veřejném prostoru odvrácené strany emancipace: německý sociolog Claus Offe zachycuje dvě tváře emancipace (jednu stavěnou na odiv, druhou zamaskovanou) metaforou "páry a ledu". Každá emancipace od závislosti na časoprostorové situovanosti života – těkavé páry je vykoupena expanzí superstruktur (jako jsou dálnice, obchodní řetězce, byrokracie, korporace digitálního provozu typu Google či Facebook) – tuhého ledu. Přírůstky páry se oslavují, o ledu se mlčí. Občanští aktivisté ve věku antropocénu myslí člověka z ledu, ne z páry.
Třetím cílem je ustavení pravidel kontroverzí o ius inventionis, jak navrhuji nazvat právo toho, co bylo vynalezeno, být legitimní částí heterogenního techno-bio-socio kolektivu (human and non-human collectives), ve který technologický vývoj proměnil pozdně moderní společnosti. Hranice takových kolektivů se ustavují v kontroverzích, v nichž lidé odpovídají na otázku, jaké asociace lidských a mimo-lidských aktérů do nich chtějí vpustit. Občanský aktivismus v antropocénu se snaží definovat principy a normy takových kolektivů.
Čtvrtým cílem je ochrana pozornosti jako veřejného statku. Principy ekonomie pozornosti zformuloval počátkem sedmdesátých let H. Simon: "Nadvýroba informací vede k nouzi o pozornost… čím více informací, tím větší nouze o pozornost." Podle jakých kritérií alokovat nedostatkovou pozornost, kdo nebo jaká instituce má dost veřejně uznávané autority k tomu, stanovit rozdíl mezi relevantními a irelevantními informacemi?
Pozornost je druhem veřejného statku na hranici mezi biologií (kdo má hlad věnuje pozornost potravě) a kulturou (vzdělání nám přikazuje věnovat pozornost závažným tématům). Boj o kontrolu kritérií, podle nichž masy alokují pozornost, je základní formou politického soupeření v beznadějně polarizovaných společnostech hyperkomunikace. Jedním z velkých cílů občanského aktivismu musí být klást odpor gigantickým korporacím (Google, Yahoo), které skladují naši pozornost na svých serverech v podobě algoritmů a kšeftují s ní. Jinak hrozí, že směnná hodnota pozornosti poroste, až zcela pohltí užitnou hodnotu informací.