Přežije demokracie velký okřik většin?

Nastala výjimečná politická situace: pokrokové i konzervativní intelektuální elity protestují proti demokraticky zvolené většině v USA, Itálii nebo Česku tak radikálně, že zdá se odmítají jako nelegitimní i samotný majority rule - princip, podle něhož větší počet hlasů dává právo na vládní moc.

Přežije demokracie takový protest?

Jan Keller připomněl nedávno (Právo, 26. 11), že rozdíl mezi totalitarismem a demokracií není jen ve způsobu, jak se vládne, ale také ve způsobu, jak se protestuje, kdybychom připustili, píše "že lidé mají právo bojovat proti oběma systémům stejnými prostředky", rozdíl mezi nimi by ztratil smysl. Pokusy "ulice" svrhnout demokraticky zvolenou vládu mohou být legitimizovány jen tím, že vládu prohlásíme za "polodiktaturu" nebo za výsledek "vlivu" cizí mocnosti: "spojíme-li poplašné zprávy o polodiktátorském režimu se spekulacemi o zásazích cizí mocnosti", rozdíl mezi totalitou a demokracií se vytratí.

To, co Jan Keller popisuje na českém příkladu, platí dnes pro celý euroamerický systém demokratického vládnutí. Když nějaký režim definuji jako "totalitní", nelze proti němu protestovat, je nutné být jeho "disidentem". Mezi protestem a disentem je klíčový rozdíl: kdo protestuje, chce vnést do politického rozhodování "mocí opominuté" hledisko, a tak systém vylepšit, je to druh spolupráce; naopak disident odmítá režim jako nesmyslný (dis-sens), nesnaží se ho doplnit o "opominutá" hlediska, ale odhalit jeho nenapravitelnou absurditu.

Jinak řečeno: demokracie je systém utilitaristický, zalíbil se proto počestným protestantským "kšeftařům a podnikatelům". Minimální podmínkou jeho fungování je, že vítězové "nesmějí chtít" být vítězi totálními, mohou třeba zvýšit poraženým daně, ale ne je vyvlastnit. To znamená, že je třeba v demokratické politické kultuře umlčet instance fanatické, usilující o totální zničení nepřítele jako představitele Satana - lži a nenávisti.

Od mlčení teologů k mlčení ideologů

V dějinách moderních států se demokratický prostor vládnutí začal ustavovat příkazem "Mlčte teologové!. Náboženští fanatici strhávali společnost do nekonečných občanských válek, proto bylo třeba autoritu vladaře postavit nad ně: zdrojem moci tak přestala být (náboženská) pravda, stala se jím sociální smlouva, neboli "rozumem zdůvodněné" rozhodnutí jednotlivců přenést svá nezadatelná práva na vladaře s cílem zajistit si tak "občanský mír".

Krásným slovem okřik vypůjčeným ze čtyři sta let starého spisu Na nedbalého Čecha učiněný okřik Pavla Stránského označím příkaz k mlčení daný náboženským fanatikům na počátku moderního státu: ten přísný okřik udělal z nesnášenlivých bojovníků za "boží pravdu" občany, jejichž společná práva a svobody garantuje autorita vladaře.

Teologové zmlkli, ale na jejich místo se začali drát jiní fanatici. Mám na mysli intelektuály - revolucionáře, kteří chtěli "svět nejen různě interpretovat, ale také jej měnit". Jejich revoluční hesla, která Milan Kundera popsal nesmrtelně jako přepisování politiky do špatných lyrických veršů, byla stejně nesnášenlivá jako náboženské pravdy. Revolucionáři naráželi ale na odpor "svědků vyvratitelnosti světa" (Jiří Gruša), kteří vytrvale hájili životní světy lidí, které revoluce vybagrovávaly - od té velké francouzské přes anglickou průmyslovou až po tu sovětskou; obhájci lidských životních světů nakonec zvítězili.

V roce 1989 byl věk nelítostných manažerů revoluční změny světa definitivně vystřídán věkem rychlých změn uvnitř našeho světa, ne světa vcelku! Druhý velký okřik, vymezující demokratickou politickou kulturu, říká tedy Zmlkněte ideologové!

Monstra z nebezpečných mělčin?

Prudký rozvoj informačních technologií radikálně snížil náklady na produkci a šíření textů a hypertextů, ale závratně zvýšil náklady na pozornost, kterou vyžaduje jejich "rozumějící" interpretace. Americký spisovatel Nicolas Carr hovoří o "nebezpečných mělčinách", které se tvoří v našich veřejných prostorech. Vše, co vyžaduje pozornost a soustředění, v nich uvázne.

V těch neprobádaných internetových "mělčinách" se formují většiny, kterým významná část intelektuálních elit upírá jako nějakým monstrům z páchnoucích bažin jakoukoli kulturní legitimnost. A tak je všude kolem nás - nejhlasitěji ale v trumpovských USA - slyšet třetí velký okřik: Mlčte většiny! - vaše instance jsou postpravdivé slepence fake news, šířených "trolly ve službách Moskvy" nebo nějakých spiklenců. Takovým instancím "nestačí říci Ne, protože uvrhly USA do zcela nepřijatelného stavu... který vyžaduje radikální změnu" - řekla slavná intelektuálka Naomi Klein, jejíž dva světové bestsellery Bez Loga a Toto mění vše významně ovlivnily naše představy o budoucnosti současného kapitalismu. Je to extrémní příklad toho, o čem píše Jan Keller: rozdíl mezi demokracií a totalitarismem mizí, a vytrácí se proto i rozdíl mezi protesty a disentem.

Co znamená pro budoucnost poválečných demokracií fakt, že instance většin formujících se v "nebezpečných mělčinách" jsou delegitimizovány stejně radikálně jako v minulosti instance nábožensky nebo ideologicky zaslepené? Jestliže většiny ztratily legitimizační funkci v demokratických systémech, kdo, nebo co je má nahradit?

Co zbyde z demokracie, když tento velký okřik většin bude úspěšný?