Ochotnými pomahači? Děkuji ne!

Bývalí ministři zahraničí Karel Schwarzenberg, Lubomír Zaorálek a stávající ministr Tomáš Petříček upozornili (Právo, 23. 5.) na tíživé "lidskoprávní a humanitární dopady" anexe části palestinského území, kterou předpokládá "mírový" plán prezidenta Trumpa. V textu čteme například: "Od konce studené války zaujímala většina mezinárodního společenství včetně EU a všech jejích členů, ale i včetně Spojených států jednoznačný a konzistentní postoj ohledně nutnosti dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu." Plánovaná anexe by byla nejen v rozporu s mezinárodním právem, ale pohřbila by i "dvoustátní řešení" - možnost vzniku životaschopného palestinského státu.

V odpovědi nazvané výmluvně Odmítáme podrážet Izrael Mirek Topolánek, Alexandr Vondra, Cyril Svoboda a Jan Kohout (Právo, 26. 5.) naopak tvrdí, že EU "je neschopná" situaci řešit; mluví o "neblahých praktikách vedení EU" a vyslovují dokonce podezření, že článek vznikl "na objednávku vysokého představitele EU Josepha Borrella, jemuž české spojenectví s Izraelem není po chuti". V iniciativě vidí "snahu obětovat Izrael jako strategického partnera výměnou za imaginární pozitivní body v Bruselu". V jejich pohledu je veřejná diskuse se spojenci zradou: "Chceme-li příteli a spojenci sdělit něco nepříjemného, učiníme to z očí do očí, a ne veřejně přes média."

Nejsou ale skutečnými českými přáteli Izraele ti, kdo ho varují před negativním dopadem anexe? Karel Schwarzenberg (Právo, 30. 5.) je o tom přesvědčen: právě to, že jsme "nejvěrnější a nejstarší spojenci Izraele na světě", nás zavazuje říci příteli pravdu, když chybuje. Jádrem tohoto sporu je tak zdánlivě abstraktní otázka: Na jakou řeč má právo spojenec, co je přátelský diskurz a jakou roli hraje v mezinárodní politice?

Loajalita k evropským institucím

Především dvě poznámky: Nejčastěji opakovanou námitkou proti kritice americko-izraelského mírového plánu je, že uráží "hlavního garanta naší národní bezpečnosti USA". Stát, který se řídí heslem America First, nemůže ale být garantem ničí (ani své vlastní) bezpečnosti; iracionální a sebestředná bezohlednost zakódovaná v tom hesle ohrožuje jakoukoli důvěru států a národů v mezinárodní řád. Ostatně překotný úprk USA ze všech mezinárodních organizací ukazuje, že nedůvěra k roli USA ve světě je oprávněná.

A zadruhé formulace jako "chtějí si šplhnout v Bruselu" ukazují, že autoři kritické reakce necítí žádnou loajalitu vůči institucím sjednocující se Evropy. Petr Drulák to shrnul: "Česko je součástí bruselských institucí, účastníme se rozhodování a přispíváme do rozpočtu. Bruselské instituce (jakkoli nedokonalé) jsou... naše a je na místě k nim cítit... loajalitu. Izrael... zůstává cizí velmocí a (loajalita) vůči institucím cizí velmoci... nesmí nikdy přebít loajalitu vůči vlastním institucím."

Jak napsal Jan Rychlík, v tomto sporu nejde o Izrael, ale o to "zda je dovoleno kritizovat zahraniční politiku USA" (Právo 28. 5.). Střetávají se tu dva rozdílné evropské diskurzy, které se zformovaly v reakci na posilování amerického unipolarismu obecně a na americkou invazi do Iráku zvláště. EU se tenkrát rozlomila na "staré" státy jako Německo a Francie, které odmítaly intervenci do Iráku zdůvodněnou lží o zbraních hromadného ničení, a nové státy, které bezvýhradně podporovaly v zájmu své bezpečnosti americkou mezinárodní politiku.

Historicky se tehdy státy EU rozpadly na spojence a ochotné pomahače (coalition of willing). Rozdíl mezi nimi zachycuje formule Nejdříve si my Američané zvolíme své cíle, a pak budeme hledat "ochotné pomahače" k jejich realizaci; spojenci naopak vedou mezi sebou dialog o volbě cílů, o jejich morální a politické legitimnosti. "Tradicí Evropy není jednota, ale hledání toho, co sjednocuje" - řekl kdysi Jan Patočka. Spojenci volí své cíle společně a společně nesou odpovědnost za jejich realizaci a dopady, ochotní pomahači slouží hegemonovi, o jeho cílech nediskutují. Toto rozštěpení tvoří bohužel dodnes důležitou vnitřní hranici mezi státy EU.

Být spojenci a vědět proč

Položme tu otázku obecněji: Má malý národ právo na jinou roli, než je role ochotného pomahače? Neohrozil by kritikou cílů hegemona svou bezpečnost? Nepoučila nás ale mnichovská zrada Francie jednou provždy, že ochotné pomahačství (a dodejme, že prvorepubliková podřízenost Československa francouzským zahraničně politickým zájmům byla nedůstojně totální) není žádnou zárukou bezpečnosti malého státu?

V síti obíhá mnoho citací z projevů Winstona Churchilla, třeba tato: Daň, kterou platíme za velikost, je zodpovědnost. Jestliže daní za velikost je odpovědnost, je daní za malost povinnost vést jen "pomahačský" diskurz s garantem své bezpečnosti? Typickými představiteli takového diskurzu ve vztahu k USA jsou v českém veřejném prostoru Alexandr Vondra a Václav Havel.

Dva příklady: Když Noam Chomsky právem připomenul, že disidenti ve východní Evropě byli privilegovaní ve srovnání s disidenty v Latinské Americe, kde byli s podporou USA vystaveni krutým represím (Chile, Argentina, Salvador), a že Václav Havel ve svém projevu před Kongresem nazval USA "obránci svobody a sklidil za to aplaus", ale o utrpení latinskoamerických disidentů se nezmínil, Alexandr Vondra odpověděl (ČTK.): "Absolutně nechápu, jak antisemitské a protikapitalistické postoje tohoto nešťastníka může u nás brát někdo s respektem. V době, kdy tu lidé jako Havel seděli za svobodu v komunistickém vězení, on z bostonských kaváren obhajoval genocidu Pol Pota v Kambodži.Bude-li svět kecům takových lidí znovu obdivně naslouchat, skončí to znovu v koncentráku nebo v gulagu".

Nad morální a politickou (ne)legitimností amerických cílů v Latinské Americe ale uvažovalo mnoho amerických historiků i politiků. Permanentní krize na "zadním dvorku USA", jak se Latinská Amerika nazývá, nejsou "kecy nešťastníka", ale klíčové politické téma 20. století (Udělali jsme strašné chyby! - M. Albrightová, BBC 4. 12. 1998).

Druhým příkladem je projev Václava Havla v kanadském parlamentu v roce 1999. K útoku na Jugoslávii bez mandátu OSN, tomuto brutálnímu porušení mezinárodního práva, prohlásil: "NATO vede v Jugoslávii zřejmě první válku vůbec, která není vedena jménem zájmů, ale jménem určitých principů a hodnot." Válka proti Jugoslávii považuji za iniciativu M. Albright, inspirovanou ideologií moralismu Václava Havla. Ten pak spoluautorstvím Dopisu osmi na podporu Bushovy invaze do Iráku zdůvodněné fake news o zbraních hromadného ničení svůj "ochotně pomahačský" diskurz stvrdil. Nikdy také nevyužil své morální autority třeba k veřejné kritice policejního násilí na černých Američanech či bezprávního postavení zajatců v táborech jako Guantánamo nebo Camp Bondsteel (základna USA v Kosovu, o níž čteme ve wikipedii: Camp Bondsteel is not open to inspections by the Committee for the Prevention of Torture (CPT), which has the right to visit all "places of detention" of the member states of the Council of Europe. Negotiations with KFOR were underway, but they have been suspended since Kosovo's unilateral declaration of independence was not recognized by the Council of Europe. The United States Army had been criticized for using the base as a detention facility housing the detainees who were suspected of terrorism. In November 2005, Alvaro Gil-Robles, the human rights envoy of the Council of Europe, described the camp as a "smaller version of Guantanamo" following a visit. The US Army denied the accusation and stated that there were no secret detention facilities in the Camp).

Je-li ochotné pomahačství ve vztahu k mocnému spojenci daní za malost, musíme ji odmítnout platit. Mít mnoho ochotných pomahačů a málo spojenců je jistě nejhorším možným údělem mocných států, naštěstí ale jak v Izraeli, tak v USA nechybí politici, kteří hledají především spojence.