8.3.2018

Strach z postpravdivých většin?

Výraznou tendencí současné doby jsou delegitimizující útoky na většiny, které se formují v novém postpravdivém veřejném prostoru sociálních médií, blogosfér, fake news a nefiltrovaných informací.

Katalyzátorem strachu ze vzpurných většin je instituce referenda. "Končím s korektní tolerancí hlupáků a blbců. Nechci, aby o mně rozhodovali nevzdělanci a tupci, ignoranti s fašistickými sklony a manipulovatelné mozkové trosky... V referendu má mít můj hlas stejnou hodnotu jako někoho, kdo tráví veškerý svůj volný čas... u piva...?" - ptá se známá novinářka.

Jsou většiny, jako je ta, která si zvolila Trumpa prezidentem USA, výsledkem demokratizace veřejného prostoru nebo naopak důsledkem jeho "velkého regresu" vyvolaného novými komunikačními technologiemi? Postoj české novinářky je jen přímočařejší variantou převládajících reakcí kulturních a mediálních elit na volební úspěch lídrů, jako je Trump nebo Miloš Zeman; a také na překvapivý antieuropeismus a jednoznačný rasismus části českého veřejného mínění: "Vepřín je užitečnější než Cikáni" a "máme ustoupit z toho, že jsme Češi" - zní po hospodách v zemi, která je ekonomicky od svého vzniku totálně závislá na své integraci do demokratické Evropy.

Právo na nepravdu

Podívejme se na různé formy devalvace veřejného mínění u nás. Jiří Drahoš například nepochybuje o tom, že "názory veřejnosti v českých parlamentních volbách ovlivňovala média propojená s ruskou tajnou službou"; tvrdí také, že "je zcela evidentní, že Rusko ovlivňovalo volby v USA, ve Francii a v Německu...".

Veřejnost je historický fenomén, má v euroamerické tradici dlouhé dějiny, vyvíjí se podle vlastních zákonů, nelze ji snadno ovlivňovat. České veřejné mínění například charakterizuje po celé trvání naší demokracie "opozice vůči politice místo politické opozice", jak jsem mnohokrát napsal; americká veřejnost je zase snadno manipulovatelná v důsledku kruté nerovnosti v přístupu ke vzdělání, a tím i nedostatečného prosakování "vyšší" kultury do celku americké společnosti.

"Lidé se často rozhodují iracionálně jen na základě pocitů, které v nich vyvolávají emotivně podané příběhy, které ovšem nemusí mít vůbec žádný reálný základ" - řekl před časem ředitel BIS.

Z šíření takových příběhů byla v minulosti obviněna celá řada umělců a intelektuálů všude po světě, u nás pak byli odsuzováni na dlouhá léta do vězení. Po celá padesátá léta bylo v USA nebezpečné psát o třídní nerovnosti a vzpomínám si, že česká pravice navrhovala někdy v devadesátých letech výraz třídní boj zakázat. Mediální expert Jan Jirák připomenul nedávno, že "v demokratických poměrech" právo na nepravdu je součástí svobody projevu. Samozřejmě že má pravdu, jinak bychom mohli zakázat třeba křesťanství, které je na fake news postaveno, vždyť peklo je v evropských dějinách nejvýznamnějším příkladem poplašné zprávy a zastrašování veřejnosti. Právo veřejnosti na nepravdu je neoddělitelné od práva na pravdu, protože rozdíl mezi pravdou a nepravdou se vyjevuje jen v jejich vzájemném sporu ve svobodném veřejném prostoru.

Tři masové společnosti

Tato vlna nedůvěry ve veřejnost je jen variací na apokalyptické teorie "vzpoury mas" proti elitám osvícenského státu, které byly velmi vlivné na konci 19. století. Můžeme rozlišit tři typy mas.

První "masa" je spojena s přesunem pracovní síly ze zemědělství do průmyslové výroby, se vznikáním průmyslových měst, urbánního prostoru, kde člověk měl možnost vysvobodit se "z idiotismu rurálního života" a přetrhat "pestré feudální svazky, poutající ho k jeho přirozenému představenému", jak napsal Marx o buržoazní revoluci.

Druhý typ masové společnosti vytvořila technologická revoluce v komunikaci, o kterou Hitler opřel svou antidemokratickou a Roosevelt svou demokratickou moc ("Německá revoluce... by se nemohla odehrát bez rozhlasu"- prohlásil Goebbels; a bez rozhlasových Hovorů u krbu by se Rooseveltův New Deal nestal většinovou ideologií v USA).

Metaforou druhé masové společnosti je pojetí médií jako injekční stříkačky, jíž aktivní centra vstřikují do myslí pasivních periférií ideje a emoce. Nadvláda TV pak vytvořila elektronickou globální vesnici, v níž jsme všichni sousedé, známe důvěrně hlasy a pohyby těch, kteří nám vládnou, hranice mezi "my" a "oni" je stále méně ospravedlnitelná. Jaký typ demokracie převládne v globální vesnici?

Ve třetí masové společnosti vládne dav digitalizovaný. A situace se obrátila: hyperaktivní periférie zaplavují veřejný prostor "nefiltrovanými" sděleními, centra ztrácejí svou roli arbitrů vyšších hodnot, racionality a soudnosti.

Kategorie pravda byla vždy konstitutivní charakteristikou centra, proto nazýváme společnost, v níž elity ztratily svou hegemonii nad veřejným prostorem, postpravdivou; nový aktivismus periférií rozvrací tradiční kulturní hierarchie, je proto vnímán elitami jako "skandál".

Kritika druhé a třetí masové společnosti vyrůstá z pojmosloví strachu, které se ustavilo už na konci 19. století. Prvním jeho tvůrcem byl italský sociolog Scipio Sighele v knize Zločinný dav (1891). Formuluje v ní základní axiomy vědy o náhlých, heterogenních a neorganických uskupeních lidí, spojených v celek nápodobou, sugescí a psychickým kvasem.

Pro masy je charakteristická nerovnováha mezi emocemi a argumentací a mezi potřebou porozumět a potřebou zjednodušení; dav je v jeho výkladu silou antiintelektuální a nebezpečnou, které "je třeba se bát vždy a spojovat s ní nějakou naději jen zřídkakdy".

V roce 1895 vojenský lékař Gustave Le Bon vydává knihu Psychologie davů, v níž dav pojímá jako "provizorní kolektivní bytost", která má zcela jiné vlastnosti než jednotlivci, z nichž se skládá. Sám fakt množství jim dává pocit síly, kterou morální zábrany nejsou schopny omezit: uvnitř masy se rozpouští vědomá osobnost, převažuje nevědomá a kolektivní "nákazou" se šířící orientace na jednu vsugerovanou ideu.

"Patřit k mase znamená sestoupit na civilizačním žebříčku o mnoho příček níže", masa je proměnlivá, hněvivá, snadno ovlivnitelná a nezodpovědná. Masy neznají "žízeň po pravdě" ani pochyby, hladovějí po iluzích, mezi fakty a představami nedělají rozdíl - revoluce jsou vždy "důsledkem rozpadu jedné velké jistoty".

Ve světovém bestselleru třicátých let Vzpoura davů španělský filozof Ortega y Gasset tvrdí, že "při dobrém uspořádání veřejných záležitostí je dav to, co nejedná samo od sebe, přišel na svět, aby byl řízen, veden, organizován, až by přestal být davem... potřebuje svůj život podřizovat vyšší instanci, tvořené vybranými menšinami". Masy odmítají podřídit se kompetenci elit, paralyzují tvorbu veřejného mínění, a znemožňují tak vládnutí, pojaté "jako duchovní moc", jejímž může být násilí jen dočasným surogátem.

Elity v panice

Prudký a nefiltrovaný oběh informací v globálních sítích vyvolal paniku z neřízené a nehierarchizované komunikace mezi elitami všech demokratických zemí. A ta panika ovládla i globální kulturní průmysl (včetně Hollywoodu a euroamerického univerzitního establishmentu), který považuje zvolení Trumpa prezidentem za iracionální reakci mas na rizika globalizace a neoliberálních politik.

Nářek nad nevzdělanými a nezodpovědnými většinovými periferiemi, které překřikují vzdělaná a zodpovědná menšinová centra, ohrožuje demokracii mnohem více než sám nový aktivismus periférií, protože legitimizuje požadavek "dedemokratizace" veřejného prostoru.

Nepoučuje nás ale nedávná euroamerická minulost, že největší a nejkrutější obludnosti (včetně stalinismu a nacismu) prosazovali především vzdělaní intelektuálové a univerzitní profesoři, kteří "pro každý problém mají předem připraveno jedno špatné řešení" (W. Churchill)? Vzpurná většina, která si zvolila Trumpa, je autentickou zprávou o americké společnosti, kterou teorie o "vlivu ruských hackerů" mohou jen přechodně zastřít.

Připomíná mi to reakci českých kulturních elit na masový úspěch TV Nova v devadesátých letech. Viděly v něm výsledek "tržního" nadbíhání soukromých TV masovému nevkusu, ve skutečnosti byl ale její úspěch výsledkem "osvobození" publika od politické kontroly: iluze o "výjimečné kulturnosti" českého národa se zhroutily, fronty před knihkupectvími z komunistické minulosti nebyly než jedním z projevů nedostatkové ekonomiky. Nejdůležitější ale je, že vtržení soukromých TV do veřejného prostoru vedlo v konečném součtu k prohloubení demokracie, protože přineslo větší různorodost a diverzitu informací.

Proti nové rétorice reakce

Apokalyptické vize třetí masové společnosti jako nebezpečné nadvlády postpravdivého "digitálního" davu jsou ve skutečnosti návratem k elitářským stereotypům, odvozeným z liberální kritiky masové společnosti z minulého století.

Americký historik idejí Albert Hirschman nazval způsob myšlení, který charakterizuje strach z demokratizace - ze stálého rozšiřování "práv občanů" - rétorikou reakce. Práva politická a sociální například ohrožují v jejich pohledu svobody zajištěné právy občanskými, protože všeobecné hlasovací právo povede k oslabení omezení moci a k nelegitimní redistribuci soukromého bohatství. Vývoj demokracie ve 20. století rétoriku reakce vyvrátil, rozšiřování práv občanů přineslo prohloubení liberálních svobod, ne jejich zničení.

V reakci na demokratizaci komunikace ve třetí masové společnosti kulturní elity používají podobnou rétoriku reakce jako v minulosti liberální odpůrci rozšiřování práv. Přes všechna rizika, která vznik druhé masové společnosti vnesl do moderní společnosti, posílil nakonec šíření informací, a tím i občanskou kontrolu ekonomické a politické moci elit.

Podobně třetí masová společnost umožňuje prohloubení demokracie tím, že nový mediální aktivismus periférií překonává jejich vazalský vztah k centrům, tvořený politickými stranami, které jsou tak přinuceny svůj nárok na hegemonii znovu (a hlouběji) legitimizovat. Masy vzniklé v důsledku expanze sociálních médií rozbily ustálené hodnotové hierarchie a vedly k prohloubení rovnosti mezi aktéry komunikace. Tradiční elity frustrované ze ztráty hegemonie nad perifériemi v epoše decentralizované komunikace reagují požadavkem paternalistické cenzury veřejného prostoru.

V odporu proti této hrozbě - mnohem nebezpečnější než šíření nepravd - se musíme opřít o strany "pirátské", jejichž technologický optimismus a důvěra v komunikační aktivismus mas jsou účinnou protilátkou k nové rétorice reakce.

Rozdíl mezi pravdou a nepravdou se vyjevuje jen v jejich vzájemném sporu ve svobodném veřejném prostoru