8. 6. 2023

Vrátí se levice do parlamentu?

Nevyžádané rady skalním socdemákům

Na jedné kresbě Vladimíra Jiránka stojí dva námořníci na prázdné palubě lodi a jeden druhému říká: "První opouštějí potápějící se loď myšlenky." Platí to bezvýhradně o politických stranách: potápějící se sociální demokracii opouštějí myšlenky, ačkoli byla donedávna pohostinným domovem nejvlivnější myšlenky 20. století – racionálního reformismu inspirovaného ideou sociálního státu. Reformismem polidštěný demokratický kapitalismus získal historickou převahu nad všemi revolučními alternativami.

Socdemáci byli čtenáři mnoha knih, nebyli fanatiky "jedné knihy", jak kdysi napsal Peroutka. Boje o sociální stát nevedli pod vlajkou rudou, vlála nad nimi "vlajka šedivá", vlajka trpělivého pragmatismu: nenabídla revoluci, jen konsenzuální updaty systému. Jejich hlavním obsahem byla větší inkluzivita státu a jeho elit, pokrok dostal pevný směr – růst práv: od práv občanských (omezení moci vladaře ústavou) přes práva politická (volba legislativní moci) až k právům sociálním (nikdo nesmí být vyloučen z bohatství společnosti).

Sociální stát se ale byrokratizoval, slétly se na něj různé mafie, měnil se na plýtvavého neefektivního molocha. To vedlo v sedmdesátých letech ke konfrontaci s neoliberální politickou filosofií, v níž levice neobstála, podcenila odpor nových flexibilních generací k centralizaci, k redukci aktivní solidarity mezi lidmi na byrokracii sociálního státu. Neoliberalismus převládl na desetiletí, transformace socialistických ekonomik nedostatku v tržní ekonomiky hojnosti se děly pod taktovkou neoliberálních oligarchií. Jejich programem byl Washingtonský konsenzus – privatizace, deregulace, snižování veřejných výdajů.

Globalizace, která se rozběhla po pádu komunismu, byla opakem imperialismu: bořila hegemonie, delegitimizovala víru v neměnné esence národů, rozmnožovala centra, osvobozovala periferie od imperativu "Speek White, chceš-li být člověkem!". V hegemonních státech světového řádu ale globalizace vyvolala identitární paniku a následně prudký růst poptávky po identitárním dogmatismu. Internacionalistická demokratická levice začala ztrácet konsenzus.

V reakci na formování nových alternativních center světa se Západ, dosavadní hegemon světového řádu, pokusil o reimperializaci globalizace. Euroamerická levice propásla historickou šanci bojovat za to, co bylo v globalizaci osvobozující – oslabování národních států a následné formování globální občanské společnosti; nenašla ani odvahu klást historicky zdůvodněný odpor americkému unipolarismu, který je ve smrtelném rozporu s evropskou vírou v uspořádání světa jako racionální dohody mezi pluralitou navzájem se uznávajících aktérů, z nichž žádný není zaháněn do kouta a slepých uliček.

Myšlenky vyvolává ve společnosti to, co v ní lidé prožívají jako "povážlivé". Průmyslovou revoluci provázela od počátku "povážlivá" otázka sociální nespravedlnosti, na konci minulého století se ale vynořily nové "zlomově povážlivé" otázky, které přinesl příchod antropocénu – věku lidské zodpovědnosti za planetu. Na ně nelze nalézt odpověď bez radikálního přehodnocení dvou článků socdemáckého kréda: víry v emancipační roli technologického pokroku a v nedotknutelnost "zájmů pracujících".

Sociální demokracie nedokázala s vlajkou zelenou, co se jí v minulém století podařilo s vlajkou rudou: nedokázala z ní udělat (v Peroutkově pragmatickém smyslu) vlajku šedivou – řešit povážlivé problémy antropocénu důslednými a (v maximální možné míře i) konsenzuálními updaty systému.

Co je v naší době povážlivé, co by mělo "vyvolávat myšlení"?

Volby a pokrytectví

Vymezme si pole povážlivého v naší době dvěma krajními póly. Prvním je velmi povážlivá redukce demokracie na volby, na toto "fosilní palivo demokracie" (David Van Reybrouck), které ji kdysi pohánělo, ale dnes ji zamořuje jedovatými emisemi. Současnou podobu demokracie označujeme slovem postdemokracie (Colin Crouch), její povážlivou charakteristikou je odcizení voleb veřejnému užívání rozumu (Kant) – dialogické argumentaci ve veřejném prostoru; volby ještě existují, už dlouho ale nemají s procesem formování "demos" nic společného. Veřejné předvolební debaty jsou spektáklem, jehož témata prosívají nájemní specialisté na techniky přesvědčování a vybírají ta, která lichotí masovým stereotypům.

Redukce politiky na volby přinesla vyprázdnění politické komunikace: volební mlýnek všechny myšlenky semele na hesla, která paralyzují "soudnost veřejnosti". Brutální součástí volebních kampaní jsou uměle spouštěné záplavy uniklých sdělení, jejich oběti jsou proti nim bezbranné, na jejich pravdivosti nezáleží.

Kvalita demokracie závisí na kvalitě názorů, kvalita názorů na kvalitě veřejného prostoru. Ten byl ale pohlcen mediasférou a veřejné užívání rozumu bylo nuceně vysídleno na její periferii, kde (chci věřit) na sebe jednou vezme podobu nové "paralelní polis".

Nezadržitelné upadání autority zvolených většin vyvolává permanentní krizi demokratického vládnutí (Nejste můj prezident! – pokřikují davy), kterou nelze překonat bez legitimní alternativy k současné podobě voleb. Její hledání je v začátcích, ale už nyní se musí demokratická levice postavit do čela těch, kdo odmítají redukci demokracie na volby, třeba jen pasivně tím, že k volbám nepřijdou.

Zadruhé je krajně povážlivé neúnosné pokrytectví Západu, jehož dva nejvýmluvnější příklady jsou nemorální selektivnost lidskoprávní angažovanosti a podloudná prokrastinace boje za snižování emisí.

Pokrytectví lidskoprávní angažovanosti EU symbolizuje přístroj s názvem Heartbeat detector. Tak se jmenuje čidlo, které odhalí přítomnost uprchlíků v kamionech na základě detekce tlukotu jejich srdce. "Podle výrobce je citlivost přístroje taková, že ani tlukot myšího srdce mu neunikne." Myši jsou na tom ale lépe než uprchlíci, ti mají strach, srdce jim tluče rychleji, jsou snadno odhaleni, zbiti (jak víme z jejich svědeckých výpovědí) a deportováni. Z jejich domovů je vyhnaly nezodpovědné vojenské intervence těch, kdo dnes vynalézají drahé přístroje na odhalování tlukotu jejich srdcí. Pohraniční stráž prý zabránila dobrovolníkům dát vodu uprchlíkům a jejich dětem, lapeným v ostnatých drátech na hranici mezi Běloruskem a Polskem.

Pokryteckou prokrastinaci boje proti klimatickým změnám symbolizuje elektromobilita, tento klamavý manévr, který jen převléká zájmy korporací automobilového průmyslu do oděvu módnějšího střihu. Elektromobily jsou stejným ničitelem městských prostorů jako auta se spalovacími motory, stejně vyžadují dopravní infrastrukturu zatěžující krajinu. Jediné efektivní řešení – masový přechod na kolektivní dopravu – korporace s pomocí vlád západních států úspěšně "prokrastinují", oddalují.

Dva krajní póly povážlivého, volby a pokrytectví, vymezují pole, kde mohou myšlenky demokratické levice znovu vyklíčit. Nedají se redukovat na volební hesla, na blíže neurčitelnou dobu musí proto levice mít odvahu obětovat jejich naléhavému smyslu volební konsenzus.

Tvrdý a měkký svět

První myšlenkou, která v tomto poli klíčí, je obnovení tradičního spojenectví s humanitními vědami. Pravice jimi pohrdá jako "kecacími obory", sociální demokracie se naopak historicky opírala o kritickou reflexi společnosti, vnášenou humanitními vědami do veřejného prostoru.

Závratná mobilita a rychlá urbanizace průmyslové modernosti vyprázdnily tradice, humanitní vědy ve svém celku tvoří "měkký svět" (Pavel Pospěch) diskurzů, které obíhají ve společnosti jako jejich funkční substitut. Nabízejí orientaci ve změněném světě, senzibilizaci (alokaci pozornosti k relevantním informacím) a argumenty na obranu toho, co je třeba konzervovat (hájit jako trvalé před změnou).

Tvrdý svět "průmyslových plánovačů snících o inženýrských řešeních" (Pospěch) vždy naráží na vzdor občanů, měkké vědy mu dávají formu dialogické argumentace. Smysl pro klíčovou roli "měkkého světa" v rozvoji společnosti vyznačoval politickou kulturu reformistické levice po dvě staletí. Pokušení nastolit nadvládu tvrdého světa nad měkkým odmítala jako technokracii – jednu z podob totalitarismu. I to je historickou zásluhou sociální demokracie.

Druhou myšlenkou, se kterou se tu nelze minout, je výzva k dezerci občanů z války populistů s antipopulisty. Obě ty frakce polarizované společnosti jsou reakční: populisté chtějí oživit patos "netekutých identit" spjatých s bojem o svrchovanost národních států, zatímco antipopulisté chtějí oživit elitářské praktiky minulosti legitimizující autoritativní reprezentaci společnosti jako jednotného celku. Marné snahy: jak úpadek svrchovanosti národních států, tak rozpad sociálně-politických katechismů spravovaných kulturními elitami jsou nezvratné. Je to jen paběrkování na hřbitově a má groteskní výsledky: místo svrchovaných národů se formují bratrstva stmelená identitárním dogmatismem (Make America Great Again!) a místo kulturní hegemonie elit jen cenzura maskovaná jako boj proti dezinformacím a povýšenecká ostrakizace protestujících jako "pouhých dezolátů".

Populisté a antipopulisté tvoří na povrchu konfliktní, ale pod povrchem solidární historické společenství, jehož programem je "návrat k (iluzi) minulé velikosti".

Sociální demokracie musí nalézt odvahu dezertovat z této frontové linie a osídlit nové prostory participace, které otevřela globalizace komunikačních technologií (dříve než si je podmaní korporace a státy).

Přepsat materiální jádro ústavy

Třetí myšlenka se týká nutnosti v epoše antropocénu radikálně přepsat materiální jádro demokratických ústav, jak nazýváme tu část ústav, kterou nelze změnit právní argumentací: je materiální, ne formální, protože je výrazem historické zkušenosti celého společenství.

Materiální jádro ústav liberálních průmyslových států se opírá o mýtus emancipace člověka jako univerzálního smyslu lidských dějin: více svobodné volby ve stále větším počtu oblastí našeho životního světa.

V Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789 čteme, že "svoboda spočívá v možnosti činit vše, co neškodí druhému". Tento ústavní princip shrnuje francouzské přísloví "dobrý plot dělá dobré přátele". Ve věku planetárních dopadů ekonomického růstu, jako je klimatická krize nebo obrovské skládky plastového odpadu v oceánech, dobré ploty neexistují. Ani mezi jednotlivci, ani mezi národy, nic nelze uzavřít v pevných hranicích.

Vědci v oboru životního prostředí definovali planetární meze ekonomického růstu, jejichž nepřekročení je podmínkou přežití lidstva na naší planetě. Dvě planetární meze byly už překročeny, překročení dalších hrozí. Nové materiální jádro ústav musí zajistit bezpodmínečnou nadřazenost planetárních mezí nad všemi ostatními potřebami.

To úzce souvisí s obranou pozornosti jako veřejného statku, protože racionalita kolektivního jednání závisí na schopnosti alokovat pozornost relevantním informacím. Strategickým cílem aktérů orientovaných na ekonomický růst jako nejvyšší hodnotu je odvrátit pozornost mas od katastrofálních důsledků překročení planetárních limitů. Kdyby se jim to podařilo, hrozilo by, že lidské společnosti se vyvinou v opak společností mravenců: ty se jako celek chovají inteligentně, ačkoli žádný konkrétní mravenec inteligentní není, lidské společnosti naopak se jako celek budou chovat idiotsky, ačkoli každý konkrétní člověk je inteligentní.

A vnucuje se ještě jedna myšlenka. Technologický vývoj hybridizoval pozdně moderní společnosti, lidští a mimo-lidští aktéři se propojují v rozsáhlé bio-techno-socio kolektivy. Jejich hranice se budou ustavovat v kontroverzích, v nichž občané rozhodnou, jaké asociace lidských a mimo-lidských aktérů chtějí vpustit do svého kolektivu. Nejen ius solis nebo sanguinis, ale i ius inventionis musí být legálně vymezeno, ne každý "vynalezenec" má automaticky právo být součástí pozemského kolektivu.

Chceme, aby retardér v ulici zastupoval dopravního policistu, fotobuňka vrátného, hydroponie zemědělství, robotické zpravodajství oko novináře, robotické čtení rentgenových snímků oko lékaře? Umíme se na to občanů zeptat?

Pokušení čistit kulturu

A poslední poznámka pro domo nostra: demokratická levice musí přispět ke kritickému překonání českého zlozvyku vymyslet si jednu národní minulost hrdinskou a tou se opíjet – a pak si vymyslet ještě jednu národní minulost padoušskou a tu neustále rituálně odsuzovat.

Za pomlouvání "pokrokových tradic našeho lidu, jichž jsou komunisté dědici", se ještě nedávno končívalo ve vězení, dnes hrozí zase ostrakizování za nedostatečné nadšení v odsuzování padoušské minulosti. Současné opíjení se narativem o českých letcích v Anglii stejně jako rituální odsuzování "totalitní minulosti" (bylo k tomu dokonce ustaveno specializované pracoviště) je česká tragikomedie.

Stalinistický básník Jiří Taufer hájil v roce 1951 ničení "nepřátelských" knih těmito slovy: "My jsme ve slavném Únoru vyčistili horizonty dějin své země a svých národů, vyčistili jsme si také svou kulturu a smetí jsme vyvezli do stoup." Tato chvála stoup je dědictvím, které hrozivě ožilo po "slavném Listopadu". Zase se čistí "horizonty dějin naší země" a smetí se odváží do nových stoup.

Demokratická levice by měla přispět k emancipaci naší politické kultury od pokušení čistit "naši kulturu". Skvrny v ní se nedají vyčistit bez porušení podstaty látky, jak praví lístek z čistírny, který si Hrabal zvolil jako motto ke svým příběhům ze zašpiněných horizontů dějin naší země.