8.7.2015

EUreka!

Nejpřesněji shrnuje smysl řeckého "ne" v referendu kresba italského kreslíře Maura Bianiho: ruka číšníka strká Sókratovi před ústa číši s otázkou: "Bolehlav?" a Sókratés odpovídá: "Ne!" Ano, Řekové odmítli sebevraždu nebo, řekněme, systém, v kterém zadlužený stát může být proměněn v "převýchovný" koncentrační tábor se zajištěnou humanitární pomocí.

Přesvědčení, že eurokracie ordinuje jako lék na finanční krize "jed", že odsuzuje k smrti celé historické světy a s nimi i celá ekonomická odvětví, že "trojka" (o mnoho nebezpečnější než ta z Gogolových "Mrtvých duší", která se řítí vpřed a národy a davy před ní uskakují) podřizuje naši "konkrétní národní" existenci "abstraktní" (finanční) fikci; že nám vládnou bankéři, že EU je "čtvrtou říší", do níž Německo vyváží nestabilitu, aby samo zůstalo stabilní, že v ní vládnou neprůhledné (techno)oligarchie, které šmahem označují za "pouhý populismus" každou vzpouru občanů proti jejich svévoli - to vše jsou možná staré předsudky, oživené v Evropě panikou z dlouhé finanční krize. I tak ale formují dnes nové hegemonické mínění o EU, jejíž podpora klesá ve všech členských zemích. A demokracie je systém založený na legitimující síle názorů, mínění - ne vědeckých pravd.

Od Maastrichtské smlouvy z roku 1992 se jazyk evropského sjednocování prudce technizoval, pokus o "efektivní governance" rozšířené EU vedl k posunu moci od národních parlamentů a vlád do rukou eurobossů, technokratů, finančních institucí. EU začala rychle a nezastavitelně ztrácet legitimnost, proti její struktuře a institucím se mobilizují stále větší masy "evropského lidu". Smí se slovo "lid" vůbec ještě používat?

V každém případě ale "evropský lid" existuje a říká často "ne", nejdříve evropské ústavě ve Francii a v Nizozemsku, v zakladatelských zemích "evropského sjednocování", opakovaně řekl "ne" euru v Dánsku a brzy řekne "ne" (kdovíčemu přesně) ve Velké Británii. A kdyby byl konzultován, řekl by "ne" euru třeba v Německu i v jiných zemích. Euro Evropu stále více rozděluje, bylo zavedeno nejen v rozporu s většinovým míněním v evropských zemích, ale i v rozporu se zákony ekonomické vědy podle totalitního hesla "změníme základnu, nadstavba se bude muset přizpůsobit". Nadstavba se ale proti základně často a ráda bouří, a většinou právem.

Vývoj EU za poslední desetiletí shrnujeme nejčastěji ve formuli "EU ztrácí legitimnost". V politické filozofii se tradičně rozlišuje mezi ztrátou legitimnosti moci ex titulo a ztrátou legitimnosti moci ex modo. Nelegitimní ex titulo je král, který se zmocnil trůnu na úkor legitimního dědice, zatímco moc je nelegitimní ex modo, když je vykonávána despoticky, v rozporu s křesťanskými přikázáními, s úctou ke stvořenému světu.

Aktualizujme si ty staré pojmy. Moc je legitimní ex titulo, když je vykonávána v rámci projektu společnosti, o němž se vedou spory ve svobodném veřejném prostoru. V nich nakonec zvítězí "názor většiny", projekt se stane nadějí pro většinu občanů, motivuje je k tomu, aby se včlenili do "budoucího celku společnosti" a dali tak smysl své občanské existenci.

V demokraciích je moc nelegitimní ex modo, když je vykonávána v rozporu s lidským světem života, když ničí, co je lidem společné, co nemůže být vlastněno; a když je vykonávána specialisty v režimech utajení, když strategická manipulace veřejného prostoru je základem volebního úspěchu, když vynucené ticho postižených nastoluje obecný pocit nevinnosti moci.

EU ztrácí dnes legitimnost na oba způsoby. Eurokratická moc praktikuje politiku v technokratických převlecích, miluje "tajná jednání" - skandálem je například smlouva TTIP (s USA) projednávaná v režimu přísného utajení. Neschopnost reagovat na finanční krizi jinak než posílením moci těch, kdo ji zavinili, způsobila, že finanční krize se přeměnila v akutní krizi demokracie. Absence projektu evropské společnosti je tak viditelná. EU přestala být tou sympatickou směsí šancí a výzev a stala se obávanou obludou, které je třeba říci "ne" a pak tančit na náměstí za pokřiku "chceme jinou Evropu".

Euro, společná měna, není než převlečená marka, není do něj vepsán žádný projekt společnosti, který by všichni Evropané mohli sdílet nebo odmítat v argumentující debatě. Je v něm zakódován příkaz, že všechny evropské státy se musejí stát Německem, přijmout německá ekonomická dogmata. Řecko se ale Německem nestane a nestane se jím ani Itálie, příští vytipovaná oběť dluhové politiky "trojky".

Ze všech stran zní stejná mantra: privatizace, deregulace, osekávání sociálních programů, větší flexibilita pracovního trhu, zlevňování lidských zdrojů, co nejméně referend! EU může ale přežít, jen když bude projektem "evropské společnosti", ne garantem "globální konkurenceschopnosti". Společnost se skládá z toho, co sdílíme, trh z toho, co si navzájem upíráme tím, že to vlastníme; pól společnosti musí nad trhem vždy převažovat, trh je dobrý sluha, ale velmi zlý pán. Dluhová politika "trojky" by udělala z Řecka převýchovný koncentrační tábor s humanitární pomocí, Řekové tomu řekli "ne!" EUreka! - řekněme s Archimédem, koncentrační tábory v Evropě nechceme, ani ty s humanitární pomocí! Co tedy chceme jako Evropané? Především máme jednu jistotu: německá Evropa nemá budoucnost, jih Evropy je historická konfigurace, kterou nelze rozbít vynucenou "deregulací a privatizací", je to tisíciletý životní svět, musí se do EU vejít jako takový, jinak by Evropa ztratila velkou část své duše.

Zadruhé věk velkých politických stran přinášejících "alternativní projekt evropské společnosti" pominul, dnes jde spíše o aktivisty malých projektů, které realizují spontánně vznikající kritická množství občanů, a tak nepředvídaně mění beznadějně nepřehledný celek společnosti. Je třeba osvobodit Evropu od vynuceného (německého) scénáře a zvrátit povinný směr vývoje - více trhu, méně společnosti.

Řecké "ne" znamená: nevím, jakou společnost chci, ale říkám "ne" systému, který paralyzuje síly změny heslem, že jediný legitimní směr vývoje je "více vlastnění, méně sdílení". Výsledek referenda v Řecku je velkou příležitostí pro demokratickou levici vyjít konečně ze svého epochálního zatmění a podpořit netržní formy produkce a směny - "politiku sdílení", k níž nás vyzval papež ve své obratové encyklice. Naší sociální demokracii chybí odvaha té šance využít, je příliš vpletena do stávajícího globálního (ne)pořádku a ve vleku německé vize Evropy.