1.8.2015

Evropa není frankfurtský párek!

V tradici puritánského kapitalismu prostopášná žena, líný dělník a "nemravné" dítě jsou zlem, které je třeba nemilosrdným trestáním vymítat ze společnosti, jinak ji přivedou k záhubě. A trestaní lidé musejí svůj trest pochopit jako dobro, musejí chtít být trestáni, jak věří nejen křesťané, ale třeba i komunisté, pro které pravým dobrem revoluce byla převýchova lidstva.

Starý diskurz o vině, trestu a nutnosti převýchovy ovládl i pohled na řeckou krizi a na "zahálčivý", "hříšný" a zkorumpovaný jih Evropy vůbec. Na obrovský státní dluh Itálie se ale v hustém stínu zoufalých Řeků trochu pozapomnělo, Frau Merkel se "zatím" shovívavě usmívá na mladého italského premiéra, který dostal "reformy" za domácí úkol.

Ještě nikdy nebylo staré dobré sociálnědemokratické slovo reforma tak zneužíváno jako v epoše ekonomické globalizace.

V minulosti byly reformy "pokrokové", měly svou hegemonickou ideologii a směr - více rovnosti, více práv, více vzdělání pro všechny. Opatření vynucená ekonomickou globalizací nejsou re-formy, ale naopak ničení forem, které národní politické komunity po dlouhých teoretických a praktických bojích daly kapitálu v minulých dvou stoletích.

Změny vynucené ekonomickou globalizací nejsou re-formováním kapitálu, ale emancipací kapitálu od všech forem demokratických omezení - pod tlakem globálních finančních oligarchií, jako je Evropská banka, Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond, jsou všechny minulé dohody mezi kapitálem a demokratickými státy likvidovány.

Měna strachu

Euro vzniklo jako rozptylovač strachu ze sjednoceného Německa a jako vše, co se rodí ze strachu, rozděluje, místo aby sjednocovalo. Německo právem hájí euro jako svůj národní zájem, společná měna posílila německý export na úkor jižních zemí EU, které nemohou řízenou inflací vyvažovat nerovnováhu v produktivitě práce.

Vyrovnat rozdíl v produktivitě mezi severem a jihem Evropy předpokládá hluboké změny ve struktuře společnosti a ty jsou o mnoho pomalejší než změny ekonomické, bude trvat desetiletí, než Itálie nebo Španělsko své deficity modernizace vyrovnají - rozdíl v produktivitě mezi jihem a severem Itálie například neustále narůstá, místo aby se snižoval.

Jižní státy ve srovnání se severem Evropy vyznačuje deficit modernosti. V kategoriích amerického sociologa T. Parsonse říkáme, že jih dává přednost partikularismu pokrevní a etnické loajálnosti před univerzalismem zákona, komunitě sdílených emocí před neutralitou racionálního soudu, stabilním sociálním vazbám před konkurencí a efektivitou, obecné konverzaci před specializovaným diskurzem.

Vztah severu k zemím nedostatečně modernizovaného jihu, označovaným urážlivým akronymem PIGS (Portugal, Italy, Greece, Spain), vyznačuje nepotlačitelná ambivalence: jsou to prostory v nějakém smyslu neodolatelně svůdné, ale i podvratné, kde člověk nachází azyl před absurdními imperativy modernosti, ale je současně ohrožen ve své moderní identitě.

Strach z ambivalence jihu hraje velkou roli v hysterickém postoji Německa k dluhové krizi v Řecku - pohrdavý postoj Řeků k imperativům ekonomiky a racionální správy státu je "lidský, příliš lidský", nakažlivý, mohl by destabilizovat celou eurozónu.

Marka byla symbolem německé poválečné obrody, euro je z ní odvozeno, Němci se v něm proto cítí doma, začali ho bránit jako svou měnu a symbol svých ctností - pracovitosti, zodpovědnosti, šetřivosti. Pod heslem austerity (vynucené šetření) je vnutili celé eurozóně, spolu s obsesivní hrůzou z inflace. Hlavním městem Evropy se tak stal Frankfurt, zatímco Atény, Řím (a pomaleji i Paříž) se ocitají na periferii.

Řecká vláda bezpodmínečně kapitulovala před "nesnesitelnými hrozbami" a "mentálním waterbordingem" Německa, ale to nestačilo, bylo třeba Řeky ponížit - kdo se opovážil vyhlásit referendum, ten se musí vrátit do Atén jako spráskaný a vysmívaný pes. Jeden titulek vlivných německých novin za všechny: Prodejte si ostrovy, řečtí zkrachovalci, a také Akropolis!

Kruté a ponižující trestání Řeků je v křiklavém rozporu se smířlivým postojem k viníkům finanční krize z konce minulého desetiletí, v jejichž jedové chýši se řecká krize uvařila a za kterou evropští daňoví poplatníci zaplatili přibližně 2500 miliard eur. Německo a jeho satelity vyděsila představa, že by se vlády začaly ptát v referendech občanů, zda si přejí "udržet euro za každou cenu", nebo naopak dávají přednost solidárnímu a ukázněnému rozpuštění té "měny zrozené ze strachu".

Protektorát?

Robert Fico, slovenský premiér, shrnul výsledek jednání o Řecku konstatováním: "Ustavili jsme protektorát a není na tom nic špatného."

Nejvlivnější německý myslitel současnosti Jürgen Habermas prohlásil, že "faktická redukce členského státu na protektorát je v otevřeném rozporu s demokratickými principy EU".

Lucio Caracciolo, šéfredaktor nejvýznamnější italské mezinárodněpolitické revue Limes, nazval svůj komentář Zamaskovaný protektorát a v Britských listech Ilona Švihlíková napsala, že "po přijetí podmínek věřitelů... je Řecko německým protektorátem... Volby v Řecku nemají žádný smysl, je možné je klidně na několik dekád zrušit, Německo si tam může rovnou dosadit svého protektora..."

Řecký sociolog Tassos Karvouniaris pak definoval dohodu jako "jednoznačně neokoloniální". Na Řecko byla de facto uvalena exekuce, jeho veřejné statky včetně některých ostrovů budou privatizovány. V č. 28 týdeníku l'Espresso najdeme pod názvem Kolik kšeftů Frau Merkel! malý seznam toho, co už Němci na řecké krizi vydělali.

Především v roce 2010 již finančně krvácející Řecko zakoupilo dvě německé ponorky za 1,3 miliardy eur a sedmdesát tanků Leopard. Deutsche Telekom vlastní řeckou telefonní společnost OTE, německým společnostem patří i 14 lukrativních regionálních letišť.

Jak připomenul v LN ekonom Pavel Kohout, na prodlužování řecké krize Německo vydělalo: "Politickým dědictvím (Merkelové) bude zničené Řecko, rozhádaná eurozóna, všeobecný pocit ukřivděnosti a možná i odchod Británie z EU. Ovšem německý stát platí za desetiletý dluh jen 0,75 % ročně..."

Německý ekonomický nacionalismus, zamaskovaný jako obrana eura, probudil staré evropské démony, volební podpora stran, jejichž jediným programem je "rozhodná obrana národních zájmů", prudce roste - i v úspěšném a demokratickém Finsku se dnes na vládě podílí strana "pravých Finů".

Otázka první je tato: Kdo má právo podepsat dohodu, jejímž důsledkem je přeměna svrchovaného státu v protektorát? Garantovat zahraničním věřitelům šibeniční a ponižující půjčku veřejnými statky vlastního státu - přístavy, ostrovy, letišti - je potenciálně velezradou.

Je pravděpodobné, že zadlužení udělalo z Řecka zhroucený stát bez svrchovanosti, který se na mnoho desetiletí ocitl pod kuratelou mezinárodní vymahačské mafie. 28. října 1940 řecký diktátor Metaxas odmítl ultimátum fašistické Itálie, Řekové bojovali a ubránili se, byli poraženi teprve v dubnu 1941 německými invazními vojsky. Škoda, že demokratičtí Řekové nenašli odvahu odmítnout přeměnu své vlasti na protektorát stejně rozhodně.

Fakt, že zadlužený stát eurozóny může být věřiteli přeměněn v protektorát a jeho veřejné statky rozprodány věřitelům, dělá z rozhodnutí vzdát se svrchovanosti nad vlastní měnou dramatický akt.

Druhou otázkou jsou evropské důsledky arogance Německa a jeho ekonomických satelitů. Prolistováním nejen jihoevropských, ale i francouzských nebo britských listů včetně karikatur a blogů vyzývajících k bojkotu německého zboží se snadno přesvědčíme, že německý postoj vnímaný jako ekonomický nacionalismus vyvolal v Evropě vlnu prudkých reakcí.

Popularita ministra financí Schäubleho v Německu překonala popularitu Merkelové, protože většina v něm vidí tvrdého obránce národních zájmů. Reinhard Bütikofer z německé strany Zelených řekl v TV, že "za dva a půl dne (Schäuble a Merkelová) pohřbili důvěru k Německu, která byla budována přes 25 let".

Během evropského sjednocování byl europeismus funkčním substitutem německého nacionalismu, který by po druhé světové válce vyvolával v Evropě strach. Staré poválečné heslo říká, že NATO má držet Russians out, Americans in a Germans down.

Nahrazení marky eurem mělo být dovršením tohoto trendu, ale stal se opak, obrana eura probudila k novému životu německý nacionalismus. Náhlé Deutschland hoch! vyvolává strach z mocenské nerovnováhy v EU, pokus dát jih Evropy pod arogantní německou kuratelu by definitivně rozvrátil proces evropské integrace.

Euro, nebo demokracie?

Třetí otázka je: Za jakých podmínek proces sjednocování eurozóny může pokračovat jako proces demokratický? Dvě země mohou mít společnou měnu, jen pokud se shodují na společné míře inflace.

Euro je pokřivená měna, protože v míře inflace se jih Evropy s Německem a jeho satelity rozchází radikálně: inflace byla na jihu Evropy vždy ekonomickou strategií - inflace místo nezaměstnanosti, místo snižování platů, místo stávek, místo rozbíjení korporativního odporu k modernizaci systému a možná místo občanské války. Itálie například měla vždy vysokou inflaci, v sedmdesátých letech dokonce dvoucifernou!

Eurozóna zůstane demokratickým projektem jen za podmínky, že se evropské národy v referendech vyjádří k tomu, zda po zkušenostech jednoho desetiletí chtějí v experimentu společné měny pokračovat.

Státy, které řeknou "ano", musí radikálně prohloubit integraci, státy, které euro odmítnou, musí mít naopak možnost dohodnout se na spořádaném a přátelském opuštění společné měny, jinak bude euro proměňovat jeden jihoevropský stát po druhém v protektoráty Německa a jeho ekonomických satelitů.

Čtvrtá otázka se týká konce levicových stran v Evropě. Jiří Pehe napsal, že levice se stala "v podstatě nepotřebnou", řecká krize ukázala, že neprosazuje žádné "zásadní změny" a "obranu toho či onoho lépe zvládnou populisté".

A Alain Badiou tvrdí, že "evropská levice upadla do nevratného kómatu..., všechny (levicové) strany jsou dnes otevřeně už jen manažery globalizovaného kapitalismu".

Připomeňme, že německá sociální demokracie dnes spolupracuje ve vládě s reakční nacionalistickou CSU a podobně jako v roce 1914 hlasovala ve prospěch válečných půjček, sto let poté podpořila přeměnu Řecka v protektorát.

Co znamená slovo reformy po konci levice, kdo bude jejich nositelem a co bude zdrojem jejich legitimnosti? Ejhle jádro globalizačního pudla!Vložte svůj text...