27. 8. 2020

Je manželství pro všechna pohlaví?

Stanislav Křeček, ombudsman, se často dostává do rozporu s liberálně-demokratickým mainstreamem, protože připomíná vytrvale a záslužně proti postmodernímu přecenění subjektivních nároků na "zákonné uznání odlišnosti", zaprvé univerzalistickou, zadruhé ontologickou stránku našich práv. 

Univerzalisté hájí proti ochranářsko-identitární interpretaci práv, privilegující ochranu menšinových identit, druhou stránku demokracie - emancipaci od předsudků zakódovaných v tradicích, lokálních identitách, církvích, etno-nacionalismech nebo sousedských loajalitách - od všeho, co "korumpuje" univerzální platnost zákonů, a tím i jádro občanské identity.
Univerzalismus je politickou, sociální a kulturní podmínkou formování stabilních názorových většin; když je oslaben, proces formování stabilních názorových většin se rozpadá, a v systému začnou vítězit "protestní náladové většiny", nestabilní slepence traumatizovaných menšin; demokracie tak přestává být efektivním systémem vlády.
Formulí ontologická stránka práv označuji zakotvení každého nároku na proměnu subjektivních potřeb na občanské právo v institucionalizované a historicky legitimní definici reality. V prostředí pandemie covidu si například realita "ohroženého zdraví" vynutila radikální omezení práv svobodného pohybu, shromažďování, fungování dopravní infrastruktury či spotřeby jindy klíčových pro demokratický kapitalismus.
A apokalyptický tón formulí jako věk šestého masového vymírání nebo globální klimatické změny zapříčiněné lidskou činností věští, že se brzy budeme muset rozloučit s celou řadou práv považovaných za předpoklad občanské emancipace - připomeňme si třeba kategorické výzvy Grety Thunbergové nebo návrhy radikálních ekologických hnutí vyhlásit globální výjimečný stav.
Spor o tělo Eluany
Nedávno Stanislav Křeček napsal: "Dnes platné ustanovení občanského zákoníku o manželství neupravuje pouhé soužití jakýchkoliv osob, ale osob, které po vzájemné interakci mohou být (i když nutně nemusí) biologickými rodiči svých dětí. Bude-li však existovat jiný vztah osob, ... v němž budou, pokud jde o děti, nabývat důležitosti zcela nové instituty... např. dárce spermatu nebo nositelka plodu, zdá se mi vhodnější upravit takové soužití jiným právním předpisem než jít cestou deformace toho stávajícího...." (Manželství není jakékoliv soužití, Právo 12. 8.).
Odkaz na "biologii" ukazuje, že tato argumentace je příkladem toho, co se ve veřejné debatě o právech živých bytostí začalo nazývat ontologismus.
Slovo ontologismus, označující dávno zapomenutý filozofický směr, prošlo v devadesátých letech dramatickým updatem, jehož paradigmatickým příkladem byl v Itálii "spor o tělo Eluany".
Eluana byla dívka udržovaná po automobilové nehodě sedmnáct let ve vegetativním stavu s diagnózou nekrózy mozku; v minulosti se v podobné situaci ocitl její přítel, což pro ni byla tak otřesná zkušenost, že si na svém otci vyžádala slib, že pokud by k takové existenci byla sama odsouzena, umožnil by "jejímu tělu" zemřít ve jménu lidské důstojnosti. Otec se snažil svůj slib splnit, tělo své dcery ale vysvobodil ze zajetí v technokleci až po sedmnáctileté právní bitvě, která z něj udělala ikonu boje o uzákonění práva občanů na důstojnou smrt.
Tehdy se ten výraz začal užívat pro argumentaci "papežské" (katolické) strany sporu, která trvala na zakotvení všech lidských i občanských práv v "realitě", v tom, co je "přirozeně dáno" přírodou (Bohem). Nejcitovanějším příkladem ontologismu je tvrzení, že člověk je člověkem už od okamžiku svého početí, i jako embryo je už občanem, jehož právo na život je zaručeno ústavou.
Spor o tělo Eluany se točil kolem tvrzení ontologistů, že každý člověk má právo na život "od přirozeného početí až po přirozenou smrt", a přesunul se tak k otázce, co je ontologicky přirozené početí a co přirozená smrt.
Tělo Eluany v nevratném kómatu s nekrózou mozku není "přirozeným" tělem, je to technoartefakt, manažovatelný pod hlavičkou "živé tělo" jen od určitého stupně technologického vývoje.
Přívlastkem "postmoderní" označujeme společnosti, ve kterých se technosféra a příroda prolínají, jak těla zvířat, tak lidí jsou prostoupena bio-info-psycho-technologií. Ve sporu o tělo Eluany byla ve hře legitimnost politické ontologie celé západní civilizace - legitimnost institucionalizovaných praktik rozlišování těl živých od těl mrtvých.
Od reality k realitám
Stanislav Křeček, můžeme nyní říci, je odpůrcem antiontologického pojetí práv, které převládá v postmoderní společnosti, jejímž typickým znakem je nekontrolovatelné množení politických ontologií: rozdíly mezi daným a vyrobeným, mezi technosférou a přírodou, mezi přístrojem a tělem, mezi faktem a hodnotou, mezi mužem a ženou se prudce relativizují; i nadvláda události nad jejím záznamem skončila - "neexistují události, jen anticipace událostí", řekl prý Soros v jednom rozhovoru o své investiční strategii.
Velkou metaforou antiontologické argumentace byla interpretace duševní choroby, která ovládla sedmdesátá léta postmodernizace společnosti. Ikonicky byla zobrazena třeba v americkém filmu Přelet nad kukaččím hnízdem: ontologické (biologické) pojetí psychické nemoci bylo označkováno jako "fašistický" pokus vepsat nemoc celé společnosti do těla jedince.
Psychiatrie byla vyhlášena za totální instituci (E. Goffman), která jen legitimizuje vyloučení "jiných" rozumů ze systému, znevažuje řeč jeho nenormalizovaných kritiků jako "slova bláznů". Deviantní většina je výmluvný název knihy v té době slavného antipsychiatra Basagliay.
Politická ontologie moderní společnosti byla založená na státem autorizovaném privilegování aparátů vědy a vzdělávacích institucí, jen ty měly právo definovat rozdíl mezi objektivním a subjektivním přesvědčením, mezi tím, co musí "platit pro všechny", a tím, co platí jen "pro někoho". Z pouhého subjektivního přesvědčení nemůže plynout žádná zákonná povinnost pro občany.
V postmoderní společnosti se status vědy otřásl, evangelikálové v USA vyžadují například, aby se neučila Darwinova teorie, ale kontroverze mezi darwinisty a kreacionisty, v jejich pohledu se jedná o dvě rovnocenné verze světa, privilegování jedné z nich zákonem je nedemokratické; kontroverzní je i teorie globálních klimatických změn, kterou část veřejnosti včetně některých vědců považuje za mystifikaci, podobně jako povinné očkování. Nefiltrovatelný komunikační režim na sociálních sítích si vynucuje novou legitimizační debatu o tématech, která dříve byla považována za definitivně rozhodnutá autoritou vědy.
Realita v postmoderní společnosti je pluralitní, množí se alternativní praktiky, jak ji definovat, lidé musí volit mezi různými, v nějaké míře legitimními verzemi toho samého objektu. Co je v sázce, když volíme mezi alternativními verzemi vlastního těla, mezi alternativními verzemi pozemského klimatu? A kdo má právo určité verze něčího těla označit za nenormální, nebo dokonce za "zrůdné"?
Ty verze se někde navzájem popírají, jinde se prolínají nebo navzájem posilují, v každém případě ale legitimní popisy reality (ontologie) jsou v postmoderní době politickou volbou.
Od jednoho pohlaví k mnohým
Pojetí práv v postmoderní společnosti je antiontologické v tom smyslu, že není zakotveno v nějaké sdílené definici reality, jak ukazuje třeba debata o LGBTQ identitách.
Všechny identity se pluralizují a diferencují, pohlaví už nejsou jen dvě, ale mnohá, biologie nad nimi ztratila moc. Postmoderní pohlavní identita už není biologický (ontologický) fakt, z něhož plynou práva a povinnosti, ale subjektivní nárok na odchylku od normality "podle vlastního cítění". Ontologické, na biologii založené, pojetí pohlavní identity je v postmoderní společnosti pociťováno jako represe.
A nyní zpět k tématu Stanislava Křečka. Jeho věta, že "manželství není jakýkoli svazek", znamená: i když je mnoho verzí pohlaví, ne všechny dávají aktérům právo uzavírat smlouvu, kterou stát definuje jako "manželskou". Hlavním rysem postmoderní společnosti je hyperdiferenciace, hlediska diferencovaných sektorů už nelze delegovat na reprezentanty celku - postmoderní společnost je nereprezentovatelná. Otázka tedy je: proč by formy soužití mezi LGBTQ pohlavími měly být všechny převedeny na ten typ smlouvy, kterému říkáme "manželská"?
Má-li pohlavní identita muže a ženy konkurenci v alternativních nebo odchylných pohlavích uznaných za legitimní a chráněných zákonem před diskriminací, může mít i smlouva o manželství konkurenci v jiných smlouvách o soužití, které by měli právo uzavírat ti, kdo definují svou pohlavní identitu jinak, než vyžaduje ontologické vymezení "manželství" v pojetí Stanislava Křečka (možnost být biologickými rodiči). Různé smlouvy o soužití budou mít i různá práva, například formy technologicky asistované reprodukce, pronájem dělohy nebo dárcovství spermatu.
Křečkova teze, že by bylo lépe upravit soužití sexuálních menšin jiným právním předpisem než "deformací stávajícího pojmu manželství", se mi zdá důležitá. Ve společnosti hyperdiferenciace, kde všechny sjednocující pojmy praskají ve švech, usilují nositelé LGBTQ identit o včlenění svých forem soužití do zastaralého pojmu manželství.
Místo aby pomohli tento rituál zbavit jeho privilegovaného postavení ve společnosti, svým úsilím o inkluzi do něho jeho privilegovanost upevňují, jako by možnost "uzavřít manželství" byla nezbytnou podmínkou legitimizace forem soužití mezi lidmi, kteří svou pohlavní identitu definují jinak než většina společnosti. Je to zbytečné přetěžování jednoho (už ontologicky zastaralého) typu smlouvy o soužití mezi lidmi.