2014

Od Havla k havlismu a zpět

V rozhovoru s Václavem Klausem (MfD 1. 11.) najdeme tuto otázku reportérů: Ve vaší knížce (Chtěli jsme víc než supermarkety) se vůči (Václavu Havlovi) ostře vymezujete: "Havlismus nebyl schopen vytvořit politickou programovou alternativu. Chtěl kázat, poučovat, nechat se oslavovat. Byl schopen bourat, nikoliv tvořit." Co Václav Havel boural?
A toto je Klausova odpověď: Všechno... On nechtěl politickou demokracii standardního typu. On nenáviděl politické strany. On chtěl svá milovaná hnutí. A zásadním způsobem odmítal tržní ekonomiku, ač myslím, že z ní sám osobně velmi tyl. On ale prostě nechtěl trh. Možná si vzpomínáte na jeho výroky, že trh je hokynářství. To byl nepřetržitý ideový souboj s tímto pohledem na svět.
Můžeme pojmu havlismus připsat význam, který by obstál v kritickém pohledu politické sociologie? Rozlišme především mezi Havlovou kritikou demokracie pozdní doby a havlismem. V eseji Moc bezmocných Václav Havel formuluje svou vizi vývoje průmyslové demokracie: formální struktury budou nahrazeny strukturami "otevřenými, dynamickými a malými", které nebudou překážet neustálému vznikání struktur jiných. Budou to hnutí nebo společenství, jejichž autorita nebude založena "na dávno vyprázdněné tradici jako politické strany, ale na jejich vstupu do situace".
Budou vznikat ad hoc k realizaci specifických cílů, po jejichž dosažení se rozpustí v občanské společnosti. Tyto struktury by měly být v "živoucím dialogu se skutečnými potřebami, z nichž vznikly, a s jejich zánikem by měly i samy zaniknout".
Václav Havel nazval svou vizi politiky postdemokracie. Globalizace ale způsobila, že na místo postdemokracie se uskutečnila postekonomika, ekonomika se de-reguluje a de-institucionalizuje, vznikají tekuté "organizace ad hoc, zanikající s realizací konkrétního cíle", které vedou "živoucí dialog s potřebami lidí" a mění svou produkci v rychlé reakci na proměny těch potřeb; postekonomický trh je interakcí mezi tekutými a deteritorializovanými (samo)organizacemi propojenými v síti, v níž není centrum ani periferie.
V postekonomických "malých a otevřených strukturách" se ale nerozvíjejí "lidské vazby, důvěra a odpovědnost", jak věřil Havel, ale neomezený oportunismus a globální nezodpovědnost; prudce narůstají možnosti uniknout nejen daním a regulacím, ale také závazkům vůči společnosti (jíž je trh jen částí) - etické substanci svrchovaných států.
Napětí mezi stále efektivnějšími "malými a dynamickými" postekonomickými strukturami a velkými, byrokratickými, stále bezmocnějšími strukturami demokracie, je klíčovým rozporem současnosti. Přizpůsobit se postekonomickým strukturám se demokratickému systému nedaří, politické strany ztrácejí důvěru veřejnosti, vzniká prostor pro hnutí jako ANO nebo pro různá místní uskupení, do nichž se politické strany rozpadají.
Václav Havel byl první evropský intelektuál, který označil tento vývoj slovem postdemokracie, britský politolog Colin Crouch, kterému vynález té formule připisujeme v akademickém kontextu, přichází až o dvě desetiletí později.
Crouchova "postdemokracie" označuje systém založený na lobbování, rostoucí roli nadnárodních korporací a srůstání politické a ekonomické moci; představuje ale nejen úpadek demokracie, ale i šanci, jak prosazovat úspěšně třeba ekologické, sociální či kulturní kauzy, i když ne formou "stranických programů".
Havlův skeptický pohled na struktury formální demokracie Západu vyrostl z jeho kritiky moci fráze a umělých jazyků, v nichž umlká hlas svědomí a člověk se stává všeho schopným. Ve své obraně přirozeného jazyka před agresivitou různých ptydepe Havel navazuje na středoevropskou hrůzu ze smrtonosné síly masové diktatury "předem připravených sdělení" o tom, co bychom měli považovat za nutné.
Od hegemona k bramboračce
Být věrný dílu nějakého myslitele znamená vzít na sebe jeho rozpory, jen tak na něj můžeme navazovat. Havlismus nevznikl rozvíjením Havlovy jasnozřivé kritiky demokratického statu quo pozdní doby a jejích rozporů, ale naopak potlačením těchto rozporů. Jeho myšlení je tu vykostěno, aby neuvízlo v krku jeho lžidědicům (při odhalení Havlovy bysty v americkém kongresu zazní i řeč G. W. Bushe!).
Toto vykostění probíhá tak, že jeho odpor vůči globálnímu kapitalismu je redukován na příliš konkrétní znechucení českou politickou scénou a na příliš abstraktní "odpovědnost před transcendentnem". Havlisté pozorují s morálním odporem "českou bramboračku", za jejíž výpary se trochu stydí, a cítí se přitom jako "dědici Havlovy etické politiky"; že ta bramboračka je nepatrnou částkou toho, co se vaří v globálním hrnci pod vedením světového hegemona, se jednoduše zamlčí.
Dejme si výmluvný příklad rozporů Václava Havla. Po návratu z Washingtonu v roce 2005 shrnuje své vnímání české politické scény takto: Velmi dusná politická atmosféra... Žijeme ve světě prostředníků a prostředníků prostředníků, ve světě lobbistů, konzultantů, PR agentur, kdekdo je někým placen za to, že někoho seznámí s někým, kdo někomu zaplatí za to, že ho dá dohromady s někým, kdo mu poradí, jak vydělat na něčem, co vytvořil někdo jiný. Jak je možné, že nás je pořád stejně, a přitom máme stále více prostředníků? Divím se, jak všichni přijali za svůj tento prostřednický kosmos a hlavně jak jsem v něm mohl zastávat politickou funkci, když je mi tak cizí a vlastně se v něm vůbec nevyznám.
Je groteskní, že tento realistický popis současné globalizované společnosti je vztažen k Česku, které je pouhou periferií "světa prostředníků a prostředníků prostředníků, lobbistů, PR agentur, kde se platí za seznámení s někým", jeho centrem jsou přece USA, z nichž se právě vrací. A jsme u jádra havlismu: je to politický diskurz, charakterizovaný odkloněním legitimního odporu ke globálnímu kapitalismu směrem k "české bramboračce".
Můžeme to snad označit psychoanalytickým pojmem "přemístění frustrace", jako ve Švejkovi, kde štábní profous ponížený svým nadřízeným "zkopal na chodbě trestance konkaře". Z toho "přesunu morálního rozhořčení" z hegemona na "konkaře" udělala obslužná mediální elita havlismu základní rétorickou figuru politického diskurzu v Česku.
Jaroslav Fiala a Lukáš Rychetský v úvaze Havlův život v odporu (čas. A2, 20. 12. 2013) ukazují, že tragédií Havlova (nikdy nezapřeného) odporu k ekonomické globalizaci byla jeho postupná redukce na "papundeklové metafysické řeči" vhodné pro Forum 2000; a - dodejme - na jeho znechucené "naladění" vůči české politické scéně.
Označme slovem havlismus systematické využívání symbolického kapitálu spjatého se jménem Václav Havel zájmovou koalicí, která jeho odpor ke statu quo globalizovaného světa přetváří na negativní "naladění" vůči "české bramboračce" a kritiku hegemona omezuje na "papundeklové metafysické řeči" (o lidských právech třeba), které nepřekážejí jeho globální moci. Stejně jako Marx nebyl marxista, ani Havel nebyl havlista, věřím, že nové generace Havlův politický odkaz od havlismu osvobodí.
Rétorické figury
Popíši havlismus jako diskurzivní pole, vymezené čtyřmi rétorickými figurami a obdělávané mediálně výjimečně vlivnou intelektuální oligarchií.
První figurou je "hledání strany, která by napravila společnost". Takové pojetí politické strany přetěžuje politiku, náprava společnosti není legitimním úkolem politických stran. Politiku přetěžující hledání strany, která by napravila společnost, je konstitutivním rysem havlismu; důsledkem pro českou politickou kulturu je pak přeměna politické opozice v opozici vůči politice (jak už jsem tolikrát napsal) a v antipolitický morální kýč.
Druhou rétorickou figurou jsou "lidská práva", překrývající proamerický aktivismus v zahraniční politice. Na rozdíl od Charty 77 není havlismus solidární s oběťmi americké zahraniční politiky ať už v Latinské Americe, či na Blízkém východě nebo rozsáhlého porušování "lidských práv" v samotných USA.
Havel jako prezident na sebe ochotně bral "roli vnějšího legitimizátora takových málo populárních kroků americké politiky, jako byla válka v Iráku či plány na výstavbu třetí etapy protiraketové obrany", jak napsal Oldřich Ditrych v úvaze Havel jako dramatik politiky (čas. Mezinárodní politika, č. 8/2012). Havlismus absolutizuje tento pól Havlovy politické role, dělá z ní "příkaz svědomí" a "záruku kolokace národa na Západ".
V LN například čtu: Sobotka jede v listopadu do Washingtonu odhalit Havlovu bustu do Kongresu a rád by byl přijat špičkou americké politiky. USA už přitom jednou Sobotku upozornily, že se změnou zdejšího přístupu k lidským právům a spojenecké solidaritě bude takové setkání těžko možné. Nenašel jsem výmluvnější doklad toho, co jsou lidská práva v rétorickém poli havlismu: jiný výraz pro ochotné pomahačství v boji USA o unipolární svět.
V základu ochotného pomahačství je zkreslená představa o tom, co znamená být součástí Západu. To, co Západ charakterizuje nejhlouběji, je možnost jednotlivce "mít pravdu proti všem", postavit se ve jménu objevené pravdy proti svému státu, tradici, vyčlenit se ze společenství nejbližších ve jménu věrnosti "univerzálnější pravdě". Ochotné pomahačtsví americkému unilateralismu nás sice včleňuje do mocenského systému USA, ale vyčleňuje ze Západu v historickém smyslu.
Třetí rétorickou figurou je démonizace Václava Klause (dnes Miloše Zemana) a devadesátých let, popisovaných jen jako doba morálního úpadku, rozkrádání země, v níž rozdíl mezi špinavými a čistými penězi byl zatemněn a politika jako služba veřejnosti nahrazena politikou jako příležitostí k obohacení se; v rozporu s historickou pravdou je Václavu Klausovi připisována i vina za rozpad Československa.
Proti "Klausově privatizaci" a "bankovnímu socialismu" se staví mýtus "jiné zodpovědné privatizace", jejímž příkladem má být prodej Škodovky Volkswagenu. Tato rétorika totální obžaloby Václava Klause má kompenzační roli: politický neúspěch elity, svázané s Václavem Havlem na české politické scéně devadesátých let, je vysvětlován tím, že se jí zmocnili kmotři, mafie, správci špinavých peněz a zločinci. ODS nenapravovala společnost zkaženou komunismem, ale stala se nástrojem její celkové morální zkorumpovanosti.
Čtvrtou rétorickou figurou je přeměna politické kritiky statu quo v morální i politický disent. Mezi kritikou a disentem je dramatický rozdíl, politickou obec vyznačuje to, že má jedno centrum - hodnotové, psychologické, ekonomické, estetické, které reprezentuje celek společnosti, a je proto identitotvorné. Politické konflikty vznikají tím, že různé skupiny občanů se cítí z centra vyloučeny či odsunuty na periferii a bojují o to, aby byly do centra včleněny, považují to za své "lidské" právo.
Disent vnáší do společnosti antipolitický konflikt, protože strhává celou společnost do boje o alternativní centrum společnosti, o jiné hodnoty, společnost rozpoltí na dva celky, každá má své centrum a své periferie, jak u nás přesvědčivě ukázala přímá volba prezidenta.
Hlavním rysem disentu je substanciální, ne formální pojetí reprezentace - jen příslušníci určité morální elity mají "právo" reprezentovat společnost, ostatní jsou "lumpendemokracie" a jejich zvolení je jen dokladem morální zaostalosti celé společnost (vzpomeňme na Nejste můj prezident! nebo ještě výmluvnější Miloš mi prdel na klopě voličů "Karla").
Banalizace odkazu
Havlismus v české politické kultuře je zneužitím Havlova symbolického kapitálu, oportunistickou banalizací jeho odkazu. Škrtá to, co jedině dělá nějaké ideové dědictví "živé" - jeho rozpory. Je proto třeba Havlův odpor k vývoji globalizovaného kapitalismu osvobodit od havlismu a obrátit havlovské znechucení z "české bramboračky" proti globálnímu hrnci, v níž světový hegemon vaří. S ním je třeba bojovat, ne s jeho ochotnými pomahači.
Od havlismu zpět k Václavu Havlovi!
***
Být věrný dílu nějakého myslitele znamená vzít na sebe jeho rozpory, jen tak na něj můžeme navazovat.