27.6.2015

Papežův oběžník pozemšťanům

Francouzský filozof Alain Badiou rozvinul pojetí pravdy ne jako odrazu, napodobení (mimesis) skutečnosti, ale jako události, kterou nelze integrovat do staré společnosti, je vždy novým začátkem, inspiruje a strhuje, mění toho, kdo ji potkal.
Na rozdíl od pouhých "technických řešení", která jsou jen aplikací toho, co už víme, pokračováním a opakováním už známého, událost-pravda přerušuje opakující se schéma tradice, otvírá nepředvídané možnosti, je anarchická, spřízněna s náhodou.
Encyklika znamená oběžník. A naléhavý oběžník pozemšťanům papeže Františka, nazvaný Laudato si´ (Tobě buď chvála) podle duchovní písně Františka z Assisi, je událostí ve smyslu, který dal tomu slovu Alain Badiou: nelze ji smířit s tím, co z nás "západních křesťanů" udělala desetiletí studené války a hegemonie konzumismu - raubíře plundrující společný dům lidstva.
"Nerovnost postihuje nejen jednotlivce, ale celé země, a nutí nás přemýšlet o etice mezinárodních vztahů. Existuje přece opravdový ekologický dluh, především mezi Severem a Jihem planety, který závisí na obchodní nerovnováze a nepřiměřeném využívání přírodních zdrojů některými zeměmi...
Zahraniční dluh chudých zemí se proměnil v nástroj kontroly, ale to se nestalo s dluhem ekologickým. V různém smyslu národy v rozvojovém světě, kde se nacházejí nejdůležitější rezervy biosféry, dále živí růst bohatých zemí na úkor vlastní přítomnosti i budoucnosti. Země chudého Jihu jsou bohaté, ale přístup ke statkům a zdrojům nutným k uspokojení jejich životních potřeb je jim odepřen systémem obchodních vztahů a soukromého vlastnictví, jehož struktura je perverzní."
Hledá se etické podnikání, bankovnictví, dokonce i etické válčení! V očích papeže Františka je základem etiky jednoduché přikázání sdílet společný dům se všemi hosty, kteří jsou ostatně všichni našimi bratry a sestrami: "Péče o přírodu je součástí životního stylu, který předpokládá schopnost žít pospolu a sdílet." Existuje jen jeden hřích, kterého se znovu a znovu dopouštíme na mnoho způsobů - odmítnutí sdílet, co je lidem společné.
V tak silném smyslu sloveso sdílet zaznělo naposled v západní filozofii v roce 1963. Hannah Arendtová v závěru své proslulé knihy Eichmann v Jeruzalémě obhajovala rozsudek smrti, který nad Eichmannem vynesl jeruzalémský tribunál, těmito slovy: "A protože jste podporoval a vykonával politiku, která nechtěla sdílet zemi s židovským národem a mnoha jinými národy - jako byste vy a vaši nadřízení měli právo rozhodnout, kdo smí a kdo nesmí obývat zemi -, žádný příslušník lidské rasy nemůže chtít sdílet zemi s vámi. Toto je důvod, jediný důvod, proč máte být pověšen." Není náš svět plný přeplácených Eichmannů-manažerů, kteří rozhodují ve vší tichosti o tom, kdo má a kdo nemá mít přístup k základním životním zdrojům, a tím i o tom, kdo má právo žít na této planetě? Nebýt ani na chvíli Eichmannem je v globalizované ekonomice stále obtížnější.Ani levice, ani disidentiTo, že sociálnědemokratická levice ve všech svých současných podobách nebyla schopna za 25 let, které uplynuly od pádu bipolárního světa, nabídnout podobnou "událost", podobnou výzvu ke změně paradigmatu, bude její historickou hanbou. Po konci studené války se levice podílela významnou měrou na mystifikaci, podle níž prioritou všech priorit musí být přechod (post)komunistického bloku k tržní ekonomice. Byla to účelová lež, která měla odvést pozornost od katastrofy třetího světa, devastovaného dekolonizací pod korumpující "bipolární" taktovkou imperiálních hegemonů.
A bude také věčnou hanbou disidentů z postkomunistických zemí, že po roce 1989 přestali být disidenty bipolární imperiální modernosti a stali se partyzány euroamerických imperiálních privilegií.
To, co po pětadvacet let ani sociálnědemokratická levice, ani disidenti v postkomunistických zemích nedokázali říci, říká papež František ve svém oběžníku pozemšťanům. Nejsou to nová slova, papež jim naslouchal na periferiích globalizovaného světa, na skládkách odpadků, kam neetický ekonomický růst odhodil miliardy lidí.
Partyzáni (euroamerického) Západu dnes hájí "vnější hranice EU" před tonoucími uprchlíky ze zemí, které studená válka a kořistnická euroamerická ekonomika devastovaly. Na ostrově Lampedusa, plném hrobů migrantů, kteří se utopili na útěku ze zhroucených postkoloniálních států, sloužil papež František mši na oltáři, udělaném z vraku lodě, v jejíchž troskách jich hodně zahynulo.Jiný pohledUdálost papežovy encykliky nás vybízí ke změně směru ve čtyřech bodech:
Zaprvé je třeba napravit "exces antropocentrismu", který dusí každý odkaz na to, co je nám společné, "každý pokus upevnit vztahy mezi lidmi". Zjednodušený výklad křesťanské antropologie "přispěl k prosazení mylného pojetí vztahu lidské bytosti ke světu".
V různých převlecích ovládl modernost "titánský sen o panství nad světem", ale člověk není "pánem univerza", jen před vším tvorstvem zodpovědným "správcem (stvořeného) světa".
Bez porozumění mezím, které nám bůh přikazuje uctívat, není možný "rozumný rozvoj" lidského postavení v kosmu, lidský vztah k univerzu je dán přijetím konečnosti. Propojení rozumu a konečnosti zůstává ale dramaticky nedořešenou otázkou v samotném křesťanství - naděje na "život věčný" je přece ještě formou antropocentrismu, víra v přežití "do sebe uzavřeného sobeckého jednotlivce", jak napsal Jan Patočka.
Poselství encykliky je v tomto bodě podobné poselství slavného díla Limits to Growth, které Donella a Dennis Meadowsovi publikovali v roce 1972 na zadání Římského klubu. V mnoha jednotlivostech se autoři mýlili, některé hrozby přecenili, některé technologické možnosti podcenili, ale jejich zpráva nastolila nové paradigma odpovědnosti: neomezený ekonomický růst v omezeném světě je násilím na lidech a Zemi. Byla "událostí", kterou nebylo možné "integrovat do staré společnosti", znamenala nový začátek, přinesla novou etiku a smysluplnější pojetí ekonomického užitku.
Zadruhé, encyklika vyzývá k jinému, "upřímnějšímu" pohledu na skutečnost. "Na mnoho konkrétních otázek církev nemá důvod říci konečný názor a chápe, že musí naslouchat debatě mezi vědci s úctou k rozdílným názorům. Stačí ale podívat se na skutečnost upřímným pohledem, abychom viděli, že náš společný dům je těžce poškozen... ale... je vždy možné změnit směr."
Výraz upřímný - sincerus ve svém původním latinském smyslu znamená "nesmíchaný". Takový pohled, do něhož se nemíchá ani specializované vědění, ani minulé předsudky, ani zamaskované zájmy, si každý jednotlivec musí vybojovat na tom, co z něj dějiny udělaly.
Vůle k upřímnému pohledu je revolučním jádrem křesťanství, je to síla, kterou církev nedokázala zcela potlačit ani ve svých nejhorších selháních. I Jan Hus se podíval na svět takovým pohledem, a ten pohled působí v dějinách dodnes. "Událost" - změna paradigmatu - není než vtržením "upřímného pohledu na skutečnost" do dějin světa, kde vítězí nad předsudky minulosti a nad vůlí k moci pokáním a dobrovolnou skromností.
"Ekologická kultura nemůže být redukována na řadu překotných a částečných odpovědí na otázky vyvolané degradací životního prostředí, vyčerpáním přírodních zásob a zamořením. Měla by být jiným pohledem, myšlenkou, politikou, výchovným programem, životním stylem a duchovností, zdrojem odporu proti nadvládě technokratického paradigmatu... Hledat jen technická řešení problémů životního prostředí znamená izolovat jevy, které jsou ve skutečnosti propojené, a maskovat opravdové a hlubší problémy světového systému."Cesty z krizeZatřetí, papežův oběžník pozemšťanům varuje před (lidským, příliš lidským!) pokušením léčit krizi posílením toho, co ji způsobilo. Záchrana bank na úkor občanů bez pevného rozhodnutí reformovat celý systém "de facto stvrzuje absolutní nadvládu finančnictví", která po nákladné, ale jen zdánlivé léčbě vyvolá nové krize.
"Finanční krize 2007-2008 byla příležitostí k rozvoji nové ekonomiky, pozornější k etickým principům, k nové regulaci spekulativních finančních aktivit a virtuálního bohatství. Ale reakce, která by vedla k novému posouzení zastaralých kritérií, podle nichž se dnes vládne světu, nepřišla."
Ano, z euroamerického veřejného prostoru se vytrácí staré evropské umění "myslet krize jako krize". Mám na mysli umění vyhnout se katastrofě tím, že si zvolíme změnu. V postmoderní společnosti komunikační hojnosti síly, které krizi vyvolaly, dokážou rozsáhlými investicemi do médií vytvořit informační přesilu a jako lék prosadit další posílení svých mocenských pozic. Papežova encyklika je pokusem o obnovu starého umění "myslet krize jako krize", jako situaci, v níž mezi změnou a katastrofou si dokážeme zvolit změnu.
Začtvrté, "v jakémkoli pojetí ekologie, které ale nevylučuje lidskou bytost", je nezbytné vrátit smysl a důstojnost globalizací znehodnocené lidské práci. Práce je péčí o stvořené, rozvíjením toho, co bůh vepsal do věcí, ale globalizace kapitalismu ji zbavila smyslu a proměnila v nástroj devastace světa.Papežova vizePapežův oběžník pozemšťanům připomíná, že práci nelze oddělit od otázky smyslu. Otázka smyslu lidského jednání je rámcem, v němž je třeba mluvit o jakékoli činnosti, která chce měnit svět. Jakákoli forma práce předpokládá, že máme nějakou představu o vztahu k tomu, co už naší prací nemůžeme měnit, jen přijmout a uctívat. Práce musí být vždy jednáním založeným na úctě k tomu, co už nelze ani vyrobit, ani změnit, jen být vděčen za setkání s tím.
"Před Antikristem věrný křesťan" - a bila dál - "neustoupí." Tuto větu z Jiráskova románu Proti všem nikdy nezapomenu. Bylo to ve čtvrté třídě, začínalo léto, já byl nepozorný a paní učitelka mě vyzvala, abych tu větu řekl tak, jak ji ta husitská bojovnice skutečně pronesla.
Na mnoho způsobů jsem tedy pateticky volal: "Před Antikristem - a bila dál atd." A styděl se přitom, nikdy jsem neměl herecký talent. Spolužáci se smáli a paní učitelka pořád opakovala: "Tak to přece neřekla!" Když už jsem nevěděl, jak tu větu ještě pronést, řekla mi přátelsky: "Ona přece řekla jen 'Před Antikristem věrný křesťan neustoupí' - to a bila dál je věta vložená!" Tehdy jsem pochopil, co znamená nepochopit otázku. Nešlo o míru odhodlání v té větě, ale o gramatiku té věty.
Podobně je třeba hájit papežův oběžník pozemšťanům před těmi, kdo mu nebudou chtít rozumět. Jde v něm o gramatiku naší vize světa, nejen o míru odhodlání v obraně jednotlivých vět. A papežova gramatika je křesťansky jednoduchá: většinou na této planetě jsou miliardy vyloučených, jejich problémy se zmiňují jen z povinnosti a na okrajích našich debat, pokud se ovšem nepovažují za pouhé collateral demages ekonomického růstu.
Jak by tomu mohlo být jinak, centra mediální a ekonomické moci jsou ve vzdálených (a proti migrantům opevněných) metropolích. Pohled na tuto většinu nicméně probouzí naše svědomí a svědomí zraňuje, ale vzdálenost a řeč odborníků to zranění rychle hojí.
Gramatika zelené vize světa papeže Františka se dá shrnout takto: skutečný ekologický přístup ke světu je vždy sociálním přístupem. Je třeba naslouchat "jak křiku země, tak křiku chudých". A také křiku topících se u břehů Itálie a Řecka, vnějších hranic EU! Řešení problému je často jednoduše v tom, že problém přestane být pro nás problémem. Odkdy je například pomoc tonoucím v moři pro euroamerické křesťany problémem?