16.4.2018

Přelet nad šedesátkami

Neuměl bych popsat místo Miloše Formana v dějinách kinematografie, jeho svébytný "filmový rukopis", o kterém mluví znalci. Mé setkávání s filmovou řečí bylo vždy velmi politizované, jako asi u mnoha intelektuálů naší generace. V mých očích bude jeho dílo vždy spjato s Přeletem nad kukaččím hnízdem, tím bojovným rekviem za kontrakulturu 60. let, která byla v polovině sedmdesátek už nasáklá jak nostalgií, tak i terorismem.

Velkou metaforou té kontrakultury bylo antipsychiatrické pojetí psychické nemoci, přesvědčení, že není než alternativní pravdou, kterou systém musí zničit, protože ji neumí integrovat - a co chce přežít, musí se integrovat.

Psychiatři jsou strážci systému, který nás nutí prožívat jako "nemoc" to, co nás osvobozuje. Jeden z nejslavnějších bojovníků proti psychiatrii jako totální instituci, americký psychiatr Thomas Szasz, zachytil ducha šedesátek heslem Definuj, nebo budeš definován. V odporu proti systému, který nás definuje, bylo třeba spojit se s lidmi na úplném okraji společnosti, s blázny a jinými obyvateli smetišť, "kteří se dívají vzhůru", abychom připomenuli Bohumila Hrabala.

Film Přelet nad kukaččím hnízdem se stal oslavným i nostalgickým shrnutím interpretace duševní choroby jako rozumu, který se chce osvobodit od své podřízenosti byrokraticko-vojensko-průmyslovému komplexu a je pod záminkou "léčby" ničen - jako vše, co je v člověku osvobozující.

Ústavy a "velké sestry", které jim vládnou, jsou metaforou systému, kde je člověku vnucena role šílence, aby šílené mohlo nerušeně růst. Odtud politický program těch vzpurných let: nemocné duše není třeba léčit, ale naopak se o ně musíme opřít v boji proti "nenormální většině", naslouchat jejich řeči jako poslednímu útulku poraženého smyslu.

Jak dokazuje obrovský úspěch Formanova filmu, psychiatrický ústav jako metaforu totální instituce, v níž je člověk "definován" bez práva na odpor, cítili pohrobci šedesátek jako dědictví, které nesmějí opustit. Jen blázen může být normální v kapitalistické společnosti - hlásá jedno z nejslavnějších hesel té doby.

"Jsem blázen, protože tolik trpím, anebo tolik trpím, protože jsem blázen?" - ptá se jeden hospitalizovaný v dokufilmu o díle slavného italského antipsychiatra Franca Basaglii, který hlásal, že "duševně nemocný je nemocný především proto, že je vyloučen, opuštěn všemi, že je to osoba bez práv, vůči které je vše dovoleno...".

Když se v roce 1964 stal primářem ústavu pro duševně choré v italské Gorizii, nechal zbořit zdi, které oddělovaly blázinec od města: prvním příznakem šílenství je chtít rozdělit zdí lidskou obec na normální a nenormální, nikdo přece neví, kdy se stane nenormálním i on.

Jinak řečeno: duševní nemoc je jen jedním ze způsobů, jak se člověk přizpůsobuje společnosti, jejíž nároky nemůže přijmout "bez odporu rozumu, jehož nyní užívá", jak napsal mistr Jan Hus ve svém nejslavnějším dopise. Později se Basaglia stal v Terstu iniciátorem mezinárodní debaty, jíž se zúčastnili myslitelé, kteří byli živou vodou těch let - Sartre, Foucault, Deleuze, Laing, Chomsky.

Připomeňme si nejslavnější scénu Formanova filmu: McMurphy dostává elektrošok. Jaká "technologická" urážka lidského těla, jaké ponížení, jaký příklad strašné a nelidské moci člověka nad člověkem!

Formanova interpretace je metaforizací okolností, za nichž byl elektrošok vynalezen: italský psychiatr Ugo Cervetti si všiml, že prasata omráčená elektrickým proudem mění své chování, a zdálo se mu, že "prasata na jatkách by mohla poskytnout materiál velmi cenný pro jeho pokusy".

Poprvé vyzkoušel elektrošok na muži zadrženém pro potulku. Ve způsobu, jak byl elektrošok vynalezen a jak se bezdomovec stal jeho první "obětí", je jistě zakódováno velké varování, ve skutečnosti ale je to terapeutický prostředek, který často zlepší situaci pacientů trpících třeba endogenní depresí.

A připomeňme si jinou ideologicky jednoznačnou scénu z mejdanu na rozloučenou, který pořádá uprchlý McMurphy: chlapec, paralyzovaný strachem z autoritářské matky, se zbaví svého koktání, když se vyspí s jednou z McMurphyho veselých přítelkyň. Jak jednoduché! Příčinou všeho utrpení je útlak - osvobození řeči a těla jsou univerzální terapií!

Ale není tato antipsychiatrická vize duševního utrpení iluzí, která přeceňuje terapeutickou energii inkluze ve společenství svobodně komunikujících lidí? A hlavně: nepřeceňuje moc symbolů na úkor moci genů?

V osmdesátých letech prudce vzrostla prestiž biologie, především genetiky, chování lidí i zvířat se začalo studovat z hlediska "genetické výbavy", byl objeven i jakýsi gen schizofrenie. Psychofarmaka nové generace se stala znovu legitimním prostředkem léčení duševní choroby - začal konec šedesátek v hlavách lidí.

Je užitečné připomenout si tento kulturně-revoluční kontext epochálního úspěchu Formanova filmu. Metaforické pojetí psychického utrpení jen jako důsledku zneužívání symbolů ze strany kulturně-ekonomické moci je příliš antropocentrické, nemohlo se proto stát východiskem pro osvobození společnosti od znelidšťujícího systému, který si ji celou podřizoval, jak věřila generace šedesátých let.

Je samo ještě projevem antropocentrismu, pýchy člověka, který neumí propustit přírodu ze svých dějin a být ne jejím pánem, ale částí. Jinak řečeno: kontrakultura je ještě příliš kulturou, privileguje moc kultury na úkor moci přírody, jako by kultura přírodě vládla.

Teprve osmdesátá léta přinesla smysl pro antiantropocentrickou interpretaci "naší nynější krize". Živočišný druh homo sapiens má jen skromné místo v celku přírody, geneticky je spojen s celkem života na Zemi a začíná se teprve učit biosolidaritě - úctě ke genům, které sdílí se všemi živými bytostmi na Zemi.

Biocentrická filozofie, která nás osvobozuje od antropocentrického přeceňování moci symbolů a kultury, je revolucí, na kterou hrdinové šedesátek ještě nedohlédli. Paradoxně tedy uznat, že psychická choroba "není v naší moci", protože není jen důsledkem nesvobodné symbolické komunikace, ale i projevem nekontrolovatelné energie genů, svazujících naše utrpení s životem na planetě Zemi, je začátkem antiantropocentrické revoluce, která trvá dodnes.

Vzbouřená mládež šedesátek se s ní minula, bojovala tenkrát ještě s "lidským, příliš lidským" nepřítelem.