25. 6. 2020

Sochy k hájení

Dnešní bílí Američané jsou stejně málo odpovědni za otrokářské a ekonomické poměry panující před staletími jako dnešní příslušníci evropských šlechtických rodů za tehdejší robotní povinnosti nebo útrpné právo... Není spíš k zamyšlení, že... nám tehdejší otrokáři a feudálové přinesli také třeba Deklaraci nezávislosti a v ní obsaženou jistou představu o právu obecně a o lidských právech zvláště? Nebo křesťanskou myšlenku o rovnosti lidí... Nechme... své tehdejší zakladatele a objevitele jejich časům. - tak komentuje Stanislav Křeček (Právo, 15. 6.), ombudsman, ochránce našich práv, současnou vlnu agresivních pokusů o přivolání paměti "minulých vin".

Minulost, která nemíjí je název vzrušené debaty, která se v osmdesátých letech prohnala německým veřejným prostorem. Vyprovokoval ji historik Ernst Nolte, který se pokusil "normalizovat" holokaust tím, že ho definoval jako epizodu "občanské války v Evropě": třídní genocida bolševiků předcházela rasové genocidě nacistů, je možné proto ji vysvětlit jako preventivní obranu před "židobolševiky", v nichž nacisté viděli své "potenciální vyhlazovače". Taková historizace rasové genocidy byla německou i evropskou veřejností odmítnuta, holokaust je vina, která nemíjí, nemůže se stát "minulostí", je "věčně současným" varováním před absolutním zlem.

Co jsou "minulé viny"?

Představme si tu scénku. Thomas Jefferson právě dopsal větu: Všichni lidé jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující své oprávněné pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou. Zněla mu přesvědčivě, odložil pero, dveře se otevřely a otroci nesli zasloužený oběd. Tento čestný a svobodomyslný muž neviděl, že i otroci jsou zahrnuti v kvantifikátoru "všichni" lidé. Je to vina, která má právo stát se pouhou minulostí, vždyť nikdo není pánem toho, co vidí, vidíme jen to, co umíme říci. Jsme uvězněni v diskurzivních hegemoniích, v nichž se míchá naděje se zkušenostmi, ty, které vyvrací naše naděje, často vidět neumíme. Spes moritur ultima (naděje umírá poslední), praví latinské přísloví. A často je škoda, že naděje neumřela dříve, že lidé se jí nechali zaslepit a neviděli včas, co ji vyvracelo. Milan Kundera věnoval svůj nejhlubší román Život je jinde pokušení člověka odvrátit se od své zkušenosti - lyrismus to nazval. Ve 20. století jím byli nakaženi především komunističtí intelektuálové, dnes jsou jeho oběťmi manažeři vojensko-průmyslového komplexu, jehož nekonečný růst považují za boží příkaz.

Postkomunističtí antikomunisté nastolují v naší zemi diskursivní hegemonii, která je jen pokračováním agrese proti historické relativnosti lidských sporů a kauz, o jejíž popření každý totalitarismus opírá svou moc. Solženicyn byl tradiční věřící Rus, moralista, akademické formule jako diskurzivní hegemonie mu byly cizí, pojmenovával věci jednoduše: "Aby člověk páchal zlo" - napsal - "musí je především chápat jako dobro nebo jako... zákonné jednání... musí pro své činy hledat ospravedlnění... Ideologie! Ta dává zlosynovi hledané ospravedlnění zločinu... inkvizitoři čerpali posílení v křesťanství, dobyvatelé v povznesení vlasti, kolonizátoři v civilizaci, nacisté v rase, jakobíni v rovnosti..." Ano, ideologie je pánem toho, co nevidíme, obléká zlo do hávu historické nutnosti a "zlosyn" se někdy dočká sochy na Letné.

Zločiny, které rozhořčení černí Američané, obyvatelé bývalých kolonií, diskriminované ženy nebo chudí obecně chtějí připomenout tím, že bourají monumenty těch, kdo se stali jejich symbolem, byly zločiny ideologické: jejich pachatelé nebyli zlosyny, jen hegemonie slov jako civilizace, pokrok, křesťanství, socialismus, břemeno bílého muže, impérium... zahalila jejich jednání do mlhy, a oni tak viděli jen rozmazaně jeho důsledky. Milan Kundera napsal o mlze, v níž lidé jednají, že v ní sice "máme svobodu, ale je to svoboda člověka, jenž kráčí mlhou... když se dívá nazpátek, aby soudil lidi minulosti, žádnou mlhu na jejich cestě kupodivu nevidí... pohoršuje se nad jejich omyly, ale mlha jako by kolem nich nebyla". Každá generace vnáší do světa svou vlastní mlhu, tu, v níž jednali její předchůdci, ale nevidí. Naši antikomunisté například vidí zločiny komunismu, ale nevidí zlo, jemuž sami slouží, třeba devastaci planety ekonomickým růstem, zaslepenou americkou vůli k unipolární moci, která strhuje svět do nové studené války. Greta Thunberg na ně marně pokřikuje v OSN: Jak se odvažujete?! Lidé jednají v mlze svých diskurzivních hegemonií, není to ale tma, mohou v ní rozeznat alespoň tváře svých bližních nebo suchem poničenou zemi. Holokaust je zlo absolutní, nikdy se nemůže stát minulostí ponořenou do mlhy - tváře zplynovaných židovských dětí a žen byly přece viditelné i přes tu mlhu.

Zaslouží si tedy vůbec někdo sochu na náměstí? Řekneme se Solženicynem: "Zlo někdy vítězí, ale jednej tak, aby nezvítězilo skrze tebe!" Sochu si zaslouží jen ti, kdo protrhli diskurzivní hegemonii (jak tomu říkají kulturní teoretici), do nichž škola a jiné instituce vsadily jejich zkušenosti, a dírou v ní se podívali na svět a měli odvahu jednat podle toho, co viděli. Je to obyčejně jen chvíle, ale životu jednotlivce dá někdy monumentální smysl.

Churchill například si svou sochu zaslouží. Byl obhájcem světového poslání britského impéria, bojoval v dobyvačné burské válce, v níž se objevily i první koncentrační tábory pro ženy a děti. V roce 1940 ale zahlédl svět dírou ve své ideologii: mohl si zvolit britské impérium, které Hitler sliboval zachovat (Nechci zničit ba ani poškodit světovou říši - řekl v roce 1939), nebo demokracii. Na tu se díval skepticky, v roce 1947 řekl v polemice s britskou levicí svou nejcitovanější větu: Demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech těch, kterými jsme ji chtěli v minulosti nahradit. I přesto se ale rozhodl obětovat impérium, aby přispěl k její záchraně. Věřím ostatně, že opravdovými demokraty jsou právě skeptici, kteří nevěří na "moc lidu" ani na "pravdu, která vítězí". Ctí spíše komplexitu společnosti, pokud tomu nabubřelému slovu dáme jeho původní, jednoduchý smysl - celek utkaný z různosti a rozporů.

Když tento nejslavnější a nejobdivovanější premiér světa kandidoval v prvních poválečných volbách za konzervativce, prohrál. Britové už chtěli demokracii méně skeptickou k lidským možnostem, chtěli sociální politiku, včetně znárodňování. Poučme se z toho. Sochy nikdy nestavíme celé životní pouti člověka, všem jeho činům, ale jen k oslavě chvíle, kdy zahlédl svět skrze trhliny ve své ideologii (každý nějakou máme, jak vždy záslužně připomínal Václav Klaus) a rozhodl se řídit se tím, co viděl, ne tím, v co věřil; takové sochy bychom měli bránit před vandaly všech vyznání.

Poválečné době Churchill nerozuměl, v sociálních reformách by po roce 1945 viděl jen ohrožení britských svobod. Zasloužil se ale o to, aby doba, v níž si můžeme volit premiéry, nepominula.