14. 11. 2018

Věci, kterým jde o kejhák. Český veřejný prostor – ohrožené dědictví

Uplynulo sto let od založení státu, který se jako bludná hvězda ztratil i se svou původní mezinárodní legitimností po pouhých dvaceti letech v krutých zákrutech 20. století extrémů. Nikdy už se nevrátil do dějin Evropy v podobě, jakou mu vtiskla rozporná osobnost jeho zakladatele. Jedno dědictví, stále ohrožované, tu však přece jen zůstává.

Mám na mysli veřejný prostor, ve kterém probíhá "hovor mezi rovnými (...), před celou veřejností, v němž se (krásný smysl slova) parlament stává tělem" - jak řekl TGM.

A Peroutka, když už se naše demokratické instituce zmítaly v komunistické pasti, napsal: "(Veřejné mínění) všechny neblahé živly udržuje v mezích (...), zakládá (se) na obecných lidských vlastnostech, souhlasně soudí o základních lidských faktech." Peroutka věřil, že jakkoli vysoko vyletí osvětlené lži demagogů, brzy dopadnou zpět na pevnou půdu veřejného mínění, kde vyhasnou.

Z geopolitických důvodů jsme v roce 1968 neměli šanci realizovat "socialismus ve svobodě", tu velkou syntézu, na kterou 20. století čekalo; osvobozený veřejný prostor byl tehdy ale opravdu začátkem nadějného vývoje, který se dal zastavit už jen silou...

Dějiny národních států jsou především dějinami ohrožení a očisty jejich veřejných prostorů. Myslím, že náš veřejný prostor, nejcennější dědictví Československa (toho "legračního státu", jak řekl Joseph Goebbels), je ohrožen. Identitární panika vyvolaná antiuprchlickou propagandou odstartovala "závod ke dnu" - jak naši politici, tak i významná část novinářů se předhánějí, kdo nejvíce vydělá na těžbě špinavého konsenzu, který na tom dně leží.

V prologu k Brechtově naučné hře Výjimka a pravidlo ze začátku třicátých let jsou diváci nabádáni nenazývat "v této době (...) plánovité zvůle a odlidštěného lidstva nic přirozeným, aby nic nevypadalo jako nezměnitelné". Moderní doba udělala ze všeho, co se jevilo jako přirozené, něco, co máme nejen právo, ale i povinnost změnit na základě zdůvodněné "lidské volby".

Požadavek změnit volbou, co máme za přirozené, rozdělil moderní společnost na konzervativce a progresisty, na obránce moudrosti našich předků a stoupence kritického rozumu.

"Naše náboženství musí být (...) (založeno na) odmítnutí všeho slepého důvěřování (...), (všeho), co se nedá držet kriticky" - napsal Masaryk v roce 1904. Moderní občanská společnost je vystavěna na výchově ke kritickému odmítnutí toho, co jsme měli (a chceme mít stále) za přirozené, když to kritická argumentace odhalí jako "historicky překonaný" předsudek.

Existuje ale i osvícenský předsudek vůči předsudkům. Předsudky jsou sedimentací historické zkušenosti lidí, mají svou autoritu, jejich poselství nesmíme proto bourat slepě.

Všechny společnosti mají svůj horizont očekávání a svůj horizont zkušeností, které potvrzují, nebo vyvracejí to očekávání. Konzervativci radí věřit především zkušenostem, zatímco "pokrokáři" chtějí jít vpřed bez ohledu na možný neúspěch. Co třeba komunismus? Je horizont očekávání, který komunismus v minulosti probudil, zkušenostmi s ním definitivně vyvrácen? Kdoví!

Když je násilí přirozené

Na Wikipedii se dočteme, že Istanbulská úmluva je mezinárodní smlouva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, která se zaměřuje na stíhání a překonání všech druhů historicky a kulturně podmíněné diskriminace žen, zvláště pak na prevenci genderově podmíněného fyzického, sexuálního, psychického či ekonomického násilí, stalkingu, vynucených sňatků a potratů nebo mrzačení žen.

To všechno jsou formy násilí vepsané do tisíciletých tradic, miliony lidí na naší planetě je považovaly (a považují) za přirozené. Jako přirozené se nám zdá například násilí zakódované ve formuli Z každého kluka je potřeba vychovat chlapa (v britských školách byly praktikovány tělesné tresty až do sedmdesátých let) nebo ve výrazech nepřizpůsobiví, neproduktivní ("Dědeček a babička ujídaj nám chlebíčka," říkávalo se v padesátých letech), nemakačenkové či nenormální a třeba i v hesle, podle něhož inkluze hendikepovaných jen zdržuje "normální" žáky.

Ve všech těch slovech je nějak zakódována diskriminace, kterou vnímáme jako přirozenou. V Baarově románu o české vesnici Jan Cimbura si pan farář pochvaluje vyhnání jediného Žida z obce slovy: "To jsem rád, zase je osada naše panenskou (...) osadou, na které není Žida."

Gender není biologické pohlaví, ale role, kterou společnost ženám i mužům v minulosti přisoudila: od ponižujících předsudků, které jsou vepsány do těchto rolí jako něco přirozeného, se nás "genderový aktivismus" snaží osvobodit.

To, co "vlastenecká" část naší veřejnosti vyhlašuje za "útok na evropské tradice" nebo za "sebevraždu Evropy", je ve skutečnosti její pilíř - účinná kritika diskriminace a lhostejnosti k utrpení, které je zamaskované jako přirozené.

Učíme se té kritice už od školních let, do naší povinné četby patří příběhy, které v nás probouzejí empatii s "trpící a poníženou Maryšou" a dalšími oběťmi vynucených manželství, s nepochopenými dětmi a jinými podobami "přirozeného násilí". Ostatně v našem národním obrození nešlo o to "říci česky, co už bylo vymyšlené", jak zazní ve hře Davida Zábranského Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny; šlo o to stát se součástí té globální a nepokojné, ze všech břehů vystupující řeky zvané evropský rozum.

Našel jsem ve své poště tento text: "Ve svém vlasteneckém a křesťanském kázání Petr Piťha v katedrále sv. Víta 28. září 2018 hájil manželství a rodinu před úchylnými homosexuály a úchylnými lesbami, kteří chtějí krást (křesťanské) děti, aby z nich udělali úchyly."

V médiích pak obíhají vzdělanější verze souhlasu s tím "vlasteneckým a křesťanským" kázáním, třeba: "Stejně jako Vy (pane Piťho) se děsíme toho, co se dnes ve světě děje, a snažíme se na mnoha fórech doma i v cizině vystupovat v duchu Vašeho myšlení. Až budete mít chvilku času, přijďte si o tom k nám do Institutu Václava Klause popovídat."

A nyní mála ukázka Piťhova "myšlení", v jehož duchu chtějí tito obránci lidské přirozenosti vystupovat: "Dokonale zvrácené zákony (...) jsou namířeny proti tradiční rodině (...). Navržené zákony a jejich protagonisté převzali ideologii marxismu a nacismu (...). Vaše rodiny budou roztrženy a rozehnány (...). Vezmou vám děti a zatají vám, kam je zašantročili, kam je prodali (...). Za každý nesouhlas budete deportováni do nápravně výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru. Homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou vládnoucí třídu, vy budete patřit k podřadné výpomocné třídě a pracovat podle pokynů mocných elit (...). Budete postaveni pod všechny živočichy, kteří se pohlavně rozmnožují, protože pro kočky, žáby ani hmyz zaváděné zákony neplatí."

Jde o ukázku "rétoriky morální paniky", která se objevuje na scéně s každou velkou společenskou změnou a jejímž extrémním (a výjimečně úspěšným) příkladem je Hitlerův Mein Kampf. Jejím strategickým cílem pak je mobilizace veřejnosti do boje za "obranu lidské přirozenosti ohrožené spiknutím morálně, nábožensky, biologicky i národně cizích elementů" - čarodějnic, pomocníků ďáblových, homosexuálů, neomarxistů, úchylů, pokrokářské Rady Evropy.

V podobném stylu, vzpomínám si, se mluvilo o morálních hrozbách přicházejících ze zahnívajícího Západu i v padesátých letech. "Ohavný puch buržoazního rozkladu" tehdy šířil především existencialismus, k jehož slovníku se větší část mé generace spontánně přihlásila.

Likvidační protipojmy

Progresivismus a konzervativismus, dva pilíře Západu, se mohou pod tíhou morální nebo identitární paniky, různých sociálních traumat a ponižujícího útlaku zhroutit. Jejich místo pak zaberou asymetrické likvidační protipojmy, které dobře známe z nedávné minulosti, třeba civilizace vs. barbarství, Západ vs. Východ, komunismus vs. kapitalismus, normální vs. úchylný, rozum vs. šílenství, křesťan vs. pohan, árijec vs. Žid. Jakmile likvidační protipojmy ovládnou veřejný prostor, kritika toho, co se považuje za přirozené, je vyhlášena za morální skandál a ohrožení posvátných tradic. Důsledky vtrhnutí likvidačních protipojmů do veřejného prostoru rozvinutých demokratických zemí známe jak z nacistického Německa, tak z neblahých dějin naší druhé republiky.

Antisemitismus nastolený v Německu nacistickou propagandou je velmi varující, protože nebyl ani v německé tradici hluboce zakořeněným předsudkem (Prusko například bylo filosemitským státem), ani nekontrolovatelným výbuchem "nízkých pudů". Byl to strategický mediální konstrukt ("O tom, kdo je Žid, rozhodujeme my" - řekl Goebbels židovskému režiséru Langovi, jemuž chtěl svěřit významnou roli v německém filmovém průmyslu), konstrukt masově šířený s cílem legitimizovat tyranský režim. Byl postaven na likvidačním protipojmu árijská práce vs. židovská destrukce. Jak říkal Hitler už v roce 1923: "Zásadní problém, který před námi stojí, je mezi Židem a árijcem (...). V literatuře, ve filmech, ve vědě je vliv Žida destruktivní (...). Národy (...) jsou blízko propasti (...), potřebujeme (...) silný lék, možná amputaci (...). Přejeme si vyhradit občanství a hlas v radě našeho národa pouze pro ty, kdo jsou čistě německé krve. Náš slogan je Německo Němcům. Cizinci, ať už Židé, či nikoliv, budou smět žít v Německu pouze trpěni."

Veřejný prostor druhé republiky ovládl likvidační protipojem český duch vs. internacionální zmetek. Představitelé kulturní a politické elity první republiky (včetně obou prezidentů) byli obviněni z toho, že "naštěpovali na českého ducha zmetka internacionálního myšlení", naočkovali do českého národa cizí "šalebné ideje demokracie, laické humanity a morálky, a rozvrátili tak v něm představy řádu"; demokracie je popření "pravdy, ducha křesťanské morálky, je to rozvrat, chaos a úpadek".

Konstruktem v druhorepublikovém stylu je pak i aktuálně veřejně vyjádřený názor Václava Klause, podle něhož dnes existuje "neuvěřitelný útlak vůči národnímu státu (...) a globální a fatální útok na rodinu (...), to, co říká ten Halík, ta zrůdnost jeho vidění světa, že on (...), když Piťha hájí tradiční pohled na rodinu (...), se ptá: Co je to ten tradiční pohled na rodinu? (...) Dnes to není Heydrich, ale Halík, kdo ohrožuje celou podstatu naší civilizace".

Je to fatální (abych použil jejich slovo) příklad důsledku nadvlády likvidačních protipojmů ve veřejném prostoru. Jedná se v první řadě o útok proti humanitním vědám, proti kritické funkci, kterou mají v moderní společnosti - tou je racionální revize tradic, do nichž jsou přirozené formy násilí zabaleny. O tom, že "tradiční rodina" u nás zanikla přibližně před sto lety, že antropologie popisuje mnoho typů rodin, že v kontextu průmyslových států se rodina rozštěpila na nukleární (soustředěnou na dvojici) a rozšířenou (venkovskou, jižní, klanovou), se učí už na gymnáziích v úvodu do sociálních věd.

Různě maskovaný útok na kritickou roli humanitních věd, které nás v moderní společnosti osvobozují od "přirozené" nerovnosti mezi lidmi, je vždy prvním krokem k nastolení autoritářských systémů vlády.

Cesta k autoritarismu otevřena?

Moderní evropský veřejný prostor se zformoval jako východisko z náboženských válek, z krvavé nadvlády likvidačních protipojmů pravověrný vs. kacíř nebo protestant vs. katolík v boji o moc ve státě. V základu liberálnědemokratického veřejného prostoru stojí příkaz Silete theologi! - Zmlkněte, teologové!, když neumíte připustit historickou relativnost instancí, které hájíte. Nesmiřitelné instance, jež nelze redukovat na pouhé opinio, občanský názor, musejí být vykázány z legitimních forem hry o politickou moc - náboženská pravda může být předmětem diskuse, ale jen jako opinio, z něhož neplyne žádná zákonodárná moc, ani kdyby byla míněním většiny, protože politická moc se neřídí náboženským přesvědčením.

Po nastolení buržoazního veřejného prostoru byly teologické likvidační protipojmy přetvořeny na argumenty, občanský mír se stal nejvyšším cílem politiky. Zformovala se občanská společnost, jejíž všechny názorové agregace měly právo na veřejný prostor, na neomezenou manifestaci v něm, ale nesměly ten prostor okupovat a uzavřít.

Na místa mlčících teologů se však vedrali ideologové, kteří odmítali redukci všech politických projektů na pouhá opinia - názorové agregace; své teorie považovali za "dějinnou nutnost", za projekt racionální a osvobozující změny světa - chtěli "svět nejen různě vykládat, ale také revolučně měnit". V politických dějinách Západu jim kladli umíněný odpor svědci vyvratitelnosti světa (jak je nazval Jiří Gruša), nepoddajní obránci historičnosti a kontingence životních světů lidí. Ten spor shrnují poloprázdné formule demokratický reformismus proti revoluci, liberalismus proti despotismu, pluralita proti totalitě.

Řekněme, že spor revolucionářů se stoupenci demokratického reformismu skončil vítězstvím reformistů: příkaz Silete ideologi! se stal heslem zdravého rozumu (common sense) a občanské etiky, vnášet do společnosti protipojmy jako národní vs. cizí nebo vlastenecké vidění světa vs. zrůdné vidění světa se stalo neetickým.

Národní veřejné prostory dnes kolabují, ale globální demokratický veřejný prostor se zatím neformuje. Planetární informační mediasféra, v níž jsme se ocitli, není globálním veřejným prostorem, je toxická, chybí v ní filtry oddělující to, co je "hodné pozornosti", od komunikačního odpadu. Absence filtrů je jen jiný výraz pro krizi vlivu elit ve společnosti.

Výraz populismus je beznadějně mnohoznačný, ale přece jen, myslím, tím slovem můžeme dnes označit strategické zamořování veřejného prostoru likvidačními protipojmy jako třeba národní vs. bruselské, obránci svrchovanosti vs. obránci globalizace nebo islámský terorismus vs. křesťanská mírumilovnost. Návrat likvidačních protipojmů do euroamerického veřejného prostoru otevírá cestu k autoritářské demokracii, jak ukazuje odstrašující vývoj v Maďarsku, Polsku či USA.

V dopise z mccarthistického roku 1950 napsal Jiří Voskovec Ferdinandu Peroutkovi: "Těm zásadním věcem, o které Vám i mně jde nejvíc, těm jde o kejhák. Říkejme tomu pro zjednodušení (...) západní škála hodnot (...). Lidi, kterým jde o totéž, nemají právo kolem sebe bloudit v mylných domněnkách. Ne dnes - ten luxus je pryč."

V době, v níž se lež hlásá v katedrálách, je ta výzva dvojnásob aktuální.