Salon, Právo, 25.1. 2024
Věř systému, občane!
Nedávno server irozhlas.cz představil prý historicky první systematický pokus o popis toho, jak zdejší společnost podléhá dezinformacím a konspiracím – výzkumný projekt Společnost nedůvěry, připravený ve spolupráci s institutem SYRI, jenž propojuje Masarykovu univerzitu, Karlovu univerzitu a Akademii věd.
Prezentace výzkumu překvapuje nereflektovaným konformismem a mobilizačním slovníkem. Například: "Každý, kdo je pak jen částečně nastavený pro to, aby institucím nevěřil... se může... dostat na skluzavku, na jejímž konci je rozpad důvěry ve stát... unikátní průzkum Českého rozhlasu ukázal, že pokud člověk nedůvěřuje společnosti ani jejím institucím, jako jsou vláda, parlament, úřady či média, otevírá se prostor pro konspirace a dezinformace... klíčová je totiž podle výzkumu důvěra v politický systém a státní instituce, kterou konspirace a dezinformace podrývají... obecná míra dezinformací může společnost znejistit a fungovat jako rozvratný prvek."
Kultura radikální nedůvěry v systém, inspirující občanský aktivismus v západních zemích od vzpurných šedesátek, je tak nepřímo označena za patologický stav mysli, který by se mohl šířit jako epidemie a rozvrátit celou společnost. Intelektuál zformovaný v těch letech by mohl připomenout, že dezinformace v minulosti šířili především představitelé systému (zmiňme třeba ty americké o zbraních hromadného ničení v Iráku); a mohl by se také ptát, proč by ztráta důvěry v aparáty systému nemohla být příležitostí k osvobozující revoluční změně.
V novém kontextu by úkolem sociálních věd měla být ochrana důvěry v systém, kterou rozvracejí alternativní zdroje informací a decentralizovaná komunikace: dokonce by prý ve spolupráci se zodpovědnými novináři měly "nabídnout kotvu lidem neukotveným v této převratné době".
Takové přimknutí se k systému je historickým zlomem v dějinách sociálních věd, v rozporu se svou tradicí "ostražitosti k systému" by nyní měly ve veřejném prostoru šířit "ostražitost k jeho kritice", jak dokazují výrazy "podrývat důvěru ve stát a instituce" nebo "rozvratný prvek".
Hrozí, že pod hlavičkou boje za větší resilienci společnosti vůči (dez)informacím se humanitní vědy stanou expertním věděním hájícím řádné intence systému proti chaotickým "intencím života". Všechny režimy – i ty demokratické – mají své mainstreamové normalizační slovníky, takto zaúkolovány by se humanitní vědy staly jedním z nich. A staly by se také nástrojem mobilizace společnosti proti hrozbě, že z voleb vzejdou "většiny dezolátů", jejichž vláda by byla demokratickým paradoxem: jako produkt demokratických voleb by byla legitimní ex titulo, ale nelegitimní ex modo, protože způsob vlády by byl v rozporu s liberálně-demokratickým normativním rámcem.
Nedůvěra k systému, pojatá jako syndrom vykolejení a neukotvení občanů, definitivně ukončuje šedesátá léta masové vzpoury proti systémům, z jejíhož patosu euroamerická politická kultura čerpala svou radikálně reformní energii po dlouhá desetiletí.
V novém kontextu výraz "důvěra v systém" mění znaménko: z příznaku "zotročené" (nebo jen líné) mysli se stává občanskou hodnotou, kterou je třeba bránit proti těm, kdo šířením podvratných narativů rozvracejí důvěru "v systém, a nakonec i ve stát".
Bratři ve lži
Protagonista Stoppardovy hry Rock´n´Roll z roku 1998, inspirované příběhem undergroundové skupiny The Plastic People of The Universe, shrnuje jádro antinormalizační kultury šedesátek takto: "Všechny systémy jsou totiž pokrevní bratři. Sametová revoluce neměla vyměnit jeden systém za jiný. Musíme začít znovu u skutečného významu slov. Tím, že dávají slovům nové významy, lžou systémy samy sobě, počínaje označením sama sebe – socialismus, demokracie... Invaze se tak stává bratrskou pomocí...". Invaze kamkoli, dodejme. Takový stav nedůvěry by byl nyní diagnostikován jako příznak otravy (dez)informacemi, která vyžaduje odbornou pomoc, protože ohrožuje rovnováhu systému.
Ve skutečnosti je přesvědčení, že všechny systémy jsou "bratři ve lži", nejdůležitějším dědictvím šedesátých let. Na ně je třeba navázat, chceme-li obhájit skutečný význam slov, která systémy znetvořují, aby se vylhaly ze své viny na světových katastrofách: bombardování není humanitární, rozvrat Iráku, Libye nebo Afghánistánu není obranou lidských práv, topící se uprchlíci ve Středozemním moři nejsou předvojem nepřátelské invaze, ale oběťmi civilizačně nezodpovědného západního intervencionismu. A lživý je i výraz "osamělý střelec": lidí frustrovaných "lží, v níž jsou všechny systémy bratři" jsou zástupy. Většina z nich své trauma zvládne, někteří končí na mirtazapinu a někdo si koupí útočnou pušku, když je legálně na prodej. A žádný psychotest nemůže zaručit, že i její majitel si v budoucnu nevyslouží "nečestný" titul "osamělý střelec".
HIM
Sošku Maurizia Cattelana nazvanou HIM z roku 2001 zakoupil v roce 2016 za 17,2 milionů dolarů soukromý sběratel. V roce 2012 byla vystavena u vchodu do Varšavského ghetta, a její smysl se tak stal předmětem celosvětové diskuze. Udělána je z polyesterové pryskyřice, vosku a pravých lidských vlasů a znázorňuje Hitlera s tělem dítěte, klečícího s rukama sepjatýma, s kajícným výrazem v tváři a pokorou v očích.
Časopis Reflex napsal: "Jediná informace, kterou o střelci (na pražské filosofické fakultě) potřebujeme vědět, je, že to byla zbabělá nula. Odsouzeníhodný člověk. Nic víc." Cattelanův HIM nám ale chce říci, že i o Hitlerovi musíme vědět "něco víc", abychom porozuměli tomu, proč se spolu s miliony normálních Němců stal zloduchem 20. století.
"Hitler byl ve dvacátých letech ponížený bezdomovec, stojící na okraji společnosti" – říká například filosof Petr Trawny v rozhovoru s Terezou Matějčkovou. I jeho životem tak prokmitla naděje, že se nestane pouhým HIM, který "sám kolotá vesmírem", jako vrah Maršík z Poláčkova románu Hlavní přelíčení.
Pražský arcibiskup Jan Graubner řekl během requiem za zastřelené ve Svatovítské katedrále, že "v obětním průvodu přineseme k oltáři jednu růži za každou oběť a jednu i za toho, který se nechal zlem tak ovládnout, že se stal nástrojem smrti". Navázal tak na velkou křesťanskou tradici pokání (zlo je na světě i naší vinou, protože jsme nebyli dost dobrými křesťany), jež nás učí rozumět zlu jako náhlému zaslepení, které z kolísání mezi zlem a dobrem, vlastní každé stvořené bytosti, udělá předpojatou zatvrzelost, slepou k lidské křehkosti. V původním křesťanském příběhu se měl vrátit k Bohu i sám Satan (ještě Órigenés nezná věčné tresty pro hříšné, jen tresty očišťující).
Hitlerův kajícný výraz můžeme číst také takto: Proč jste dovolili, aby se tak zrůdně rozmnožily situace, na něž je zlo nebo šílenství normální odpovědí, sdílenou miliony lidí? Podmínkou možnosti "porozumět šílené mysli" je odvaha připustit si náš podíl na vzniku situací, v nichž zešílet je normální. Při výsleších řekl vrah redaktora Michala Velíška David Lubina, že ho otec bil "každý den, vyrostl ze mě grázl, kterého to přestalo bolet"; a ve škole měl jako "živé dítě" problémy. Proč se nedovolal ničí pomoci?
Právník z kanceláře ombudsmana Štěpán Jílka shrnuje své poučení ze spisů o chovancích diagnostického ústavu takto: "Kdybych si prošel tím, co tyto děti, byl bych úplně stejný, možná ještě daleko horší."
Viník nikdy není jeden
Prezident republiky řekl v novoročním projevu, že "viník této tragédie je jeden. Nehledejme další viníky... Pojďme společně... přemýšlet nejen sami za sebe, ale i v kontextu komunit, ve kterých žijeme."
Pokud ale přemýšlíme "v kontextu komunit, ve kterých žijeme", nesmíme přehlédnout celou jednu skupinu viníků: ty, kdo vydělávají na tom, že je v Česku milion zbraní v soukromých rukou (více než v Polsku, které je čtyřikrát větší) a rychle přibývají. "Mezi lety 2013 a 2022 došlo k nárůstu vlastněných zbraní v naší zemi skoro o čtvrt milionu" – dozvídám se z veřejných uzdrojů. "Militaristická kultura lásky ke zbraním, která se nám snaží namluvit, že... ve věci bezpečí (je třeba se spoléhat) ... pouze... na svou zbraň... je plodem narcistního individualismu a zásadní nedůvěry v cokoli státní, společenské, v cokoli, co přesahuje úzký zájem individua" – napsal právem Ondřej Holub v Deníku Referendum.
Všechny produkty přírody či lidských rukou se mohou stát prostředkem zla, když člověka ovládne chamtivost, vztek nebo podlehne mýtu nekonečného ekonomického růstu na konečné planetě. Nůž, kámen či větev stromu mohou být zneužity jako nástroje smrti, zbraně ale v sobě obsahují smrt jako svůj telos, jako užitek, který nabízejí: kdo vlastní zbraň, má v plánu vyřešit určité situace zabitím a jeho zbraň je tím cennější, čím účinněji zabíjí. Zabíjením ale zlo nezastavíme, jen rozmnožíme, proto je mezi námi (bohudík) tolik lidí, kteří odmítají držení zbraní "z principu".
Po desetiletí cituji ve svých úvahách znovu a znovu varování, které v roce 1973 v knize The Second Sin (Druhý hřích) formuloval americký antipsychiatr Thomas Szasz: "V říši zvířecí platí, sežer nebo budeš sežrán; v říši lidské pak, definuj nebo budeš definován."
Pro definici nás samých, kterou chceme svobodně inscenovat pro druhé, hledáme neustále argumenty, podporu, svědky, snažíme se ji upevnit v jejich paměti. Za půl století, které uplynulo od let masových "vzpour proti všem systémům", hrůzně posílily aparáty, jež nás bezohledně definují podle svých kritérií a kódů. Naše šance inscenovat úspěšně ve veřejném prostoru vlastní "autorskou" představu o nás samých, bez níž nelze uhájit právo na důstojnou existenci, se rychle zmenšují: mezi ideální definicí nás samých a definicí reálnou (tou, kterou nám druzí lidé jsou ochotni veřejně dosvědčit) roste napětí, i když často mírněné "něžným přísvitem" empatické ironie, která je jedním z nejhlubších motivů literárního díla Milana Kundery.
Podle svědectví pracovníků hospiců umírající nejčastěji litují toho, že neměli odvahu "žít život věrný sobě, ne život, který od nich očekávali druzí". Proč se očekávání druhých proměňují tak často v klecová lůžka, z nichž nelze uniknout?
Wikipedie definuje klecové lůžko jako omezovací prostředek, používaný v psychiatrických léčebnách a zkonstruovaný tak, aby jej oběť nemohla opustit. Pod mezinárodním tlakem bylo jejich používání v Česku zakázáno v ústavech sociální péče, v psychiatrických léčebnách ale zůstává legální. V roce 2012 jedna pacientka, jen pár hodin poté, co byla do takového lůžka uvržena, roztrhla část sítě v horním rohu a oběsila se. "Šetřením nebyly zjištěny žádné podezřelé okolnosti smrti" – prohlásil tehdy policejní mluvčí.
Peklo jsou ti druzí
Každé sociální "já", každá představa o sobě samém, kterou chceme druhým sdělit, má své strašné nepřátele – esencialisty, lidi myslící pomocí klecových pojmů. Klecové pojmy obkličují to, co označují, sítí, z jejíhož sevření se to označené nedokáže vysvobodit: myšlení pomocí klecových pojmů nazvěme esencialismus, protože připisuje tomu, co ty pojmy definují, nějakou nezměnitelnou esenci. Klecové pojmy radikálně omezují právo lidí na to být druhými slyšeni a viděni bez předsudků, bez předem daného soudu.
Ve výpovědi osminásobné vražedkyně Olgy Hepnarové čteme: "Cítila jsem se jako kus kamene, se kterým si kdekdo pohazuje... Ráno jsem vstávala již se strachem, co zase toho dne zažiji a co kdo proti mně bude mít. Pak jsem šla do školy, strašně nerada a s obavami, které se vždy vyplnily... (Můj čin nepramenil) ze zoufalství, ale naopak... prováděla jsem bilanci svého života a... došla k závěru, že... mi nebylo dáno, abych žila jako ostatní. A to od samého počátku..."
"Peklo jsou ti druzí", napsal Jean-Paul Sartre. A později dodal: "Právě tak jsem mohl ale napsat, že ráj jsou ti druzí… všechno přichází k člověku jenom od druhých, od lidí." Kdy se druzí stávají peklem a kdy rájem, kdy se v jejich blízkosti cítíme "jako kus kamene" a kdy v bezpečí jako "šťastné děti"? Kdy masakr "druhých" začal připadat Olze Hepnarové jako normální odpověď na peklo, kterým se pro ni stali?
Čtu například v jedné reportáži: "Eliška vypadá na dvanáct, je jí osmnáct, rok už žije na ulici, šlape, aby si vydělala na pervitin, nejhorší to je (říká), když při sexu ležím jako dřevo, klienti chtějí, abych rajtovala, což se mi vždycky nechce, pak na mě bejvaj zlí." Jaká je normální odpověď na otázku, před kterou tu holku stavějí ti, kdo za své peníze chtějí, aby při sexu rajtovala, jinak jsou zlí? Bodnutí nožem?
Vedlejším produktem důvěry v systém je nedůvěra k jedincům, jejichž nepředvídatelné záměry vychylují systém z rovnovážného stavu. Strážci jeho rovnováhy na ně proto aplikují klecové pojmy, jejichž plošné užívání ale znetvořuje celou společnost: šíří kulturu vyzbrojování, zastrašování nepřizpůsobivých menšin a morální paniku z kontaminace "cizími kulturami". V písni generačního vzdoru z roku 1961 Z mého života Hana Hegerová zpívá: "Byla jsem kdysi holka, kterou / poctili všichni nedůvěrou... / Dneska tu stojím a jsem jiná / než původně byl ideál…"
Nazvěme společnosti, v nichž převládá nedůvěra k záměrům jedinců a přemnožují se klecové pojmy, "zavřené".
Velký útěk z klecových pojmů
V říjnu 2017 z 32. patra hotelu Mandalay Bay v Las Vegas střílel Stephen Paddock (64) útočnou puškou do dvacetitisícového davu návštěvníků outdoorového festivalu. Zavraždil 58 lidí. Když policie vnikla do jeho pokoje, spáchal sebevraždu. "Vůbec netušíme, v čem spočíval jeho názorový systém" – řekl šerif. Uměl se ho ale někdo zeptat?
Kvalita našeho života závisí na kvalitě otázek, ke kterým ve společnosti, jíž chceme být částí, nesmíme být lhostejní, dát na ně definitivní odpověď ale neumíme. Naučit se interpretovat jak jednání vlastní, tak i druhých, jako neustále odpovídání na takové otázky, je kanonická definice hermeneutického postoje; jeho dialogickým sdílením se formuje hermeneutická komunita.
V reakci na politické podceňování humanitních věd se u nás o jejich smyslu a užitku rozběhla pozoruhodná diskuze. Smyslem humanitních věd je, věřím, organizovat hromadné útěky lidí z klecových pojmů, v nichž je mnoho z nás uvězněno. To znamená: hájit vytrvale hermeneutický rozum, který nás učí, že výzva k ignorování otázky, na kterou je zlo odpovědí, vepsaná do věty "Jediná informace, kterou o střelci potřebujeme vědět, je, že to byla zbabělá nula." není odpovědí na zlo, ale součástí zla. Dokonce jednou z jeho nejnebezpečnějších podob.
Hermeneutická komunita hájí stanovisko, podle něhož zlo může ovládnout kohokoli kdykoli a kdekoli, pro každého se můžeme jako jeho druzí stát "peklem" v nějaké míře. A každý jsme pro někoho takovým peklem někdy i byli, jen o tom nevíme, této vině se nelze vyhnout. Esencialisty je proto hermeneutická komunita skandalizována jako spolek slabochů, kteří místo jednoduché "likvidace zla" obviňují celou společnost, a tím ji traumatizují; ze strachu před obviněním z kolaborace se zlem z ní proto mnoho lidí dezertuje.
Teror šířený myšlením pomocí klecových pojmů dělá z každé společnosti nebezpečné místo k životu.
V reakci na krvavé drama na pražské filozofické fakultě mají prý učitelé a studenti podstoupit krizovou intervenci a psychologicko-pedagogickou instruktáž pod dohledem odborníků. Hermeneutická komunita vychází naopak z osvobozující katarze, kterou v každém člověku vyvolává traumatizující vědomí, že v jakékoli společnosti se mohu i já sám stát "zbabělou nulou a odsouzeníhodným člověkem". Hrozba je ale významně vyšší v zavřených společnostech, kde je pravděpodobné, že uvízneme v některém z plošně užívaných klecových pojmů.
K tradici humanitních věd proto vždy patřila ostražitost před příznaky uzavírání se společnosti – prvním z nich je důvěra v systém, daná občanům příkazem jako součást jejich občanských povinností.
Výkřik:
Teror šířený myšlením pomocí klecových pojmů dělá z každé společnosti nebezpečné místo k životu