29. srpna 2019

Levice ve věku osudové polarizace

"Pán Bůh ztratil vliv, svět není jako dřív... jedni křičí hanba, hanba, druzí zase sláva, sláva" - zpívá Jaromír Nohavica. A smějící se publikum křičí "hanba" a "sláva" se zpěvákem. Po padesáti letech studia demokratických systémů si myslím, že je to nejlepší obraz demokracie: víme, že jedni křičí hanba, druzí zase sláva, že společnost je rozdělená, ale baví nás to, vládne ironický odstup od vlastních i cizích fanatismů, víra v reformismus, který rozpory mezi námi vyřeší kompromisem. Myšlenka demokracie je jednoduchá, vždyť ji vymysleli pragmatičtí obchodníci přímořských měst: dejme možnost zvítězit ve volbách oběma uskupením, ale pod podmínkou, že jedni uberou na svém nadšení, druzí zase na svém hněvu, aby se sebe navzájem nemuseli bát. Společnost tak zůstane jedním celkem, duch přátelské kritičnosti udělá z nepřátel pouhé soupeře, a bude proto zdrojem "dobré nálady", bez níž by demokratické společnosti nefungovaly.

Velký obhájce dobré nálady demokratické společnosti, Karel Čapek, napsal, že "nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost... strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají (mu ho) kolečka, nýbrž měšťáci...". Sociálně-demokratický reformismus ovládl 20. století, protože smířil boj proti nerovnosti s vírou v možnost racionálního kompromisu, a tak odkázal revolucionáře s jejich pochmurností do oblasti víry v zázraky, jak řekl Masaryk.

Ta demokratická "dobrá nálada" má svou příčinu, označme ji podivnou formulí duch marginality. Mám na mysli oprávněné očekávání občanů, že volby nepřinesou totální vítězství jedněch a totální porážku druhých, ale jen vítězství nebo porážku marginální - ne vyvlastnění, jen zvýšení daní, řekněme. Vítězné většiny "neberou vše", ale jen to, na čem se občané předem dohodli, že vítěz má právo brát. Odpůrci nejsou nepřátelé, které vítězové po svém vítězství vyloučí ze společnosti, jde spíše o hledání takového uspořádání společnosti, které by umožnilo jedněm i druhým žít nadále pospolu i přesto, že jedni křičí "sláva" a druzí zase "hanba".

Apokalyptické instance - například nesmiřitelné rozkoly etnické, ideologické či třídní - polarizují společnost nesmiřitelně, vítězství jedněch je katastrofou pro druhé, žít nadále pospolu už nelze. Nevyřešená polarizace společnosti podél "osudových" zlomových linií - například třídní nerovnost, identitární rozkoly (Němci vs. Češi v našem státě) nebo rozkoly náboženské (katolíci vs. protestanti v době pobělohorské) - vyvolává studenou občanskou válku, která se nepředvídaně může změnit v horkou.

Rebelie zelené Gréty

Dramatickému věku, do něhož nás vtáhlo predátorské pojetí ekonomického růstu, jehož charakteristikou je odpojení "signálů trhů" od "signálů o stavu planety Země", říkáme antropocén. Krouží kolem hrozby, kterou představuje technologická moc člověka, jeho způsob bytí na Zemi, který může vyvolat velké vymírání. Kulturní a politickou osou antropocénu je polarizace společností podél nové "osudové" zlomové linie: bojovníci za (současný model) ekonomického růstu proti bojovníkům za právo lidstva žít na planetě Země. Na jedné straně manažeři ekonomicko-vojensko-byrokratického komplexu, který chce neomezeně růst, na druhé zástupci veřejného statku Země, kterému musí být trh se statky soukromými podřízen.

Za pól Země mluví ve svých zprávách především Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC), ale třeba i patnáctiletá Gréta Thunbergová, kritizující nečinnost vlád v otázce globálního oteplování; nebo světové hnutí Extinction Rebellion, na jehož českých stránkách se dočítáme, že vedeme boj o život v "globální situaci nouze", že je nutné "ukončit okamžitě" éru fosilních paliv, soukromé mobility a třeba i "konzumace masa" a že demokratickým nástrojem pro řešení těchto "obrovských" otázek by měl být globální Občanský sněm.

Za pól růstu mluví třeba ekonom Pavel Kohout, když odmítá boj proti klimatické změně jako spiknutí padouchů proti západní civilizaci: "klimatickým alarmistům... jde... o to, aby Západ podlehl panice a začal ničit sám sebe, svůj průmysl, styl života a... svou kulturu a civilizaci... zdánliví hrdinové jsou ve skutečnosti padouši". A ve stejné řadě stojí Trump se svým odmítáním "absurdní války proti uhlí", brazilský prezident Bolsonaro, pro kterého je ekonomický růst důležitější než ochrana životního prostředí a (podle El Pais) připravuje "legalizaci těžby nerostného bohatství v domorodých rezervacích v Amazonii"; a třeba novinář Martin Schmarc, který varuje před "klimasocialisty", jejichž heslem je System Change Not Climate Change", vždyť i sama "zelená" Greta se vyjádřila, že "pokud nelze problém s klimatem řešit v rámci systému, je třeba změnit systém".

Jednáš podle toho, co víš?

Spor o veřejný statek Země charakterizuje apokalyptický tón - soupeři se mění v nepřátele, kteří spolu bojují na život a na smrt. Doslova! Odpůrci "klimatických alarmistů" odmítají vzít vážně argument, že v sázce je přežití lidstva na Zemi. Na to, co znamená "vzít něco vážně", máme celou teorii, její autor, americký psycholog Leon Festinger, ji nazval teorie kognitivní disonance. Je jednoduchá: Každý člověk se snaží zmenšit rozpor mezi tím, co ví, a tím jak jedná. Nejjednodušší způsob, jak to udělat, je změnit své chování. Děsivé obrázky na krabičkách cigaret například mají, alespoň v intencích zákonodárců, skokově zvýšit "utrpení" kuřáka z disonance mezi tím, co ví, a tím, co dělá, a tak vyprovokovat změnu jeho chování. Tomu, kdo změnit chování nechce, zbývá jen jediná možnost: znehodnotit zdroj informací, říci třeba, že "Gretu stvořila energetická lobby".

Ve sporu o klimatické změny se fanatici (současného modelu) ekonomického růstu snaží znehodnotit zprávy IPCC jako zkreslené apokalyptickým tónem, ale daří se jim to stále méně. Kognitivní disonanci, vyvolanou vědeckými důkazy o klimatických změnách, nelze snížit jinak než totální, ne marginální změnou modelu ekonomického růstu. Ohrožení klimatu lidskou činností nastoluje výjimečný stav nouze, v jehož rámci je legitimní i "totální rebelie proti systému". Věk demokratické dobré nálady a racionálního reformismu končí, apokalyptické diskurzy hrozí ovládnout scénu.

Studie australského Národního centra pro obnovu klimatu varuje, že oteplení o 3°C by mohlo nastat už v roce 2050, pokud lidstvo nepřistoupí k "nouzové" mobilizaci podobné té během druhé světové války a neuskuteční globální změny, které sníží emise uhlíku na nulu. Autoři studie (David Spratt a Ian Dunlop) předkládají apokalyptický scénář: ze Země se stane "skleník", ve kterém 35 % rozlohy země a 55 % světové populace bude vystaveno více než 20 dní v roce "tepelným podmínkám za hranicí lidského přežití". Vědecky doložená neslučitelnost současného modelu ekonomického růstu s životem na Zemi tak vnáší do politiky kognitivní disonanci apokalyptických rozměrů, kterou demokratická politická kultura ještě nikdy řešit nemusela.

Reformismus ve věku antropocénu

V minulém půlstoletí demokratická levice (v nejobecnějším smyslu hnutí a stran hájících veřejné statky a rovný přístup k nim) pojala svou "modernizaci" konformisticky: snažila se přizpůsobit vítěznému návratu ekonomického liberalismu. Byla to nutná reakce na hyperindividualismus - nadvládu spotřebitele nad výrobcem a fragmentaci společnosti - který přinesl postmoderní vývoj. Čas ale "oponou trhnul": cílem demokratické levice by v novém tisíciletí měla být integrace boje za podřízení "signálů trhů" "signálům o stavu planety Země" do demokratického reformismu, a zastavit tak studenou občanskou válku, k níž apokalyptický diskurz o "klimatické budoucnosti pozemšťanů" směřuje.

Masový pokles důvěry v racionalitu demokratických institucí trvá už desítky let, velký představitel "zelené vize světa" George Monbiot napsal například, že demokratické instituce selhaly a jedinou nadějí v boji proti ekologické katastrofě je vzpoura proti systému po vzoru hnutí Extinction Rebellion: "Cílem je... rozšířit národní povstání v mezinárodní. ...(fakt, že) musíme se uchylovat k tak drastickým akcím, abychom ochránili náš společný zájem, jen dokazuje, jak zle jsme byli zrazeni."

Dokáže demokratická levice Západu sehrát stejnou roli v otázce ničení planety, jakou sehrála v otázce nerovnosti? Dokáže nalézt masový konsensus pro legitimizaci programu zásadních změn našeho chování vůči Zemi, a vykázat tak apokalyptický diskurs definitivně do sféry metafysických pověr? Těžko říci, ale začít o to usilovat je nutné.

Dokáže demokratická levice Západu nalézt masový konsensus pro legitimizaci programu zásadních změn našeho chování vůči Zemi?