14. 4. 2022
„Naše“ slova jsou s otazníky
(ad Roman Joch Progresivismus je iluze , LN, 23.3.2022)
To přivlastňovací zájmeno naše v názvu chce být narážkou na závěrečnou scénu Spielbergova filmu Amistad, kterou stále dokola připomínám: Když americký soud rozhodne, že každý člověk má právo bojovat za svou svobodu, a proto vzbouření otroci ze španělské lodi Amistad nebudou vráceni jejich majitelům, ohromený vůdce vzbouřenců se zeptá svého právníka "Jaká slova jste jim to řekl?" "Naše!" zní slavná odpověď.
Karel Čapek v úvodu ke Kritice slov varuje, že slova obrůstají "významy jako kámen mechem" a každá doba nechává "naše" slova obrůstat významy jinými. Kterými obrůstají právem a kterými neprávem, nelze definitivně rozhodnout, to závisí na cíli, jemuž v daném historickém společenství právě slouží. Kritika slov patří k západní kultuře od jejích řeckých a křesťanských počátků, nejsou snad Sokrates, Ježíš, Cervantes nebo i realista Masaryk, jakýmisi "zahradníky naší řeči", kteří z "našich" slov chtějí vytrhat plevelné významy?
Řekněme to metaforicky: v demokratických veřejných prostorech jsou u všech "našich" slov otazníky. Přidělávají je tam lidé, kteří na vlastní kůži zakusili, že slova často nejen slouží, ale i posluhují. Otazníky se tak objevují nejen u slov vzdělaneckých, ale i u těch pevně zakotvených v naší každodennosti, jako třeba muž, žena, počasí nebo sucho, i taková obyčejná slova mají někdy své pány, kterým rabsky posluhují.
Kde začíná a končí Západ, nikdo přesně neví, někdy se smršťuje, jindy zase rozpíná, jedno vymezení mě ale napadá: hranice Západu jsou tam, kde za "normálního stavu" se "naše" slova nevyznávají, ale používají k vyjádření rozporných pohledů na svět, proto jsou u nich otazníky. Na Západě už ale třetí rok trvá stav "výjimečný", na pandemii navázala válka v Evropě se svými imperativy. Výjimečný stav je legitimní institucí, ale jen v té míře, v níž je nejúčinnějším způsobem, jak obnovit nepředvídanými událostmi ohrožený normální stav společnosti. Přináší sebou ale i jedno velké nebezpečí: část společnosti (nikdy malá!) otazníky u "našich" slov nenávidí, nalezne proto zalíbení ve výjimečném stavu a bude proto vyžadovat, aby byl "normalizován jako permanentní stav společnosti". Mnoho německých občanů vítalo například mimořádné moci v rukou Adolfa Hitlera jako osvobozující skoncování s otazníky, které ke slovům jako poslušnost, národ, bílá rasa či tradice přidělávali po berlínských kavárnách "židé a levičáci" a se zadostiučiněním sledovali, jak se otazníky u těch slov mění ve vykřičníky.
Největší hrozbou dlouhého výjimečného stavu je to, že pro mnoho lidí bude "normální", že se u mnoha "našich" slov objeví znovu vykřičníky, které vyhlásí jejich obnovenou imperativním jednoznačnost. Pod titulkem Progresivismus je iluze nabízí například Roman Joch jako poučení z války přidělat vykřičníky k pěti "našim" slovům, která je třeba vyznávat, ne se ptát na jejich smysl.
Prvním z nich je slovo vlast. Ukrajinci prý "nebojují za mezinárodní společenství, multikulturní utopii... bojují především za vlast, patriotismus je nejsilnější lidskou motivací k boji... jak prosté!" Je to skutečně tak prosté? Neodvážil bych se říci, za co Ukrajinci bojují, ale řekl bych, že bojují i za principy mezinárodního společenství, jehož chtějí být částí, a také za multikulturní "utopii", vždyť ukrajinskými občany jsou i Poláci, Maďaři a Rusové. Pro koho bylo Československo v letech 1918-1938 vlastí, za kterou by chtěl bojovat? Pro mnoho Němců ne, pro mnoho Slováků také ne, pro Maďary nevím. Vlast není "prosté" slovo, je plné dramatických rozporů, vlast někdy ovládne i bratrovražedná polarizace, sociální demokrat Rudolf Hilf například byl v britském exilu ochoten považovat Československo za svou vlast jen pod podmínkou, že otazník u tohoto "nejednoznačného" slova po válce odstraníme společnou domluvou.
Druhým "naším" slovem, u kterého 24. únor umazal otazník, má být muž. Teď je jasno: v západní civilizaci je normální, že "ženy a děti se zachraňují a muži se pro ně obětují", to je pohled protikladný k progresivnímu, "podle něhož biologické pohlaví je méně podstatné než gender - konstrukt, kterým si lidé sami stanovují svou identitu". Otazníky u slov jako muž či žena jsou ale výsledkem dlouhé historické zkušenosti s tím, jak se "zachránci žen" mění snadno v tyrany žen, jak se normalizuje podřízenost žen jejich zachráncům. Aby tomu tak nebylo, přidělali "progresivisté" otazníky k oběma těm slovům.
Třetí slovo s vykřičníkem má být uprchlík, ale jen pokud je nám jazykově blízký. Uprchlík je odvěký status člověka, byl jím Ježíš, Einstein a třeba Masaryk. "Někteří ukrajinští uprchlíci jsou i v Maďarsku a Rumunsku, ale tam není taková jazyková blízkost, takže kdo, když ne my" - píše Roman Joch. Nezanedbatelná část Ukrajinců sdílela ale s Maďary společný stát, stejně jako s Rumuny, a to je víc než jazyková blízkost. Z milionů lidí udělala uprchlíky vojenská intervence Západu, tisíce se jich utopili u břehů nepohostinných koloniálních velmocí, které jejich vlasti vykořisťovaly po staletí. Iráčtí Kurdové bojovali proti Islámskému státu po boku Západu, sdíleli "naši" kauzu, ale byli zrazeni, stejně jako liberální Afgánci. Ženy z náboženské menšiny Jezídů z kurdského Iráku byly Islámským státem zotročovány, Evropský parlament jim udělil Sacharovovu cenu, i ony ale často mrzly mezi jazykově nepodobnými uprchlíky na hranicích Běloruska a Polska nebo tonuly ve Středozemním moři.
Čtvrtým slovem jsou zbraně, jejichž držení má být "nedílnou součástí svobody". Je to odporné přesvědčení, držení zbraní se rodí z deficitu občanské důvěry a rovnosti v heterogenních společnostech, ne zbraně, ale obnova ztracené důvěry, je zárukou demokracie a svobod. Jsme všichni křehcí, naše reakce jsou často zkratkovité, neměly by nám být na dosah nástroje konečného řešení našich sporů. V USA je všudypřítomnost zbraní ročně příčinou tisíců mrtvých (pro rok 2021 statistika uvádí 38 390 zabitých střelnou zbraní, z toho 24 432 sebevražd).
Pátým slovem, u něhož má být zmazán otazník, je Polsko, jeho vláda prý prosazuje v praxi "skutečné evropské hodnoty více než EU". Polská pomoc uprchlíkům z Ukrajiny nic nemění na tom, že konzervativní, antiliberální a nacionalistická vláda, zaplevelená kulturou spiknutí, je v rozporu s principy liberálního politického řádu. EU přidělala otazník jak k polské novele zákona o veřejnoprávních médiích, tak i k zákonu o disciplinárním řízení soudců, který podrývá jejich nezávislost. Válka na tom nic nemění.
Když umažeme otazníky u "našich" slov, jak navrhují konzervativci pod záminkou výjimečného válečného stavu, obrátí se ta slova proti nám, slovo "vlast" bez otazníku přestane například být domovem pro nekonformní menšiny. Byla by velká škoda, kdyby se z našich kritiků zvláště a z těch, kdo se nám nechtějí podobat obecně, měli stát v naší vlasti "vnitřní emigranti" nebo dokonce vyhnanci.