21.1.2016

Populismus jako nadávka?

V posledních volbách slavila ve Španělsku výrazný úspěch strana Podemos, která vznikla jako pokus začlenit antisystémové protestní hnutí Indignados (Rozhořčení) do systému.

Její generální tajemník v Granadě Alberto Matarán v rozhovoru pro Deník Referendum řekl: "Spíše než v dichotomii levice -pravice se chceme definovat odspoda - nahoru. Patříme mezi 99 procent těch, kteří trpí následky krize, jež byla způsobena jediným procentem lidí, které někteří z nás označují jako kastu... My se (pojmu populismus) neštítíme, vidíme v něm ... nutnost soustředit se na potřeby 99 procent populace, která ... je unavená současnou formou vládnutí. ... jsme populistickou stranou, ale je to populismus, který nikoho neuráží. (vedeme boj se) zkorumpovanou politickou elitou, která dnes ve Španělsku tvoří svou vlastní sociální třídu - onu zmíněnou kastu."

Uprchlická krize v Evropě udělala ze slova populismus nejpoužívanější výraz politického žargonu minulého roku. Je to slovo jen nadávkou? Spor o jeho smysl provází demokracii od samého počátku, finanční krize z roku 2008 a krize uprchlická představují jen dvě dramatické epizody v té dlouhé sémantické válce.

Varování před predátory

Mobilizujícím poselstvím slova populismus je varování před zhoubným sobectvím částí celku, které se stávají privilegovanými kastami a celek společnosti si kořistnicky podmaňují - například reprezentanti lidu se proti němu spiknou, místo aby ho zastupovali. V rétorice označujeme výrazem synekdocha myšlenkovou figuru, v níž je celek nahrazen částí, třeba "střecha nad hlavou" místo "dům". Řekněme tedy, že působivým jádrem slova populismus je varující synekdocha -varuje před predátorskými částmi celku, které ho obkružují svými mafiánskými sítěmi a vysávají. Takovým predátorským částem celku se v politice říká kasty.

Všechny populismy mají jedno společné: výzvu k lidu, aby se vzbouřil proti nároku kast, jako jsou strany či odbory, jej reprezentovat. Dvě postavy jsou v populistickém příběhu klíčové. Zaprvé "obyčejný člověk", který se stal obětí nějaké kasty (zednářů, židů, komunistů, chamtivých bankéřů, eurokomisařů, narcisistických elit či bezohledných oligarchií). Zadruhé "poctivý muž či žena" zvnějšku systému, který se stane vůdcem vzpoury obyčejných lidí proti zkorumpovaným kastám. A kasty se mstí tím, že takové vzpoury nazývají "populistickými" a "nahnědlými".

V dějinách demokratických forem vlády se slovo lid rozštěpilo na "dobrý" demos a "zlý" populus.

Populus je reprezentací nesjednoceného, sobeckého a snadno manipulovatelného množství rozhořčených jedinců, kteří mají nenapravitelný sklon k zjednodušování - místo mnohých a složitých příčin nějaké krize si dosazují nějakou menšinu, třeba židy nebo bohaté elity, jejíž komploty situaci zavinily; naopak demos je množství sjednocené autoritou svých reprezentantů v jeden rozumný celek, jehož požadavky jsou legitimní a univerzálně platné.

Politický populismus odkazuje na ten "zlý" populus, proto obíhá ve veřejném prostoru jen jako nadávka, žádné politické hnutí se samo neoznačuje za populistické, Alberto Matarán je opatrnou výjimkou.

K řešení finanční krize 20082010 patřilo zakládání tzv. špatných bank, do nichž zadlužené banky odkládaly své "vysoce riskantní cenné papíry" a svěřovaly je specializovanému managementu, aby se oddlužená "dobrá banka" mohla soustředit na svůj vlastní byznys - na půjčování.

Myslím, že slovo populismus funguje jako špatná banka demokracie: odkládáme do ní rizika i dluhy demokracie a její management by politici nejraději svěřili policii.

Populismus je, když...

Když nějaké protesty označíme za populistické, upíráme jim demokratickou legitimnost ve čtyřech ohledech:

Zaprvé tím slovem popíráme právo určitého množství protestujících jedinců nazývat se "lidem", i když tvoří většinu. Protesty, které jsou prohlášeny za "populistické", jsou zbaveny univerzální platnosti a zredukovány na pokřik omezených jedinců, kteří nejsou schopni překročit propast, která dělí univerzalistické požadavky lidu od partikularistických požadavků "mnoha jedinců". Stranicko-politický establishment první italské republiky například nechtěl uznat demokratickou legitimnost většiny, která si zvolila podnikatele Berlusconiho do čela vlády. Prohlašoval to za důkaz "úpadku demokracie v Itálii", způsobený desetiletími soukromé televize tette e culi (poprsí a hýždí), která ze vznešeného demos udělala vulgární populus - pouhé "množství nesvéprávných jedinců", jejichž volba je "špatnou výjimkou v dějinách italské demokracie".

Vstup podnikatelů do politiky není jen pokusem o propojení ekonomické, politické a kulturní moci v jedněch soukromých rukou, často je naopak pokusem přetnout pouta, která dlouhodobé dohody mezi hlavními aktéry systému nasadily celé společnosti (a v mnoha ohledech tomu tak bylo i v případě Berlusconiho).

Slovo idiot odkazuje na řecké idiotés, to jsou lidé, kteří žijí jen svými partikulárními zájmy, k obraně zájmů koinoi - univerzálních jsou lhostejní. Když přilepíme na nějaké hnutí nálepku populismus, varujeme tím veřejnost před hrozbou, že idioti - lidé beze smyslu pro univerzální zájmy - ovládnou demokracii. Ta pak místo nástrojem univerzalistické vůle lidu bude nástrojem partikularistických zájmů idiotů.

Zadruhé slovem populismus vylučujeme z veřejného prostoru ty, kteří odmítají reprezentativní demokracii a podlamují tak důvěru ve "zprostředkující struktury" systému, jako jsou politické strany, odbory a různé formy byrokratické správy veřejných statků.

Populisté věří, že populus má v sobě "etickou substanci", kterou intelektuálové a pravdoláskaři jen urážejí svými reformami (jako například manželství mezi homosexuály nebo vítání migrantů). Trpělivost lidu ale není nekonečná, přijde chvíle, kdy se "etická substance lidu" zjeví v masových protestech na náměstích a najde si vůdce, který začne mluvit jejím jménem. Ten bude reprezentovat tu věčnou "etickou substanci", ne nějakou náhodnou většinu, která není než dílem mediální manipulace.

Zatřetí označit nějaké hnutí za populistické znamená pranýřovat způsob, kterým se dovolává kolektivní identity: populista vyzývá k obraně identity ne jako historicky daného východiska života, ale jako smyslu života. Je přesvědčen, že identita je to jediné, co není tekuté v postmoderní době a je proto jedinou zárukou solidarity mezi lidmi. Obrana identity se tak stává pro "populistu" funkčním substitutem jak politické argumentace, tak i politického programu.

Začtvrté slovem populismus varujeme před nejnebezpečnější formou antipolitiky. Populista považuje za pouhou korupci všechny politické kompromisy nutné k prosazení nových zákonů proti té části společnosti, která jejich přijetí klade odpor, protože je zvýhodněna "starými poměry".

Přijetí každého zákona je výsledkem hodnocení jeho důsledků v nějaké časové škále a teritoriálním rozsahu, a to vše vyžaduje kompetence, jejichž nositelé nikdy nejsou neutrální, ale vždy součástí nějaké mocenské asymetrie.

Antipolitický populistický blud, podle kterého lze oddělit zákony od jejich včlenění do mocenských (i kulturních) asymetrií, je "populistickým" ohrožením fungování demokracie.

Postmoderní horror vacui

Heslo populismus by nemělo fungovat jako "špatná banka" demokracie, kam odkládáme její rizika a hrozby. Naopak, vlny populismu užitečně problematizují hegemonické verze demokratického vládnutí, jen v konfrontaci s nimi se demokracie vyvíjí a prohlubuje.

Platí to i o současné vlně populistického strachu z uprchlíků. Má své pravdivé jádro, i když pravdoláskaři jsou na svém morálním stupínku v pokušení ten ustrašený "lid rozpustit a zvolit si jiný", jak radil kdysi Brecht východoněmecké vládě.

Pravdivé jádro současné vlny populistického strachu z migrantů můžeme formulovat asi takto: liberální stát potřebuje ke svému fungování sdílené "velké příběhy", které sám ale nemůže vytvořit "seshora", kdyby se o to pokusil, přestal by být liberálním. Je tak odsouzen být ne tvůrcem, ale pouhým dědicem velkých příběhů, které potřebuje ke svému přežití - řeckých i římských, křesťanských i osvícenských, revolučních i konzervativních. Globální mobilita lidí, kapitálů a kultur, spolu s rychle postupujícím oslabováním svrchovanosti národních států, dědictví velkých příběhů rozkládají a my cítíme jakýsi horror vacui -strach z prázdna v základu evropských států.

Ten strach je reálný, odložit ho do špatné banky populismu a ignorovat ho by bylo největší chybou, kterou bychom mohli udělat ve sporu s populisty "stavějícími na nahnědlé politice vůči imigrantům", jak řekl premiér Sobotka.

Současný strach vyvolaný migrací je jen příležitostným převlekem strachu z absentujících autorit a tekutých identit, který je nevyhnutelným důsledkem postmoderní vše relativizující éry sítě sítí, globální mobility a komunikační opulence. Ve všech svých převlecích je ten strach velkým ohrožením liberální demokracie a bude trvat dlouho, než od nás ten nezvaný host odejde.