5.9.2016

Zachrání Evropu „vzpoura davů“?

Václav Klaus vystoupil nedávno v Německu, ve městě Schwerinu (MeklenburskoPřední Pomořansko) na podporu volební kampaně uskupení Alternativa pro Německo, která tu měla v posledních průzkumech nejméně pětinu hlasů.

Místní deník prý shrnul jeho vystoupení ve třech klíčových tezích: masová migrace zničí Evropu a její kulturu a tradice; je ohrožením kvality našeho života, našich zvyků a tradic; nezpůsobili ji migranti, ale evropští politici, v čele s politiky německými.

"Lepší shrnutí svého projevu bych udělat neuměl," napsal Václav Klaus. Dodává ale, že poslední průzkum ukázal, že 56 procent Němců dále naivně věří, že "díky přistěhovalcům bude Německo pestřejší a rozmanitější". Třetí teze je historicky nepravdivá, masová vlna migrace byla způsobena invazí USA do Iráku, proti které se tehdy v čele "staré Evropy" (jak ji nazval Donald Rumsfeld), Německo s Francií rozhodně postavilo, na rozdíl od Polska, které se oportunisticky invaze zúčastnilo jako třetí nejdůležitější aktér; a také na rozdíl od Maďarska a Slovenska, jehož premiéři, spolu s prezidentem Václavem Havlem, podepsali Dopis osmi na podporu USA.

Tito nekritičtí stoupenci tehdejší invaze mají větší zodpovědnost za imigrantské tsunami než němečtí politici!

Chci tu ale komentovat jinou pasáž z tohoto Klausova projevu: Evropa (a Německo) potřebují rozsáhlý a hluboký obrat... téměř revoluci, vzpouru davů, jak to španělský myslitel Ortega y Gasset nazval ve své knize La Rebelión de las Masas. Něco podobného, co jsme museli udělat v listopadu 1989. Úspěch ve vašich zemských volbách představuje důležitý krok tím směrem. "Vzpoura davů" v pojetí Ortega y Gasseta je vzpourou proti rozumu a morálním ideálům "při spravování lidských záležitostí"; aplikovat ten pojem na rok 1989 v Československu je zcela nepřiměřené.

Vláda svéhlavých fracků

Kniha Vzpoura davů vyšla v roce 1930 a nejméně na jedno desetiletí se pak stala módní interpretací úpadku evropské demokracie. Idea toho proslulého pamfletu je tato: Při dobrém uspořádání veřejných záležitostí je dav to, co nejedná samo od sebe... Přišel na svět, aby byl řízen, veden, organizován... Potřebuje svůj život podřizovat vyšší instanci, tvořené vybranými menšinami... bez nich by lidstvo neexistovalo v tom, co obsahuje nejpodstatnějšího... Když dav jedná sám za sebe, dělá to pouze jediným způsobem, jiný nezná: lynčem. - Vše, co je vynikající a vybrané, dav drtí.

V době před-davové byly speciální funkce zastávány "osobami s vlastnostmi rovněž speciálními", třeba "funkce vládní a ty, které vyžadují politické posouzení veřejných záležitostí"; tyto speciální činnosti byly vykonávány kvalifikovanými menšinami, "dav do nich nezasahoval", protože "si byl vědom toho, že bude-li chtít zasáhnout, musí zároveň nabýt oněch speciálních vlastností a přestat být davem".

Doba davová nemá smysl pro "vznešené ideály" liberalismu, který "vyhlašuje nutnost soužití s nepřítelem, a víc než to, se slabým nepřítelem", uděluje práva menšinám a chce vládnout spolu s jinak myslícími. Homogenní dav vykonává na veřejnou moc nátlak, aby rozdrtila a zničila vše odlišné - "nenávidí vše, co není davem".

Společnost davová je podle autora slitinou liberálně-demokratického ideálu rovnosti a techniky.

Ideál rovnosti davy chápou jako právo odmítnout všechny nadřazené instance a normy, zatímco technika vytváří svět, který charakterizuje nadbytek účinných prostředků - stačí jen chtít a člověk všechno může.

"Obyčejný člověk" 19. století žije ve světě "nadbytku prostředků", neprožívá ale jeho úzkosti; je obklopen zázračnými nástroji, účinnými léky, pohodlnými právy, ale "nemá ani tušení, jak těžké je tyto léky a nástroje vynalézt a zajistit jejich výrobu"; nepozoruje, že státní organizace vyžaduje úsilí, nemá smysl pro povinnost.

Důsledkem je, že člověk ztrácí styk s podstatou života, kterou je "radikální problematismus"; "spokojený mladý pán", který si myslí, že "nic není osudné", že se může chovat, jak chce, ovládl celou společnost.

Nemá antagonistu, je proto spokojen se sebou samým, hluchý ke všem "hlasům zvnějšku", nedbá na "cizí mínění", je jako rozmazlené dítě, které jedná "jako by na světě existovalo pouze ono". Davový člověk je svéhlavým frackem lidských dějin.

Fenomén vlády, "věčný jako člověk sám", se rodí z "veřejného mínění", jehož svrchovanost není žádnou utopickou touhou, ale tím, "co se odjakživa a v kterýkoli okamžik v lidských společnostech dělo".

Tak jako ve vesmíru vládne zákon tíže, vládne v politických dějinách lidstva "zákon veřejného mínění". Ve věku davů se společnost rozpadá do "svárlivých skupin", jejichž mínění "se navzájem ruší", veřejné mínění přestává existovat, na jeho místo nastupuje hrubé násilí - funkční substitut vlády veřejného mínění.

Vzpoura davů je plodem "hyperdemokracie", radikálního rovnostářství, demokratickotechnického přidělování rovnosti všem, bez ohledu na jejich individuální schopnosti. "Vzpoura a následná vláda davů není ničím menším než vládou lidí, kteří jsou nejméně způsobilí vládnout", protože davový člověk je ve všem svém jednání veden potřebou "klást na sebe v jakékoli sféře života co nejmenší požadavky".

Podle Ortegova traktátu řešení problému naší doby závisí na tom, zda davy budou naslouchat rozumným, zda nemnozí vědoucí budou sdělovat své vědění mnohým, kteří poznávání nevěnovali žádné úsilí. Pokud má být vláda lidí, prostřednictvím lidí a pro lidi v 21. století alespoň trochu přijatelná, je nutné demokracii přimět, aby uznala, podporovala a chránila "politickou filozofii", která "prakticky a konkrétně spojuje vládu s moudrostí".

Evropská společnost a národy

Cestu ven z pohromy, kterou je pro Evropu "vzpoura davů", vidí Ortega y Gasset už v třicátých letech v rozhodnutí "stvořit nový velký národ ze skupiny národů evropského kontinentu": jen takový velký a vznešený cíl je instancí, které se davy podřídí a která přiměje Evropany požadovat toho více "od sebe samých". Budování Evropy jako "velkého národního státu" je také jediný "projekt", který svou velikostí může úspěšně čelit "konkurenčnímu" velkému projektu - komunismu.

Evropa je podle Ortegy y Gasseta "jednotné společenské prostředí bez absolutních hranic a diskontinuit, kde nikdy nechyběl fond společných přesvědčení a hodnot, vůbec by nebylo nadsázkou říci, že evropská společnost existovala dříve než evropské národy a že ty se zrodily a rozvíjely v mateřském lůně evropské společnosti."

Vzpoura davů, k níž Václav Klaus vybízí, je tak cestou opačným směrem, než demokratický elitář Ortega y Gasset vytyčil ve své úvaze: Alternativa pro Německo, Úsvit, Liga Severu, Fidesz, Právo a spravedlnost, Národní fronta a jiná (neo)nacionalistická evropská uskupení plánují račí pochod zpět od budování "evropského národa" k hašteřivé nedůvěře mezi evropskými etniky, od otevřené občanské společnosti ke společnosti věčně rozhořčených davů, které to, co se jim nepodobá - a toho je stále víc - umějí jen nenávidět.